Ahoj, vítám vás u své obnovené povídky "Co se škádlívá, to se rádo mívá", která se nacházela zde, na FFnetu, a kterou jsem přepsala, jelikož byla plná gramatických chyb a nepřesných informací. Příběh, který jsem pro onu povídku měla vymyšlený, mi nedal spát, a proto jsem se rozhodla, že všech pět kapitol(a také další, kterě vyjdou) přepíši a upravím. Doufám, že se vám má povídka bude líbit :)

Za okny poletovaly první zimní vločky a pomalu dopadaly na střechu Bradavic Všude okolo hradu vládla tma, jelikož byl pozdní večer. Hrobové ticho obklopilo všechny pozemky, až na pár pochrapujících studentů a Protivu, který v jedné z učeben kreslil na okna neslušné obrázky a přitom se nezbedně hihňal. Zrovna když se přesouval k dalšímu oknu, ozvalo se zavrzání. Duch se za zvukem rychle otočil a zjistil, že ho způsobily dveře do učebny. Nikdo v nich ale nestál.

„Kdo je tam?" zaskřehotal Protiva nevrle. Odpovědělo mu jen ticho. Nesměle se ke dveřím přiblížil, když tu náhle uslyšel svist vzduchem a poté mu tělem proletěl kyblík s barvou, kterou ještě před chvílí používal na pokreslování oken, a rozlil se po podlaze. Protiva se rozrušeně rozhlédl po místnosti, ale stále byl jediný, kdo se tam nacházel.
„Vetřelče! Až se mi dostaneš pod ruku, tak uvidíš!" zařval svým nejhrozivějším hlasem a oháněl se přitom rukama všude kolem. Zničehonic na něj začaly odevšaď vystřelovat křídy a kamkoliv se hnul, tam ho pronásledovaly. Protiva to nevydržel a tryskem vylétl ze třídy. Z té se po pár minutách ozval bouřlivý smích. Patřil dvěma hochům, kteří se nacházeli v pravém rohu místnosti a měli přes sebe přehozený neviditelný plášť. Avšak zanedlouho jim zklouzl z ramen, neboť se tak nekontrolovatelně smáli, že se celí třásli.
„Ach, při Merlinových tangáčích!", vyrazil ze sebe dlouhovlasý kluk, když si utíral slzy,„Tohle mě nikdy neomrzí."
Druhý z chlapců si urovnal brýle a hluboce se nadechl.
„Naprosto s vámi souhlasím, pane Tichošlápku," mrknul na svého společníka. Navzájem se na sebe zaculili a znovu si přes sebe přetáhli neviditelný plášť.
„Myslím si, že bychom si měli máknout," zašeptal Sirius, když se plížili chodbou,„Náměsíčník a Červíček nás jinak podřežou. Chtěli přeci dneska dodělat náš-"
James mu rychlým pohybem zakryl ústa. V tu chvíli vyběhl z rohu Argus Filch. V ruce svíral lucernu a nevrle s ní svítil před sebe.
„Kam jste se schovali?" zavrčel skrz zaťaté zuby, a o pár centimentů minul chlapce ukryté pod pláštěm, když se rozběhl na druhý konec chodby.
„To bylo o fous."zasmál se potichu James. Sirius protočil oči.
„Ale prosímtě, Jamie! Filchovi už jsme utekli tolikrát. No, i když..."zamyslel se, zatímco spolu s Jamesem potichu vyšlapávali schody do Nebelvírské věže,„...Párkrát nás chytil, to přiznávám. Ale bez nějakých těch ‚poznámek' a školních trestů, by to nebylo ono, ne?"
Jeho společník se na něj pousmál a přitakal. Přitom ze sebe stáhl neviditelný plášť a nahlas řekl: „Žabí stehýnka."
Buclatá dáma na obraze před ním si rozespale protřela oči a pustila oba chlapce dovnitř. James si zastrčil plášť do kapsy hábitu a se Siriusem prošel vyprázdněnou společenskou místností přes schody nahoru do jejich ložnice.
Na jedné z postelí se rozvalovali dva chlapci se světle hnědými vlasy. Zavalitější z nich si zrovna do úst cpal kus čokoládové žabky, zatímco ten druhý, v obličeji lehce bledý a velmi vyhublý, si listoval nějakou tlustou knihou, která byla vázána v kožené vazbě. Oba unaveně vzhlédli, když James se Siriusem vstoupili dovnitř a potichu za sebou zabouchli dveře.
„Kluciiii! Vy jste zpátky!" zaskřehotal obtloustlý chlapec a přitom se zkrutálel z postele.
„Ano, Petře, to opravdu jsme," uchechtl se Sirius, „udělej mi prosímtě laskavost a pojď se dovalit svým tlustým zadkem sem. Potřebuju, abys tohle odnesl támhle na stůl. Díky moc, puso."
Podával mu přitom dlouhý kus pergamenu a velkou kupu knih. Poté se otočil na druhého spolubydlícího, stále ležícího na posteli. Avšak ten už se nedíval do knihy, ale se slabým úsklebkem sledoval Petera, který se s funěním pomalu přesouval ke stolu uprostřed místnosti.
„Remusi," kývl na něj, aby šel k němu, „potřebuju, abys byl ten, kdo povede kouzlo. Si z nás nejlepší v Kouzelných formulích a navíc se dokážeš nejvíc soustředit. Já a James tě budem doprovázet a Peter bude kontrolovat, aby nedošel pergamen ani inkoust."
„Takže jste tu formuli konečně našli?" zeptal se dychtivě Remus, když došel k Siriusovi a vzal si od něj kus nažloutlé stránky.
„Ano, konečně,"zasmál se ironicky James, když pomáhal Peterovi urovnat pergamen a stole,„Ani ty, Náměsíčníku, si nepřečetl tolik knih, kolik jsme jich s Tichošlápkem prošli. Mysleli jsme, že se nám zavaří hlava a budem na ni potřebovat chladící kouzlo."
„Počkat, vy jste tu stránku z knihy vytrhli?"zeptal se pohoršeně Remus, když si prohlížel útržek.
„Tak trochu- ,"zasmál se James.
„-možná i víc než jen trochu," přisvědčil Sirus.
Oba vybuchli v hromový smích. Remus je sjel nesouhlasným pohledem, ale poté se na své dva kamarády pousmál.
Náhle se rozrazily dveře. Všichni zmlkli a otočili se na nově příchozí. Mladá rudovlasá čarodějka stála na prahu pokoje a měřila si chlapce naštvanýma zelenýma očima. James si nevědomky prohrábl neposedné černé vlasy rukou a nasadil šibalský úsměv.
„Ale, ale..."prohodil sebevědomým hlasem,„kdopak si to k nám našel cestu? Hm...? Přišla sis ke mě do postele konečně zašpásovat, Evansová?"
„Tak určitě, blbečku!" sykla nenávistně dívka a skřížila si ruce na prsou,„Jestli tě to zajímá, tak bych ráda spala..."
James se uculil.
„... sama," dodala, když si všimla jeho poťouchlého úsměvu,„ale vy děláte nehorázný bordel, a já při něm nemůžu spát. Takže se laskavě zklidněte!"
S tím zabouchla dveře a rázným krokem pospíchala zpátky do postele. Už se těšila až se zachumlá pod deku, a přitom bude myslet na padající sníh venku, který pro ni znamenal jediné. Vánoce.
Ach, jak na ty se těšila! Vůně domácího cukroví, ozdobený stromeček, spoustu dárků a klid po škole, který tak nutně potřebovala. Učení měla vždycky ráda, ale tenhle školní rok ji přišel nějaký náročný a chtěla si aspoň na chvíli odpočinout.
Potichu otevřela dveře do dívčí ložnice. Do očí jí ostře zasvítilo světlo z hůlky, kterým na ní někdo mířil, až si musela zakrýt oči.
„Mary!" vyjekla Lily na svou spolubydlící. Jmenovaná dívka se rychle omluvila a namířila hůlkou na druhý konec místnosti. Lily si naštvaně odfrkla a došla ke své posteli. Vůbec se nemusela snažit být potichu. Všechny její spolužačky byly vzhůru a nadšeně mezi sebou debatovali.
„...A viděly jste včera Amy a Dana? Jak jste je mohly přehlédnout! Líbali se před učebnou Přeměňování těsně před večeří. No já vám nevím, být Amy, tak se s Mrzimorákem rozhodně netahám..."zachichotala se blondýna s krátkým mikádem.
„Není nic špatného na tom, když je někdo z Mrzimoru, Angelo," přidala se do rozhovoru dívka s velmi nápadně kudrnatými vlasy. Důležitě si upravila brýle a pokračovala,„Dan je náhodou moc milý. Chodím s ním na Věštění z čísel, a vždycky mi radí, když něčemu nerozumím."
Angela se zasmála a krutě odvětila: „Okej, přiznávám, že není tak hrozný jak říkáš, Julie. Snape ze Zmijozelu je mnohem horší. Ty jeho slizký nechutný vlasy mi přovolávají tak akorát zvracení."
Přitom vydávala dávivé zvuky, které vyvolaly v Mary a Julii burácivý smích. Lily se neklidně převalila na posteli. Angela si toho všimla a využila příležitosti.
„Ale, ale... Snad se s ním ještě nekamarádíčkuješ, co? Myslela jsem, že je ti ukradený – nebo si to alespoň tvrdila, když tě nazval..." na chvíli se nejistě zadrhla,„...tím sprostým slovem, co uráží tvůj původ. No nemám pravdu?"
„Jsem na něj stále naštvaná," odsekla Lily,„to ale neznamená, že mě baví poslouchat vaše výlevy, když chci spát."
„Lily má pravdu, buďte už prosím potichu,"ozvala se dlouhovlasá černovláska, která ležela zachumlaná pod dekou,„také chci spát."
„Při Merlinovi, Susan! Nezastávej se jí furt!" vyhrkla bezmyšlenkovitě Julie, ale hned jí po těch slovech zrudly uši.
„Dobrou noc,"zašeptala nepřítomně Susan na Lily a po chvíli už spokojeně pochrapovala. Lily se na svojí kamarádku usmála, zavřela oči a snažila se usnout. Její spolubydlící se rozhodly stejně, a tak v jejich pokoji zanedlouho zavládlo konečně úplně ticho.

Lily se probrala, avšak neležela ve své posteli, ale na studené prochladlé zemi. Vylekaně se zvedla a rozhlédla se. Všude kolem ní byla zelená mlha, a celé místo bylo naplněno naprostým tichem. Lily se třásla strachy a snažila se v sobě najít poslední zbytky její Nebelvírské povahy. Náhle se za ní ozvaly kroky. Dívka se otočila a instinktivně hmátla po hůlce, jenže ta nikde nebyla.
V mlze se začal formovat obrys nějaké postavy. Pomalu, ale jistě se přibližovala. Lily se chtěla dostat od toho člověka nejdál co to šlo, ale její nohy ji neposlouchaly, a tak stála zamrzlá na místě.
V tu chvíli se z mlhy vynořil...
„James Potter,?" zašeptala překvapeně Lily. Ne, to nebyl on. Měl stejný obličej a střapaté černé vlasy. Také měl nasazené brýle s kulatými obroučkami a jejich obličeje vypadaly totožně. Ale ty oči. Byly zelené a s mandlovým tvarem jako měla ona.
„Ne, já jsem Harry," odpověděl jí se zvláštním klidem v hlase a zastavil se přibližně dva metry od ní. Tepre v tu chvíli si všimla jizvy ve tvaru blesku, kterou měl na čele,„Přišel jsem tě varovat, musíš být v příštích letech na pozoru."
„Cože? Kdo jsi?" zeptala se. Harry jí pohlédl zpříma do očí a začal mluvit. Jenže z jeho úst vycházela spleť různých slov a písmen, kterým nerozumněla. Chtěla ho zastavit, ale on nepřestával. A zničehonic jí začalo připadat, že se jeho rysy mění.
Jeho oči začaly dostávat jinou barvu, nozdry se zužovaly do úzkých štěrbinek, jeho pleť dostala bílý nádech. A najednou před ní stálo strašidelné stvoření, jež se nápadně podobalo hadovi. Krutě se na Lily zasmál a namířil na ní hůlkou. Lily si zakryla oči, jelikož se nedokázala pohnout a z úst se jí začal ozývat jekot, z něhož mrzla krev v žilách. Blížilo se k ní zelené světlo a ona před ním nemohla utéct. Ucítila na sobě ledový dotek a s hrozivým strachem očekávala bolest, která se měla dostavit. Ale nedostavila...
Otevřela oči. A nad ní se skláněl ten chlapec ze snu. Ne, počkat. Tenhle měl oříškově hnědé oči, jež na ní vylekaně hleděly.
„Hej! Hej, Evansová...!" držel jí za ramena a cloumal s ní,„Lily, si v pořádku?"
„Ja-Jamesi?" zakoktala se a pomalu se narovnala. Ležela v posteli pod dekou a v místě, kde jí mělo zasáhnout zelené kouzlo cítila něco studeného a mokrého...
„Ááá!" vyjekla a vyskočila z postele. James se zasmál.
„Ale prosímtě nevyváděj, Evansová!" s poťouchlým úsměvem odhrnul peřinu,„Koukej, je to jen sníh!"
Opravdu to byl jen sníh. Lily si oddechla, ale poté ji zalila vlna uvědomění.
„Co tu sakra děláš?" zařvala na něj a přitom si zakrývala tělo rukama, jelikož na sobě měla jen žlutou noční košili. James si její tělo prohlédl a uznale hvízdnul.
„Moc pěkně se na tebe kouká..."
To už se po něm Lily ohnala rukou.
„Opakuju – JAK SES SEM DOSTAL?!"
„Ale při Merlinovi. To si fakt myslíš, že zabezpečení školy proti chlapcům v dívčích ložnicích zastaví někoho tak úžasného a skvělého jako jse-"
Nestihl to dopovědět, protože Lily chytila do ruky jednu ze svých zvlášť těžkých a mohutných učebnic a rozběhla se s ní proti Jamesovi. Když vyběhl ze dveří, Lily za ním rychle zabouchla. Hlavou jí probleska jediná myšlenka, kterou nevědomky pronesla nahlas: „To budou zas Vánoce..."