Nevlastním žádnou z následujících postav až na ty, které jsem si sama vymyslela.

ɤ ɤ ɤ

Nejdříve to vypadalo jako nádherná klidná sobota. Venku bylo celkem hezky, slunce svítilo, na nebi ani mráček a ptáci zpívali jako o život. Otevřeným oknem dovnitř bytu proudil hřejivý vzduch. Den jako stvořený k odpočinku. Muž ležel na pohovce se zavřenýma očima a nechal se osvětlovat teplými slunečními paprsky. Postupně se mu uvolňovalo napětí nahromaděné v obličeji. Už dlouho si zasloužil takovouto přestávku.

Tuhle zemi si vybral kvůli celkem vyspělé civilizaci a otupělosti zdejších obyvatel. Nikdo se o něho tady nezajímal. Doma okolí urážel svou přítomností, ať už právem nebo ne. Jeho situace se o to ztížila, když začal vládnout. Lidé kolem něho mu kladli odpor, žádný jeho záměr nebrali vážně. Ale přesto se mu po určité době podařilo vybudovat alespoň trochu fungující systém. Postupně se snažil opravovat palác, který byl jeho bratrem málem srovnán se zemí. Dál musel neustále řešit různé nepokoje, jež způsobovaly nepřekonatelné rozdíly národů uvnitř státu. A pak ještě přemnožení lesních škůdců. Na jednoho muže toho bylo trochu moc. K tomu nekonečně poslouchat písničku o tom, jak může za všechno špatné, co se najednou děje.

A tak si udělal dovolenou. Chtěl zmizet maximálně na víkend. Za ty dva dny by klidně mohla nějaká ozbrojená skupina využít jeho nepřítomnosti a způsobit převrat. Naštěstí se našli i tací, kteří by mu okamžitě poslali zprávu, kdyby se něco takového stalo. On by v cuku letu zanechal volna a spěchal domů.

Domov. Možná to bylo trochu silné slovo. Vyrůstal tam, co mu paměť sahala. Ale jak se vlastně před lety dozvěděl, nikdo nebyl v té zemi větším cizincem než on sám. Konečně mu alespoň dávalo všechno smysl. Na jednu stranu se mu ulevilo, poprvé si uvědomil, že jeho jinakost je způsobena jeho původem. Avšak na druhou stranu ztratil bezpečné zázemí. Najednou se mu celá jeho rodina stala cizí. A pak ještě jediná osoba, na níž mu kdy záleželo, zemřela. Největší smutek sice odvál čas, ale pořád se s tím uvnitř nemohl vyrovnat. Ona jediná ho měla doopravdy ráda. Teď už zůstal úplně sám.

Sám v pronajatém bytě 1 + 1 se snažil na nic nemyslet a nechat se uklidnit hojivými světelnými paprsky.

Z relaxace ho vyvedlo bušení na vstupní dveře. Otevřel nevraživě oči. Připadalo mu to velmi povědomé. Nechtělo se mu vstát proto o to víc. Netušil, co mu ta osoba mohla chtít, ale málokdy to bylo něco příjemného. Příště musí významně připomenout, že se nikdo nesmí dozvědět o tom, kam vyráží. Jenže ten pacholek má neuvěřitelnou slabost pro jeho bratra. Tlukot nepřestával. Jeho klidný den právě skončil, ale třeba by se to dalo ještě zachránit. Nasadil svůj nejarogantnější výraz a otevřel dveře.

„Nemohl bys tlouct do těch dveří jemněji, za chvíli by určitě vypadly z pantu. Tohle není žádný stoletý dub," začal bez jakéhokoli pozdravu.

„Taky tě rád vidím, bratře."

„Rád. To slovo jsem od tebe už dlouho neslyšel ve spojení s mou osobou. Co si žádáš?"

„Dozvěděl jsem se, že sis udělal volno. Nechtěl bys uvítat společnost?"

„Společnosti mám dost v práci. Asi si nedokážeš představit, jaké to je, když vládneš celému jednomu světu. Ale společnost tvé drahé polovičky bych uvítal. Jí by to určitě nevadilo."

„Vlastně máme na dnešní den jiné plány."

„Tak co tady ještě děláš?" svému bratru se povýšeně díval do očí.

„Potřebujeme hlídání pro kluka."

„Ty mi tak věříš, že mi dovolíš starat se o tvého syna?" řekl ironicky a snažil se zavřít dveře.

„Věřím, že bys neublížil nevinnému dítěti."

„A co Jane?"

„Ta to nechtěla dovolit. Ale nikoho jiného jsme nesehnali. Tak jsem ji přesvědčil, že jsi ten nejzodpovědnější člověk, kterého znám, když na to přijde."

Vládce si jen pohrdavě odfrkl. Člověk tedy rozhodně nebyl. Bratr mu vrazil do ruky sedačku s malinkatým dítětem, které zrovna spalo. Muž se mu snažil dítě vrátit, ale ten se nenechal. Dokonce mu do bytu pronesl ještě další potřebné věci pro zaopatření kojence.

„Ničeho se neboj. Zatím většinu dne prospí. Stačí ho jen nakrmit a přebalit. Večer se vrátíme. Když si s něčím nebudeš vědět rady, tak zavolej."

„Já a volat? Za tohle mi budeš dlužit obrovskou laskavost, uvědomuješ si to. A neručím za to, že vám ho vrátím v původním stavu. Být vámi, vrátil bych se co nejdřív."

„Jo, jasně. Ahoj," bratr vyšel na chodbu a byl pryč. Chodbou se jen rozléhalo hromové dupání po schodech.

Stále ještě v šoku zavřel dveře. Jak se mu mohlo stát, že má najednou v bytě dítě a ještě ke všemu, potomka svého bratra. Kdyby se mu chtělo, tak by se mohl bratrovi strašlivě pomstít. Svět se zbláznil. Podíval se směrem k synkovi.

Vypadal tak nevině. Vůbec netušil, že se nachází v obrovském ohrožení života.

Začal přemýšlet o tom, jak asi vypadal on, když ho jeho adoptivní otec našel. Musel být asi podobně starý. Určitě ho otcova náruč příjemně hřála. Všude kolem mrzlo. Byl vlastně vděčný svému únosci. V tom světě by nevydržel ani minutu. Získal také milující matku, která mu předala co nejvíce ze sebe, co jen dokázala. Nikdy mu nedala najevo, že by nebyl jejím synem. Opravdu ho měla ráda, i přesto že věděla, co je zač. Nepřítel státu. Alespoň podle jeho rodové příslušnosti.

Dítě otevřelo oči. Dívalo se kolem sebe na věci, které mu byly cizí, na člověka, jenž mu byl naprosto cizí. Mělo šťastnou povahu, proto vztáhlo drobné ruce k velkému muži. Ten stál stále ještě zatoulaný v myšlenkách. Pak se sehnul, opatrně uchopil kojence svýma věčně chladnýma rukama. Drobek fňukl a trochu se odtáhl. I takhle malý tvor se ho štítí. Asi měl radši zemřít opuštěný v mrazivé říši. Aspoň by si všichni oddechli.

Dítě po něm znovu vztáhlo ruce. Muž se na něho udiveně podíval. Na to se klouček rozesmál. To staršímu dodalo trochu odvahy. Promnul si dlaně, aby vytvořil alespoň trochu tepla. Uchopil znovu mládě a přitáhl si ho k sobě. Dítě bylo naprosto klidné. Dívalo se všude kolem sebe s obrovským zájmem, z téhle výšky se zdálo cokoliv o tolik přitažlivější.

Prostě nedokázal toho chlapečka nemít rád. Byl tak nepokrytě fascinován světem kolem sebe a zároveň byl tak tichý, jiný než jeho otec. Nemohl by mu ublížit, takové stvoření si spíš zaslouží jeho pomoc a ochranu, dokud ji bude potřebovat. A zatím ji jistě bude potřebovat.

Na večer se ozvalo silné zabušení na dveře. Za tu krátkou dobu, co bylo dítě na světě, vypadalo, že už si na ohlušující příchod svého otce zvyklo. Muž si neodpustil chvíli dělat, že si ničeho nevšiml. Dokonce se ozval i zvonek. Tak to byla novinka. Asi se i matka zapojila do vyjednávání se zavřenými dveřmi. Kdyby měl alespoň jeden z nich tolik talentu co on, už by byli vevnitř. Ale stejně se už nedal dlouho pobízet a otevřel jim.

Matka vypadala dost znepokojeně. Přesto si hlídač neodpustil: „Promiňte, musel jsem vás úplně přeslechnout. Teda Jane, moc ti to sluší. To už jsme se asi dlouho neviděli."

„Co jsi s ním udělal?" šla rovnou k věci. „Říkala jsem ti, že mu nemáš věřit," volala za svým mužem. Okamžitě vrazila dovnitř a začala pátrat.

„Co bych s ním měl udělat? Já nevím, že se mi nikdy nevěří," volal za ní a vyrazil rychlými kroky.

Na zemi v jedné ze dvou místností ležela roztažená deka, na ní se povalovala spousta hraček a mezi nimi se smálo malé dítě. Radostně vítalo svou maminku. Ta se vrhla ke svému miláčkovi a zkoumala, jestli mu nic není. Nakonec prohlásila: „V tuhle dobu už měl dávno spát," podívala se směrem, kde stál trochu nahněvaný muž. I přes svou výtku měla v hlase úlevu a určitou náklonnost.

„Díky, bratře. Máš to u mě," prohlásil otec dítěte.

„To ti nikdy nezapomenu. Za tohle se ti jednou pořádně pomstím. To si můžeš být jistý," hrál si na drsňáka. Jak bylo jeho zvykem, aby ostatním neodhalil svoje pravé city. „Tohle byla moje nejhorší dovolená."