Možná maličko historicky nepřesné… vycházela jsem z toho, co si myslím, že je pravda, tak vážně neřeknu, jestli to tak bylo nebo ne. Wikipedie je taky ohledně některých věcí dost stručná a mě se ani moc hledat nechtělo, takže… možná se tam pár kiksů najde, ale tak nějak by to mělo fungovat. Takže… jestli vám něco přijde mimo mísu, klidně to napište, ale nezkoušejte mě ukamenovat, přece jen, ve Stalingradu jsem nebyla, takže vážně nevím.

Pozn.:Vím, že Prusko po zrušení státu rozdělili mezi Polsko, SSSR a ještě možná něco, ale pro jednoduchost (nechtělo se mi Gilba řezat na části) jsem ho, jak už bývá zvykem, přiřkla Ivanovi. Ale máte smůlu, tentokrát se Váňa zabaví jinde(můžete si domyslet, s tím se v povídce nezdržuju) a Gilbovi jsem přiřkla někoho jiného;). asi to bude...trochu nezvyk, ale mě k němu nikdo jiný nenapadal;)

P. S. V anime se sice zmiňuje, že Kaťuša není Kyjevská Rus, ale mně se to hodilo, a tak jsem dala jako že jo.

taky nevím, jestli Prusko a Ukrajina měly nějaké…"styky" před WW2. Prostě neměly a šlus.

Inspirováno:Nepřítel před branami, Laskavé bohyně, písnička The eye of a tiger(soundtrack z Rockyho)

EIN

Milý Ludwigu,

dostal jsem tvůj dopis a mrzí mě, že se vám stále nedaří. Rád bych Ti pomohl, ale nemůžu. Naše linie se pomalu rozbíjejí, myslím, že to nedokážu. Promiň.

S láskou

Feliciano

"Ludwigu… co chceš dělat?"zeptal se Gilbert, v jeho hlase byla patrná známka naléhavosti. Času mnoho nezbývalo, a i když Gilbert nechtěl na bratra nijak tlačit, musel se rozhodnout rychle. Rád by mu pomohl, ale nebyla to jeho válka a bylo jen na Ludwigovi, jestli Felicianovi pomůže nebo ne.

"Já… nevím…"sklonil hlavu Ludwig a vzal si zpátky Felicianův vzkaz na ušmudlaném kousku papíru. "Možná… možná bychom nejdřív měli trochu obhlédnout město, než uděláme nějaký závěr…"promluvil nakonec nejistě a odvrátil se. Gilbert na to nic neřekl, jen mlčky pozoroval jeho záda a snažil se najít alespoň nějaká slova naděje. Věděl, že Ludwig je bude potřebovat, až zjistí, jak zoufalá je jejich situace. Neměli šanci, a věděli to oba, jenom Ludwig si stále namlouval, že dokáže vyhrát, nejen tu jedinou bitvu, ale i celou válku. Stále doufal, že dokáže získat Stalinovo město a roztříštit Ivanovu víru na kusy a potom zachránit Feliciana, tak, jak slíbil.

"Chceš jít hned?"přerušil ticho Gilbert, aby nemusel myslet na to, co je čeká. Ludwig po chvíli strnule přikývl, doopravdy nikam jít nechtěl. Bál se, co tam uvidí. "Dobře… dojdu pro Kaťušu… sejdeme se venku."řekl trochu váhavě Gilbert a rychlým krokem zamířil ke dveřím místnosti. Každá minuta strávená s Ludwigem o samotě ho naplňovala směsí smutku a vzpomínek na doby, kdy nestál na straně poražených. Byl rád, když za ním zaklaply dveře a tíživá atmosféra se pomalu rozplynula v chladném vzduchu chodby a šumu hlasů z vedlejších místností.

Už pomaleji se vydal ke schodům, stále s nepříjemným pocitem, že tohle nikam nevede. Dřív nebo později se budou muset stejně vzdát, sám věděl, že čím dřív to udělají, tím větší šanci budou mít. Rusové se nezadržitelně blížili, zásobování nestačilo, a ještě k tomu ta příšerná zima.

Zbystřil, když spatřil siluetu blížící se k němu. Ještě zpomalil, a když se k němu postava dostatečně přiblížila, oslovil ji:"Kaťušo!"

"Pane?"odpověděla překvapeně, očividně ho ve tmě chodby nepoznala. Trochu ho bodlo u srdce, když spatřil bílou pásku na jejím rukávu, která neustále připomínala fakt, že při případné evakuaci ji tam budou muset nechat."Přejete si?"

"Potřebuju, abys nás provedla po městě… dojdi si pro kabát, za pět minut se sejdeme u hlavního vchodu."oznámil jí suše ve snaze postavit mezi nimi tlustou zeď, která by ho ochránila před tím, co se stalo Ludwigovi.

"Ano, pane."odpověděla a rychle odešla. Nehnul se z místa, dokud dokázal zaslechnout i ten nejtišší zvuk jejích kroků a pak zamyšleně pokračoval v cestě.

Když vyšel ven, Ludwig tam na něj už čekal. Gilberta napadlo, že se mu nejspíš vyhýbá, kdyby použil stejnou chodbu, museli by se minout. Na jednu stranu mu to přišlo tak nějak nefér, ale tak trochu ho i chápal.

"Gilberte… máme šanci?"zeptal se Ludwig po chvíli ticha. Když mluvil, od úst mu stoupaly obláčky páry. Gilbertovi to trochu připomnělo kouř z cigarety, trochu posmutněle si uvědomil, že si nezapálil už několik dní. Přestože měl málokdy čas na to myslet, chybělo mu to.

"Ne. Pochybuji o tom, že jsme ji vůbec kdy měli…"odpověděl pravdivě a bez špetky lítosti. Věděl, že právě tohle Ludwig slyšet nechtěl, alespoň ne od něj, ale Gilbertovi najednou přišlo příliš vysilující neustále mu dávat naději a pro sebe si nenechávat žádnou. Přál si, aby i jeho někdo někdy utěšil a postavil na nohy. Ačkoliv ještě nepociťoval takovou beznaděj, jako Ludwig, i jeho vůle s každou minutou strávenou v obklíčeném městě slábla a dny, kdy dokázal být silný za ně oba, se zvolna stávaly dávnou minulostí. "Mrzí mě to, Ludwigu."dodal ještě, jen kvůli vlastnímu svědomí.

Chvíli to vypadalo, že se Ludwig chystá něco říct, ale než stihl promluvit, dveře se otevřely a z budovy vyšla Kaťuša. Oba se na ni otočili a Ludwig se začal tvářit nepřístupně, tak, jak to dělával v přítomnosti téměř kohokoliv jiného, než byli Gilbert a Feliciano.

"Můžeme jít, pane?"obrátila se na Gilberta Kaťuša. Na denním světle vypadala podivně bledě, tváře zčervenalé mrazem působily nezdravě. Prvních pár dní, co ji k němu a Ludwigovi přidělili jako průvodce mu to přišlo divné a často se jí na to ptal, jenomže brzy si ve špinavém zrcadle v umývárně všiml, že nevypadá o nic lépe, jednotvárná a nedostačující strava v kombinaci s neustálým napětím a minimem spánku si i na něm vybíraly svou daň.

"Ano…"odpověděl Ludwig místo něj a Kaťuša bez váhání vykročila směrem k okraji města. Mlčky ji následovali s pohledy upřenými do země, ani jeden z nich se nechtěl dívat na zkázu kolem. Beztak všechno znali nazpaměť, závěje bílého sněhu místy potřísněné krví a špínou, zmrzlá mrtvá těla podél cest, rozbořené domy i sloupy kouře stoupající nad město, všechno splývající v pochmurnou šeď. Věděli, že za chvíli budou muset hlavy zvednout a dávat pozor na nepřátele skryté v ruinách, ale snažili se nedívat se tak dlouho, jak jen to šlo.

"Pane… kam chcete jít teď?"zeptala se, její oči nervózně těkaly po vytlučených oknech a rozbořených zdech. "Myslím, že dál bychom už se pouštět neměli… je to nebezpečné…"dodala tiše a podvědomě sevřela samopal v ruce pevněji.

"Dobrá…"pokýval Ludwig přemýšlivě hlavou."Ještě obejdu pár jednotek a trochu se poptám, pro dnešek to ale bude stačit…"

Kaťuše se viditelně ulevilo, Gilbert pocítil mírné zklamání, ruiny ho neodolatelně přitahovaly, už kvůli představě, že by s ní mohl strávit dalších několik minut a možná hodin. Věděl, jaké nebezpečí jim hrozí, když se příliš přiblíží ke kraji města, věděl, kdo se tam ukrývá a trpělivě čeká, neustále připravený s prstem na spoušti. Stále nebyl s to pochopit, jak může být něco tak krásného, jako Kaťuša, sestrou něčeho tak… zrůdného, jako byl Ivan. Dlouho o tom přemýšlel, téměř ode dne, kdy se s ní setkal, ale nedokázal říct, proč se Kaťuša od svých mladších sourozenců tolik liší. Jak Ivan, tak Natalia(kterou díkybohu Ludwig zajal, než se stačila k bratrovi připojit) si libovali v krvi, cizí bolesti a vraždění. Přestože i Kaťuša už několik životů vzala, potěšení z toho jí bylo naprosto cizí, za což byl Gilbert docela rád. Sám nedokázal určit chvíli, kdy přesně se jeho a Kaťušin vztah změnil z čistě nuceného na křehké přátelství a vzájemnou důvěru. Věděl jen, že najednou před ní ztrácel zábrany a nebál se jí svěřit, i když to dělával jen málokdy. Najednou ztratil pocit, že je na celém světě úplně sám, pocit, který ho pronásledoval od začátku války, kdy mu připadalo, že ho Ludwig nadobro opustil. Ale i vědomí, že je Kaťuša stojí při něm a snaží se mu pomoct toho moc nezměnilo, ani v nadcházejících dnech, které se ničím nelišily od těch předchozích.

Stejná beznaděj, stejná prázdnota, jen žádné další dopisy od Feliciho, žádné znepokojivé zprávy z rozpadající se italské fronty. Kaťuša je vodila v rozbořeném městě, den ode dne nejistěji, stejně jako oni vycítila Ivanovu znepokojující přítomnost, která se k nim neustále přibližovala. Stejně jako stále častější pocity, že je odněkud sleduje s hlavní ostřelovačské pušky namířenou přímo na ně.

Jejich situace se taky neustále zhoršovala, pomalu, ale jistě začali ochutnávat hořkost prohry, které se tak dlouho vzpírali. Ludwig pomalu přestával doufat, že se ještě někdy setká s Felicim a Gilbert už v sobě nenacházel slova útěchy. Celé dny jen mlčky pozoroval Kaťušu a přemýšlel o tom, jestli nakonec nezemřou bok po boku, u Ivanových nohou. Chvílemi mu to už ani nepřipadalo tak zlé, jen trochu tragické a nespravedlivé.

Od doručení Feliciho dopisu uplynulo několik dnů, možná týden, nebo dva, Gilbert pomalu začínal ztrácet pojem o čase. Beztak to nebylo nijak podstatné, prohra se před nimi rýsovala čím dál tím ostřeji a čas v tom nehrál žádnou roli. Jenže Ludwig zmítající se mezi touhou zůstat a bojovat do posledního dechu a zoufalou potřebou odjet a pomoct Felicimu zatím nevelel k ústupu. Nikdo si nebyl jistý, jestli ho jeho skomírající naděje tak zaslepuje nebo si prostě nedokáže přiznat porážku. Jenomže na rozdíl od jisté prohry, která byla neodvratná, jejich šance na úspěšný ústup byly den ode dne mizivější. Gilbert se to snažil Ludwigovi připomenout, ale zdálo se, že jeho bratr se už dávno uzavřel do vlastního světa, ve kterém nezbylo na pud sebezáchovy místo. Občas se ještě dokázal chovat racionálně a jeho rozkazy nikdy nebyly nesmyslné, přestože ten nejdůležitější zavile odmítal vydat. Bez ohledu na Gilbertovo smlouvání, při kterém se mu Kaťuša snažila všelijak pomáhat, i když se jí celá věc v podstatě netýkala. Stejně dobře, jako Gilbert, věděla, že bude muset stůj, co stůj, zůstat, vydána na milost a nemilost Ivanovi.

Občas přemýšlel o tom, jestli jí bude chybět, trochu sobecky doufal, že ano. Byl si jistý, že on ji postrádat bude. Její milý úsměv, vlídná slova útěchy i hodiny, po které mu vydržela naslouchat, aniž by ho přerušila nebo dala najevo nezájem. Jedině jí se dokázal svěřit se svými nejniternějšími pocity, a přestože se za to nenáviděl a styděl, nedokázal si pomoct.

Toho dne tomu nebylo jinak. Procházeli s Kaťušou opuštěnými domy, bezpečně ukryti před zraky nepřítele za tlustými zdmi, jejich kroky i tiché hlasy se prázdnými místnostmi rozléhaly nepříjemně hlasitě. Připadal si jako pavouk uvězněný ve sklenici, ze všech stran obklopený nepropustnými stěnami, mohl jen chodit v kruhu a doufat, že jednou někdo zapomene přiklopit pomyslné víčko. I s tím se Kaťuše svěřil, ale tentokrát nepřišla slova útěchy.

„To je náš osud…"řekla nakonec, po dlouhé chvíli zamyšlení a prázdného ticha. „Věčné zatracení, bolest, smutek… kruh nemá ani konec, ani začátek, a jestli ho někdo dokáže přerušit, rozhodně to není nikdo z nás…"

Její slova se lehce rozplynula v mrazivém vzduchu stejně, jako obláček páry u jejích úst. V tu chvíli dokázal jen němě přikývnout, znovu měla pravdu, a Gilbert ji znovu nechtěl slyšet. Tohle přece už dávno věděl, od svého dětství. Ve válce vyrostl, bojoval se všemi, ať už to byli jeho přátelé či nikoliv, viděl jejich tváře, které se neustále střídaly na bitevním poli. Roderich, Elizaveta, Feliks, Toris… stál proti nim všem a nejen jim. Nechtěl, ale musel, jestli chtěl přežít.

„Omlouvám se…"zašeptala po chvíli, v jejím hlase zaslechl náznak strachu. Občas se chovala podivně, když spolu mluvili, přestože obvykle vyhlížela nebojácně, chladně a profesionálně, v několika vzácných momentech mu připadalo, že odhaluje své opravdové já. Zranitelné, křehké, přesně takové, jaké by od ní čekal, když ji poprvé spatřil. Tenkrát neměl přílišnou důvěru v její schopnosti, byl si téměř jistý, že při jakékoliv napjaté situaci je jen dovede do záhuby. Ale brzy ho přesvědčila o opaku, veškerá nedůvěra zmizela… ale pocit, že mu něco skrývá, ještě dlouho přetrval, dokud nepoznal její skutečnou osobnost. Od té doby se snažil přimět ji, aby se zbavila přetvářky, ale většinou marně. Obvykle se k němu chovala jako zbytek jeho podřízených, s úctou a chladem, jindy spolu ale hovořili jako staří přátelé… občas se mu zdálo, že ji znával dlouho před válkou, ale vzpomínky pomalu bledly a ztrácely se v proudu času, který se nedal zastavit.

„To je v pořádku…"zamumlal, a rukou naznačil, aby zastavila. Ozvěny kroků okamžitě ustaly, obklopilo je hrobové ticho rušené jen slabými zvuky bitvy zvenčí. „Měli bychom si dát pauzu, až vyjdeme ven, nebude na to čas. Jsem si jistý, že je tu někde blízko, budeme si muset dávat velký pozor."řekl nakonec o něco hlasitěji a posadil se ke stěně. Chladný beton ho studil i přes několik vrstev oblečení, jeho unavenému tělu to však nevadilo. Odpočinek zoufale potřeboval, sám už ani nedokázal říct, kdy se naposledy pořádně najedl nebo vyspal.

Chvíli jen mlčky seděli v prázdném pokoji a hleděli do bílé zdi před sebou, výstřely z venku, chvíli hlasité, chvíli docela tiché a vzdálené jen podkreslovaly jejich pocit zatracení. Gilbert přemýšlel o tom, co s nimi, Ludwigem a jím, bude, až válku prohrají. Nebyl vyděšený, jen zvědavý, budoucnost mu dělala starosti. Ne kvůli jemu samému, ale kvůli Prusku, jeho milované zemi, za jejíž čest bojoval. Docela dobře si dokázal představit Ivana a jeho lesknoucí se oči, až dostane svůj díl.

„Kaťušo… jaké je to být pod Ivanovou nadvládou? Žít s ním pod jednou střechou?"promluvil po několika minutách. „Jaké je to být jeho sestrou?"pokračoval, přestože na rozhovor asi nebyla nejlepší chvíle. Ale chtěl vědět, co ho čeká, když se vydával nepříteli vstříc tváří v tvář, jen s mizivou šancí na úspěch.

„Pamatuju si ještě doby, kdy jsme byli děti. Tenkrát takový nebyl… ale pak přišli Mongolové. Zlatá Horda. Dělala jsem, co jsem mohla, ale nedokázala jsem ho ochránit, málem mě to zabilo. Musel zažít příšerné věci, které v něm probudily jeho horší část. Tu, kterou známe teď. A Natalii vychovával téměř jen on… myslím, že v hloubi duše jsme všichni takoví…"Měla pravdu. Vždycky ji měla, stejně jako on si vždycky přál, aby její tvrzení mohl vyvrátit.

„Měli bychom asi jít…"navrhla po chvíli nesměle a očima nervózně zalétla ke dveřím pokoje. Přikývl, sebral pušku a zvedl se z chladné podlahy. Kaťuša udělala totéž a zamířila ke dveřím jako první. Teď bylo hledání nejschůdnější cesty na ní.

Trvalo sotva pět minut, než dospěli k místu, kde chodba byla chodba přerušená, nejspíš výbuchem granátu. Mohli se buď vrátit stejnou cestou zpátky a pokusit se najít jinou možnost, jak se dostat k předpokládanému Ivanovu úkrytu blíž a nebo prostě přeskočit a vystavit se tak riziku, že Ivan jednoho z nich zastřelí.

„Co teď… pane?"zeptala se, když zastavili několik kroků před koncem chodby. Gilbert věděl, že by se ráda vrátila, ale hledání jiné cesty jim mohlo zabrat několik hodin, možná i dnů a takové plýtvání časem si nemohli dovolit. Pohybem ruky jí naznačil, že budou pokračovat."Dobře, jdu první:"kývla Kaťuša a rozběhla se. Překvapila ho, vždycky trvala na tom, aby chodil první on, netušil, co ji přimělo změnit názor. Ale bylo mu to jedno, ještě než se na okraji zejícího otvoru v podlaze odrazila, rozběhl se za ní.

Věděla to. Musela to vědět, uvědomil si, když třeskl výstřel a na tvář mu dopadla sprška krve. Musela vědět, že tam Ivan je a že vystřelí hned na toho prvního. A že nemine svůj cíl. Cítil, jak se mu prudce rozbušilo srdce, ještě předtím, než dopadl na druhý okraj otvoru. Pohledem se snažil vypátrat jakýkoliv náznak, který by prozradil Ivanovu přesnou pozici, nepatrný pohyb nebo odraz světla… ale záhy mu výhled zakryla zeď a obklopilo ho příšeří pokračující chodby.

Ztěžka dopadl na nohy a málem zakopl o Kaťušino nehybné tělo. Když se díval směrem ke střelci, nepovšiml si, že se jí podařilo doskočit na druhou stranu. Překvapeně k ní přiklekl a obrátil ji obličejem k sobě. Její tvář byla děsivě bledá, její hruď se zvedala a zase klesala téměř nepatrně a na pravém boku se její oblečení zvolna obarvovalo temnou červení.

Bez váhání vytáhl z kapsy nůž a rozřízl oblečení nad ránou, ze které neustále tryskala krev. Pokusil se to zastavit, ale nedařilo se mu to, kulka nejspíš zasáhla tepnu. Rudá se zvolna rozpíjela i na jeho oblečení a na podlaze, Gilbert pomalu začínal ztrácet naději na to, že se mu povede ji zachránit. A pak pochopil. Když se mu přes zimou ztuhlé prsty přelévala teplá krev, uvědomil si, co přesně Ludwig musí prožívat. Protože, stejně jako jeho bratr, nyní Gilbert bojoval do posledního dechu, s nepatrnou šancí na výhru. Nedělali to pro sebe, ale pro ty, na kterých jim záleželo, ale jediné, co jim na konci mělo zůstat, byl pocit viny.

„Pane…"zašeptala, její slabý hlas bylo i v hrobovém tichu chodby sotva slyšet. Překvapeně se k ní otočil, zatímco horečně přemýšlel, co dál. I kdyby se mu podařilo krvácení zastavit, bylo by prakticky nemožné ji dostat do bezpečí. Tak dlouhou a namáhavou cestu nemohla přežít. „Gilberte…"řekla znovu tiše, z jejích slov vycítil neurčitou naléhavost, a nejen proto, že ho tentokrát oslovila jménem. „Musíš… jít. Ivan… jde sem. Zabije tě, jestli tě najde. N-nech mě tu… prosím. Musíš… přesvědčit Ludwiga, aby tohle skončil… jinak všichni zemřete…O mě si starost nedělej. On mi pomůže… I přes to všechno… jsem pořád jeho sestra."

I těch několik vět ji vyčerpalo, dýchala rychle a nepravidelně a sotva se držela při vědomí. Gilbert pochopil, že jít musí, i kdyby nechtěl. Přišlo mu to zbabělé a věděl, že se ještě dlouho bude užírat pocitem viny, ale nedala mu na výběr. Samozřejmě, nemohla udělat nic proti tomu, aby zůstal, přesto se rozhodl udělat, co mu řekla.

„Dobře… "řekl po krátké úvaze. Nebylo to správné, ale bylo to nutné. Věděl, že ji zachrání Ivan, stejně dobře jako že pokud je někdo schopný přivést Ludwiga zpátky k rozumu, je to on sám. „Sbohem…"dodal nakonec. Než se zvedl, lehce ji políbil na studené čelo a důsledně se vyhnul pohledu do jejích očí ve snaze učinit výčitky snesitelnějšími.

„Sbohem…"zašeptala v odpověď a zavřela oči, možná ztratila vědomí. Toho si ale nevšiml, než se rozběhl a přeskočil zpátky na druhou stranu, raději se neohlížel.

Neviděl ani siluetu na druhém konci chodby, ani dvě oči lesknoucí se ve tmě a úsměv jako příslib kruté pomsty.