„James Moriarty. Hledaný zločinec, který dokáže donutit každou mysl k nepravostem, je mrtvý." četl si Jim nahlas. „Věřil bys tomu?" položil noviny na stůl a podíval se na Sebastiana.
Zrovna vycházel z ložnice s budíkem v ruce. „Zase nefunguje. Jime, dělal jsi s tím něco?" zeptal se podezíravě. Jim rychle zavrtěl hlavou. „Jasně." povzdechl si Sebastian a položil budík na stůl.
„Co to děláš?" zeptal se zvědavě Jim.
„Jelikož cítím příjemnou vůni, hádám, že jsi mi dnes snídani nechystal."
Jim se ušklíbl. „Přiznávám, že mi to moc nešlo, ale je to vina toho spotřebiče. Nechtěl spolupracovat, a tak nás opustil." pousmál se a pohlédl na okno. „Ale vím, jak zbožnuješ moji vytrvalost, když se snažím, a tak jsem přešel ke kávě." řekl a ukázal na hrnek s kávou.
Sebastian si prohlédl hrnek s tmavou tekutinou, a když se zase podíval na Jima, jeho vyraz připomínal vraha, který čeká, až jeho oběť vypije jed. To Sebastianovi moc odhodlání nepřidalo.
„Můžeš být v klidu, Sebby. Viděl jsem, jak si ji připravuješ." dodal Jim.
Sebastian nevěděl, co říct, a tak se napil. Možná až příliš, neboť to chutnalo odporně. Kávy a cukru v hrnku bylo tolik, až Sebastiana překvapilo, že se Jimovi podařilo udělat z toho kapalinu. I přes tu otřesnou chuť to Sebastian ztěžka polkl a usmál se. „Je skvělá, díky." Jim mu úsměv opětoval a odešel.
Když si byl Sebastian jistý, že Jim zmizel, zamračil se na tekutinu. „Příště si nemusíš dělat škodu." řekl a obsah hrnku vylil do umyvadla. „Raději bych ty tousty." pousmál se.