Zavržou dveře, do temné místnosti vejde vysoká tmavá postava.
"Vítej doma," ozve se ze stínů.
Postava chvilku postojí ve světle dopadajícím z chodby, pak za sebou s klapnutím zavře dveře a vydá se k protější stěně. Jde s jistotou, i když nemůže vidět ani na krok. Během cesty se svlékne do prádla a po paměti se posadí na pelest postele.
"Ahoj, miláčku," pozdraví dívku na posteli. Oči si zvykly na tmu, takže ji vidí a letmo ji políbí na rty.
Ona ho obejme a oba ulehnou pod peřinu.
Chvíli leží tiše a vychutnávají si blízkost toho druhého. Klidné ticho protne až její hlas: "Víš, co bych si přála ze všeho nejvíc?"
"Nevím."
"Chtěla bych ještě jednou zažít den ve škole. Chtěla bych se umět smát blbostem, pošťuchovat učitele a spolužáky, nenávidět tě a hádat se s tebou, vymýšlet pomsty. Bát se, že přijdu o body, když něco nebudu umět. Mít pocit, že dělám něco užitečného, když čtu knihu. Přít se s ostatními o důležitosti NKÚ," po tváří steče první slza.
Muž se k ní otočí čelem a jemně ji obejme.
"Spi," řekne.
"Proč? Nepřišel jsi, abych spala." Po tváři jí steče další slza.
Nic neodpoví a počká, až opravdu usne. Pak se také oddá spánku.
Ráno ze sebe jemně sundá její ruce a vymotá se z postele. Posbírá oblečení a odejde z tmavé cely. Ve dveřích se na chvilku otočí a ve světle pochodní se zalesknou jeho blonďaté vlasy.
Odejde za každodenními povinnostmi ke svému Pánu, který ovládl celý svět.
A/N: Pokračování a další má dílka naleznete na capriolina .blog .cz.
