JohnLock

V laboratoři v nemocnici St. Barts je ticho. Ozývá se jen občasné zašustění papíru, když John otáčí stránky „vypůjčených" spisů, nebo tiché ťuknutí sklíčka, když si Sherlock vyměňuje vzorky pod mikroskopem. Ani jeden z nich nemluví a dokonce i Molly vzdala svou snahu o rozhovor a se smutným mumláním o kávě raději odešla.

Hluboké ticho překvapivě hlasitě poruší pípnutí telefonu.

John se podívá směrem k Sherlockovi, který dál stojí s očima přitisknutýma k mikroskopu a vypadá, jako by nic neslyšel.

„Přišla ti zpráva. To si ji ani nepřečteš?" zeptá se John udiveně.

„Nemám čas hledat telefon." řekne Sherlock klidně a trochu si vzorek přiblíží.

„Což v překladu znamená, že ti ho mám podat, co?" zamračí se John lehce.

„Kdybys byl tak laskav. Je v kapse." odpoví mu Sherlock a přidá ke vzorku jakousi průhlednou kapalinu.

John si jen povzdechne a vydá se k židli vedle Sherlocka, na které visí Holmesovo sako.

„Tam ne." zarazí ho Sherlock, když John začne šacovat sako.

John se zarazí a přeletí pohledem ze saka na Holmese. Když ne v saku, tak kde? Jen jedna další součást Sherlockova oděvu má kapsy.

„Děláš si srandu?" řekne John trochu naštvaně.

„Sám ses nabídl, že mi ho podáš." odpoví mu Sherlock klidně.

John si jen povzdechne a v duchu uvažuje, proč se vždycky nechá nachytat na něco takového, případně proč Sherlocka ještě nezabil. Nakonec ale přejde k detektivovi a s podmračeným výrazem strčí ruku do kapsy jeho kalhot.

„Opatrně." napomene ho Sherlock.

„Mohl's to udělat sám." řekne John nespokojeně. „Nejradši bych tě-"

Ode dveří se ozve vyděšený výkřik.

„Uškrtil." dopoví John a se Sherlockovým telefonem v ruce se překvapeně podívá k zavírajícím se dveřím.

„Díky." hlesne Sherlock a vezme si svůj telefon.

„Co to bylo?" ukáže John ke dveřím.

„To byla jen Molly. Obávám se, že trpí příliš bujnou fantazií." řekne Sherlock bez zájmu a čte si zprávu.

John si v duchu přehraje, čeho byla Molly svědkem.

„Ježiši."


MorMor

Londýnské ulice jsou plné lidí, kteří jdou všemi směry, takže další dvojce, která prochází městem nikoho nezaujme.

Sebastian si na rameni poopraví popruh tašky, kterou nese a koutkem oka se podívá na Jima, který jde vedle něj. Moriarty má ruce v kapsách a tváří se velice nespokojeně.

„Jak dlouho chceš ještě trucovat?" zeptá se Sebastian, ale odpovědi se nedočká. „A to jsi nedávno prohlašoval, že jsi vždycky rád, když ti zavolám." prohodí Sebastian jako by nic.

„Ale ne, když pracuju!" rozhodí Jim rukama.

„Musel jsem ti zavolat, bylo to důležité." řekne Sebastian klidně a podívá se na rozčíleného Jima.

„To sice jo." uzná Jim trochu neochotně. „Ale zrovna jsem se Sherlockem řešil důležitý problém a ty nás takhle vyrušíš."

„Já u toho byl." upozorní ho Sebastian. „Akorát jste stáli naproti sobě a čekali, komu dřív povolí nervy."

Jim se znovu zamračí, naštvaně si narve ruce do kapes a vyrazí dál po chodníku. Sebastianovi ovšem nedělá nejmenší problém s ním držet krok.

„Slibuju, že už ti nebudu volat, až zas budeš někde s Holmesem." navrhne Sebastian po pár metrech.

„To bych prosil." zabručí si Jim pod nos.

„Ale ty přestaň trucovat." klade si Sebastain podmínky.

Na moment jsou oba potichu.

„Tak jo." usměje se Jim vesele. „Nepůjdeme se najíst?"