Sokuke Hokori, seděl ve své pracovně a četl si, když ucítil duševní tlak, který necítil již více jak 110 let. Tak jste nakonec přece jen přišli, Jūshirō, Shunsui .V mysli mu vytanuli vzpomínky na staré přátele, na dobu prožitou v Seireitei a na jeho milovanou Makoto. Vzpomínka na ni ho zachmuřila, připomněla mu proč z Gotei odešel, připomněla mu bolest, jenž mu způsobila její smrt.

Ze vzpomínek jej vyrušilo zaklepání. „Dále." Dveře se otevřely a dovnitř vešla Hitomi. Mírně se uklonila.

„Máte návštěvu mistře. Jde o dva.." začala, ale Hokori ji přerušil.

„Vím. Řekni jim prosím, že dorazím až za chvíli. Mezitím jim nabídni čaj, ale nějaký tradiční, obávám se, že by neocenili čaj podle mých standardů." Hokori se vrátil zpátky ke četbě. Hitomi již byla na odchodu, když Hokori znovu zvedl oči od knihy. „A Hitomi." Dívka se zastavila mezi dveřmi. „Buď na ně milá. Jsou to mí přátelé, a taky velmi úctyhodní bojovníci." Hitomi se znovu uklonila a odešla.

Hokori znovu osaměl. Takže se vrátíme? Ozval se Hokoriho zanpakutō Hagane.

Nemůžu se tady věčně skrývat před světem. Ostatně myslel jsem, že ty budeš první pro. Byl jsi to ty, kdo mě udržel naživu i přes veškerou mou touhu zemřít.

Honba za pomstou, ale není právě nejlepší motivace.

A to to mám nechat být? Yamamoto byl jako můj otec. Vytáhl mě z té nejhorší Rukonské žumpy, dal mi jméno, vzdělání, vychoval mě.

Možná jsi vůbec neměl odejí jsi možná neměl čekat až pro tebe přijdou.

Víš moc dobře, že jsem se nemohl vrátit. Ústřední 46 mě vypověděla a prohlásila za mrtvého a co je nejdůležitější, slíbil jsem Yamamotovi, že nebudu zasahovat do záležitostí Gotei. Navíc o útoku jsem se dozvěděl, až když bylo po všem.

Neměl bys je nechat čekat. Je to neslušné. Hagane se znovu odmlčel. Hokori se zvedl, zavřel knihu a odešel do přijímacího pokoje.

Kyōraku a Ukitake seděli v přijímacím pokoji a čekali na pána domu.
„Měli jsme sem zajít už dávno." Začal Ukitake a pomalu upil ze svého čaje, který mu mezitím Hitomi přinesla.

„To se líp řekne, než udělá." Povzdechl si Kyōraku, který čaj z opatrnosti odmítl, ale teď toho litoval. „Vždycky jsem litoval, že jsme se ho nepokusili zastavit nebo ho nenavštívili, když jsme se od Yama- Jīho dozvěděli, kde se usadil. Ale zároveň jsem měl vždycky strach. Strach, že když o ho navštívím tak mě znovu požádá, abych ho zabil nebo mě k tomu donutí tím, že mě napadne. Nikdy jsem nikoho neviděl tak zlomeného, jako Sokukeho v den, kdy zemřela Makoto."

„Vím, jak to myslíš. Popravdě i mě jímal vždy stejný strach." Ukitake se začal plně věnovat svému šálku čaje, protože si dobře všiml, že jeho starý přítel, již nemá žádnou chuť pokračovat v rozhovoru na tohle téma.

Kyōraku se rozhodl, že si raději prohlédne pokoj, který byl ale velmi stroze zařízen, kromě malého stolku a několika polštářů byl jedinou výzdobou pokoje stojan a na něm několik zručně vyrobených mečů. Kromě klasické japonské katany na něj byly umístěny i jeden středověký evropský meč, rapír, fleret, saracénská šavle a také čínský meč. Byla by to zajímavá sbírka, kdyby Kyōraku nevěděl, že jí zde má Hokori čistě z praktických důvodů. Se všemi těmi meči uměl mistrně vládnout a jediný důvod proč si je vyrobil, a Kyōraku nepochyboval, že to byl on, byl aby s nimi mohl trénovat. Kyōraku tak přesunul pozornost k jejich tiché ale kouzelné hostitelce.

„Žiješ tady už dlouho maličká?" zahájil Kyōraku něco, co jak doufal se rozvine do zábavné a duchaplné konverzace, ze které by se mohl dozvědět pár nových, a jak doufal tak i pikantních, věcí o Hokorim. Hitomi však jen kývla, čímž se podle Kyōraka dopustila zločinu vraždy na celém rozhovoru. Nebyl by to ale Kyōraku, kdyby nedal pohledné dívce další šanci si s ním trochu popovídat. „Vsadím se, že jsou jeho lekce šermu nesnesitelné, co si pamatuju, byl to vždycky strašný morouz, se kterým nebyl žádná zábava."

„To je zvláštní, protože co já si pamatuju, tak ses vždycky smíchy div nepotrhal."S těmi slovy Hokori vešel do pokoje.

„Sokuke, zdravím tě!" Kyōraku s Ukitakem vstali a podali jsi s Hokorim ruce, pak se všichni znovu posadili.

„Máš to tu celkem pěkné. Pamatuju si jak si jednou ještě na akademii říkal, že kdybys někdy odešel z Gotei, tak by sis otevřel školu šermu. Jsem rád, že sis splnil svůj sen." Začal Ukitake.

„Mým skutečným snem bylo žít s Makoto a společně vychovávat našeho syna. Bylo by mi jedno kde, nebo čím bych se živil. Tohle je jen zmrzačený zbytek mého snu." Odvětil mu Hokori, ale pak pokračoval. „No, to bylo pěkně pochmurné, omlouvám se vám za to."

„Museli jsme v tobě probudit staré vzpomínky, včetně těch na Makoto, to my bychom se měli omluvit." Pokračoval Ukitake.

„Ne všechny vzpomínky jsou špatné. Většina jich stojí za vzpomínání. " Zdálo se, že Hokori má náladu si zavzpomínat, ale přerušil jej Kyōraku.

„Promiň Sokuke, ale vzpomínání na staré časy bude muset počkat. Seireitei bylo napadeno." Teď byl Kyōraku přerušen Hokorim.

„Vím. Vím o útoku Quinciů i o smrti Yamamota. Proto jsem se nezeptal, kde si přišel k té pásce přes oko Shunsui, ani proč jste sem přišli."

„Jak ses o tom dozvěděl?" zajímalo oba kapitány.

„Mám mezi shinigamii pár přátel, kteří mě udržují v obraze. Jen kdybych se o tom dozvěděl v čas, abych s tím mohl něco dělat."

„Víš o smrti Unohony?" zajímal se dál Kyōraku.

„I o ní vím a doufám, že tvá důvěra ve schopnosti současného Kenpachiho je oprávněná."

„Unohana v něj věřila, dost na to aby obětovala svůj život."

„Už víš kdo se stane jejím nástupcem? Čtvrtá jednotka by neměla zůstávat bez kapitána."

„Ano. Ty." ušklíbl se Kyōraku.

„Cože? Já jsem bojovník, ne doktor."

„Máš skvělé znalosti anatomie, jsi zběhlí v léčivých kidō stejně jako v bojových. Potřebuju tě Sokuke, tvé znalosti a zkušenosti by byly stejně přínosné jako Zarakiho hrubá síla. Myslím, že bys byl ideální spojenec pro boj Quincii."

„Ale Ústředí mi odebralo hodnost a vyhostili mě ze Seireitei, jako trest za to, že jsem odešel."

„Ten rozsudek byl na naši žádost zrušen. Jsi znovu kapitán." Přidal se Ukitake do rozhovoru.

„Jen tě musím převelet ke Čtvrté, protože zatím jsi stále u Desáté. Tak co vrátíš se? Pomůžeš nám?"

„Dobře. Vrátím se. Stejně jsem to měl v plánu. Mám ale tři podmínky. Za prvé: Hitomi půjde se mnou. Za druhé: Dáš mi pár dní k dobru, potřebuju si ještě něco zařídit. A za třetí: Necháš mi Yhwache."

„Souhlasím. Nemám problém s tím, aby se ta dívka přestěhovala s tebou a dám ti čas do příštího zasedání Kapitánské rady. To jsou tři dny." S těmi slovy Kyōraku i Ukitake vstali, mírně se uklonili a odešli. Hokori ještě chvíli seděl než řekl:

„Tak to vypadá, že se stěhujeme." Pokusil se usmát se na Hitomi, ale byl to smutný úsměv. „Seireitei je velmi pěkné místo, uvidíš, že to tam budeš mít ráda."

„Když to říkáte mistře."

„Není důvod mít strach. Budu tě i nadále chránit."

„Nebojím se o sebe, ale o vaši duši mistře. Bojím se že ji ztratíte ve své honbě za pomstou stejně jako jste ji ztratil kvůli zármutku ze smrti vaší ženy a syna." Hitomi se zarazila a zatvářila se jako by řekla něco co nechtěla. „Půjdu si zabalit, abych byla připravena až řeknete." Stěmi slovy Hitomi spěšně opustila místnost Hokori osaměl.

Bojí se o mou duši. Poslední kdo se bál o mou duši byla Makoto, možná bych… Ne! Nejprve musím ukončit tuhle válku, pomstít Yamamota a teprve pak můžu začít vůbec uvažovat o těchhle věcech.

Hokori vstal. Čas se pohnout. Tohle byl pěkně zajímavý den. S touto myšlenkou Hokori odešel zbalit si své věci. Tři dny. Snad to bude stačit abych se na vlastní oči přesvědčil jak se věci v Seireitei mají. Bude zajímavé zjistit jak moc za těch sto let zrezivěli mé pozorovací a plížící schopnosti.