Možná jsem tam měla přidat Reborna. Rozhodně by to pak nebylo tak nudné. Jenže to už mi vůči Tsunovi připadalo až příliš kruté. Chudák se chce jen vyspat a mít chvíli svatý klid.

Když se člověk ocitne v nějakých nesnázích, do kterých se nezahrnuje přežití v džungli, většinou si vynalezne obranný mechanismus. Někteří třeba poslouchají muziku čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu, nebo dokud krize nepomine. A když je někdo chytřejší a nechce přijít o uši, najde si nový koníček, třeba rybaří či si najdou nějakou hezkou knihu… Tsuna si byl vlastně jistý, že všichni na téhle planetě, kteří si procházeli špatným obdobím, si našli krásné řešení, jak zapomenout na stres, vyhnout se svým problémům, vyspat se, nejlépe sedm hodin v kuse, a nechat plavat to, že žijete v noční můře. Až na něj. Teď už chápal, proč Gokudera tolik kouří.

Ptal se všude možně. Jednou se dokonce nezdráhal zeptat se té veselé paní v blízké samoobsluze. Prý že pokud jí někdo štve, chodí kolem s ukazovátkem a tak se k ní rušitelé klidného života nemůžou přiblížit ani na metr.

U ní by to zabralo, jak se hned přesvědčil (Lambo vrazil s křikem dovnitř a zapovězen z útulného krámku na rohu ulice byl asi do dvou sekund od příchodu), jenže Tsuna, jak si asi minutu po tom, co si ukazovátko koupil, by potřeboval nejmíň pětimetrové.

Takže se musel snížit… k tomuhle. Ať už to bylo cokoli, protože Tsunayoshi Sawada to odmítal nazvat „hrou na schovávanou ve skříni před jeho Rodinou a tou tunou papírů čekající na podpis v jeho kanceláři", ačkoli se to jinak pojmenovat nedalo.

Vlastně to nebylo zase tak špatné. Aspoň se prospal. Navíc nikoho nenapadne se sem podívat, pomyslel si radostně. Všichni věděli, že skříň měla police, do kterých by se ani jejich miniaturní boss nevešel (to nejsou jeho slova). Tsuna si poblahopřál, jeho geniální mozek ty police vyndal a schoval pod postelí už minulý týden. Sice k úplně jiným účelům, ale tenhle účel není zase tak špatný.

Podíval se na hodinky. Šest hodin spánku. V kuse. Znovu si poblahopřál. A to i přesto, že si stále připadal jako pětiletý fakan, který neví co s časem a pravděpodobně zajistil jednomu nejmenovanému mladému muži s nikotinovou závislostí srdeční příhodu.

Zaposlouchal se do zvuků jeho italského domova. Vypadá to, že se pátrací mise přesunula ven, uvědomil si s úsměvem Tsuna.

Ideální šance proklouznout. (Díky bohu, že je Reborn na druhé straně světa, protože jinak by mu tohle neprošlo.) Opatrně otevřel dveře od skříně, neslyšně je zavřel, osm kroků doleva, proklouznout přes koupelnu na druhou stranu, čtyři kroky rovně a zapadnul do své ložnice.

Úspěch! Díky ti, ó Štěstěno!

Vyhlédl z okna a zahlédl panikařící mafiány, jak prohledávají keře. Keře. Ze všech věcí, kde by se mohl schovávat před papíry. Keře. Ne že by snad byla jeho schovávaná o tolik lepší. „Bůhví, co by se mi stalo, kdyby měl vážně někdo sebevražedný nápad a unesl mě. Pravděpodobně bych se musel zachránit sám." Pomyslel si napůl pobaveně napůl smířeně Tsuna a lehl si do postele. Už vážně potřeboval matraci, k čertu s dřevenou skříní a kancelářskou židlí!

O osm hodin později ho vzbudila myšlenka vraždy ve vzduchu. Oči se mu vážně otevírat nechtěly, ale kdyby je donutil, byl si jist, že by spatřil své květiny rozdávající a vůbec pacifistické podřízené, jak mu míří zbraněmi na hlavu. Zaposlouchal se. Někdo, pravděpodobně naschvál, zapomněl informovat Gokuderu, že se jejich milovaný šéf našel. Nebo že by byl vážně v nemocnici? Jestli ano, tak by si to neodpustil.

Otevřel oči.

Raději je zase zavřel. Takže žádné návštěvy nemocnice. „Teď by se to ukazovátko šiklo,…"