SEZNAMTE SE
Jim vešel do třídy a posadil se do zadní lavice, aniž by se podíval na nějakého spolužáka. Ignoroval je a dokonce i učitele, ale jeho prospěch byl dobrý.
Ostatní studenti ho brali jako blbce a tak se k němu i chovali. Skoro každý den ho někdo zmlátil. Proto sedával sám.
Při hodinách si zapisoval nebo jen seděl a díval se z okna.
Když další den přišel do třídy, zarazil se.
Na jeho místě někdo seděl. Jim se rozhlídl, aby se ujistil, že je ve správné třídě, a protože zvonilo a jinde by ho sedět nenechali, posadil se vedle něj.
Do třídy krom učitele vešel taky ředitel. Všichni hlučně vstali. Jediný, kdo zůstal sedět byl neznámí vedle Jima. Ředitel ho gestem vybídl, aby si taky stoupl, ale on na ředitele upřel pohled. Vypadalo to, jako by chtěl ředitele zabít pouhým pohledem. Ten to tedy nechal být.
„Tohle je Sebastian Moran." Řekl ředitel a ukázal na něj.
Jimovi se docela ulevilo. Myslel si, že ředitel přišel kvůli výbuchu na holčičích záchodcích, kterého byl Jim strůjce.
„Doufám, že spolu budete vycházet dobře a nebudou žádné problémy." Dodal a díval se přitom na Sebastiana, jako by mluvil jen k němu. Poté se rozhlídl po třídě a odešel.
Po hodině se u jejich lavice shromáždili spolužáci, ve snaze zjistit o Sebastianovi víc, než jen jeho jméno.
Jejich přítomnost Jimovi vadila, tak odešel na chodbu. Nebyl to zrovna dobrý nápad. Ve chvíli, kdy se chtěl vrátit, ho chytli tři čtvrťáci a zmlátili ho. Nechali ho, když zazvonilo.
Jim schytal pár dobře mířených ran do obličeje. Opřel se o zeď a čekal, až ho přejde bolest břicha. Když se pokoušel vstát, šel kolem jeho učitel fyziky a ten mu pomohl dostat se do třídy.
V okamžik, kdy vešli se ozval výbuch smíchu.
„Jamese zase zmlátili!" Radoval se kluk z prostřední lavice.
„Asi nějaká prvačka." Řekl další.
Jim to ignoroval a posadil se vedle Sebastiana. Do konce hodiny Jim seděl se sklopenou hlavou a každou chvilku si utíral nos, ze kterého mu kapala krev.
Po škole šel Jim rovnou na kolej. V parku ho, ale znovu zmlátili, a tak se mu krev z nosu spustila zase.
Rychle proběhl kolem dozoru na koleji a vklouzl do pokoje. Batoh hodil ke stolu a padl na postel. Byla už tma, když přišel.
Rozsvítil malou lampu a zapnul notebook.
Po chvíli si všiml, že na vedlejší posteli leží vojenská taška. Šel proto za vychovatelem.
„Dobrý večer, v mém pokoji si někdo zapomněl cestovku." Oznámil Jim. Vychovatel si zvědavě prohlížel Jimův nos.
„Pokoj?"
„340." Odpověděl Jim. Vychovatel se díval do počítače.
„Tady, 340. Byl k vám přidělen nový student."
„Co?! Já nikoho nechci!"
„Pane,"
„Moriarty." Doplnil ho Jim.
„jestli nejste spokojen s naším systémem, najděte si jinou ubytovnu, nebo se smiřte s tím, že váš pokoj byl jediný volný." Řekl vychovatel klidně.
Vrátil se do pokoje, kde stál nový spolubydlící. Očividně byl ve sprše, protože tam stál jen s ručníkem kolem pasu.
Jim se na něj zamračil. „Hej!" řekl, ale on nereagoval.
Jim se naštval. Všiml si, že dotyčný má v uších sluchátka, přišel k němu blíž a poklepal mu na rameno. Ve chvíli, kdy to udělal, mu spolubydlící vrazil pěstí do obličeje. Jim zavrávoral a chytl se ta nos.
„No super." Řekl si pro sebe Jim. Z nosu se mu zase spustila krev.
Spolubydlící se vyndal sluchátka a přistoupil k Jimovi.
„Ukaž to." Řekl a zvedl Jimovi bradu, aby se podíval na jeho nos.
„Myslím, že jsem ti ho zlomil."
Jim se na něj podíval. „To je v pohodě, asi už žádný nemám." Řekl Jim a všiml si, že se spolubydlící mírně usmál. Byl mu povědomý.
„Jsem Sebastian. Ty musíš být Jim." Jim přikývl a malátně odešel do koupelny. Prohlížel si nové modřiny. Byl tam zhruba hodinu.
Vrátil se do pokoje, lehl si na postel a do nosu si zastrčil kousky kapesníků. Sebastian už ležel, když se vrátil z koupelny. Nejspíš spal. Jim se otočil ke zdi a pokoušel se usnout. Bolest nosu mu v tom dlouho bránila, nakonec však usnul.