Nebelvírský famfrpálový tým konečně přistane na zemi.
„Adamsi, už je tma, co kdybys tohle mučení už ukončil?" ozve se Watson a protáhne si zkřehlé prsty, ve kterých držel pálku.
„Vadí ti, jak řídím tým?" naježí se kapitán okamžitě.
„Nech si tu paranoiu na jindy, Adamsi." postaví se na stranu odrážeče jeden ze střelců. „Jsme fakt utahaní, tak nám dej pokoj. Pozítří máme zápas, musíme si odpočinout."
„My ti to vyhrajeme, Georgi, pohár zůstane nám, neboj. Ale zkus trochu vypustit páru nebo se zhroutíš a budeme muset hledat náhradu."
Adams se dívá na svých šest spoluhráčů. Na chvíli to vypadá, že se chce hádat, ale pak jen zavrtí hlavou a zhluboka si povzdechne.
„Jo, sorry, lidi. Já jen nechci být ten kapitán, co nás připraví o pohár."
„To bys musel mít úplně jiný tým." ušklíbne se Potter. „My ti to vyhrajeme, že jo?!" křikne na celý stadion.
„Jasně!" zahuláká celý tým nadšeně.
„Tak jo. Tak jo." zvedne Adams ruce, jako by se vzdával. „Až do soboty vám dám s famfrpálem pokoj. Nebo se o to aspoň pokusím."
„Uvidíme." poplácá ho Watson po rameni.
„Padejte do sprchy!" křikne Adams a nadšeně se zazubí.
Potter má pravdu. Má skvělý tým, s nimi nemůže prohrát. Nikdo ze střelců nemá takové skóre na zápas jako Macdonaldová. Žádný z odrážečů nemá takovou ránu a mušku jako Watson. A žádný chytač, kam až paměť přítomných sahá, není tak obratný jako Potter. A zbytek týmu je taky skvělý. Mrzimor má letos úžasnou formu, předehnal i Zmijozel a Havranspár, ale je ne. Je nedostanou. Pohár je jejich.
- - o - -
John Watson jde chodbou zpátky na kolej, na sobě famfrpálový dres a přes rameno hozené koště. Je unavený a nejraději by rovnou padl do postele a spal, ale cítí se skvěle. Jsou výborný tým a sobotní zápas mají v podstatě v kapse.
„Tak už jste skončili?" ozve se za Johnem tichý hlas a vzápětí se vedle nebelvírského objeví další student. Tentokráte hubený dlouhán ze Zmijozelu.
„Jo. George je jako posedlý, nechal by nás trénovat do rána, kdyby mu to prošlo." zazubí se John nadšeně.
„Hlavně, že ses nenudil." zabrble si Sherlock pod nos.
„Byl jsem pryč tři hodiny. Neříkej, že sis za tu dobu nenašel nic, čím by ses zabavil." prohodí John a zvědavě se na svého kamaráda podívá.
„Snape je zase v učebně lektvarů. Háže kletby na každého, kdo přijde." řekne Sherlock znechuceně.
„Co? Už zase?" diví se John. „Já vím, že je v lektvarech machr, ale celý šesťák je jimi jako posedlý. Už je skoro jako ty."
„A to je špatně?" zamračí se Sherlock nespokojeně.
„U tebe je to úplně normální, ale u ostatních je to- nezvyklé." pokrčí John rameny.
„Chová se tak, co se rozešel s Evansovou." řekne Sherlock po chvíli.
„Vždyť spolu nechodili." zamračí se John nechápavě. „Teda byli nejlepší kámoši, ale nechodili spolu."
„Ale Snape je do Evansové zamilovaný. Je to tak očividné, že si toho snad musela všimnout celá škola. Kromě Evansové, což je pro tyto případy typické." řekne Sherlock rychle.
„No tak jo, tak to ví celá škola kromě Evansové a mě." mávne John rukou.
To už došli k Buclaté dámě. Otvorem v obrazu právě procházejí nějací studenti. Na Johna se nadšeně usmějí a kývnou mu na pozdrav, ale na Sherlocka vrhají samé podezíravě pohledy.
„Půjdeš dál?" kývne John hlavou směrem k obrazu.
„Chceš vzít zmijozelského do sídla nebelvírských?" ušklíbne se Sherlock.
„Byls tam už kolikrát. Přežijou to i dneska." mávne John rukou.
„Už se vám odsud podařilo vystrnadit Snapea, myslím, že jsem další v pořadí." řekne Sherlock klidně.
„A ty se necháš?" zvedne John obočí, ale pak se usměje. „Zvu tě tam já, to jim musí stačit. Pojď." kývne hlavou a chce projít obrazem, ale Sherlock ho zastaví.
„Dneska nemůžu, máme rodinou poradu." řekne Sherlock neochotně a strčí si ruce do kapes.
„Rodinou poradu?" zamračí se John nechápavě.
„Ještě dneska jedu domů, Mycroft mě vyzvedne. Nechtějí mi říct, co se děje, ale asi něco vážného. Budu pryč celý víkend." vysvětluje Sherlock neochotně.
„Muselo se stát něco vážného, jinak by tě nechtěli odvést." zamračí se John ustaraně. „Doufám, že jsou všichni v pořádku."
„Kdyby se jim něco stalo, už by to bylo v Denním věštci." mávne Sherlock rukou, jako by mu na vlastní rodině nezáleželo. I když ona je to v podstatě trochu pravda.
„Chtěl jsem vidět tvůj vítězný zápas." řekne Sherlock potichu.
„Já ti ho pak celý odvyprávím." zazubí se John, ale pak zase zvážní. Mrzí ho, že tady Sherlock nebude.
„Uvidíme se v neděli večer." kývne Sherlock po chvíli ticha hlavou.
„Ahoj." rozloučí se John a pokusí se o úsměv.
Naposledy se na sebe podívají, než se každý vydá do své společenské místnosti.