Před čtyřmi dny Johna odpojili od přístrojů. Lékařům se podařilo ho dostat z bezprostředního ohrožení života, takže teď záleží jen na Johnovi, kdy se probudí. Sherlock to všechno ví. Ví to velice dobře, protože poslední týdny tráví v podstatě jen v tomto nemocničním pokoji.

Díky Mycroftovi má John tu nejlepší péči, jaká se nabízí. To zahrnuje i nadstandartní ubytování, což znamená samostatný pokoj se stěnami barvy lila místo obvyklé bílé, televizi s více programy a neomezené návštěvy, což je ovšem bezvědomému muži jedno.

Sherlock sedí na židli těsně vedle postele, ale horní polovinou těla v podstatě leží vedle Johna a za svitu lampičky na nočním stolku pozoruje jeho tvář. Ta je nyní jen lehce pohmožděná, ale když Johna přivezli, vypadal jako kupa rudofialového masa, která má náhodou tvar člověka. Během jedné akce v Afgánistánu, kde byl John na misy, se na něj a jeho kolegu zřítil dům. John měl víc štěstí a přežil, ale byl v takovém stavu, že ho rovnou převezli do Británie.

Sherlockovi se málem zastavilo srdce, když ho Mycroft zavedl do nemocnice. Od té doby se od Johna v podstatě nehnul. Hádal se s doktory a obviňoval je z mizerné péče. Utěšoval Johnovu matku a sestru, které občas přijedou, ale kvůli svým zaměstnáním se málokdy mohou zdržet déle než jedno odpoledne. V zoufalství nutil i Mycrofta, aby díky svému vlivu nějak zajistil Johnovo uzdravení. A celý ten čas prosil Johna, aby se probudil.

Sherlock si povzdechne a jednou rukou Johna opatrně obejme kolem pasu. Rány se pomalu hojí, modřiny a podlitiny blednou, ale John je pořád v bezvědomí.

„Johne, tak už se konečně probuď, slyšíš?" řekne Sherlock tiše a lehce Johna políbí na rty. Čelem se opře o Johnovo zdravé rameno a znovu si povzdechne. Nikdy nevěřil v žádného boha ani víru. Církve má za spolky šarlatánů a manipulátorů, ale teď by pokryl všechny oltáře Londýna zlatem a purpurem a modlil by se k čemu a komukoliv, jen aby se John probudil. Upsal by duši ďáblu, pokud by mu to zajistilo, že bude John zdravý a s ním.

Na pokoj s tichým zaťukáním kdosi vejde, ale Sherlock se ani nehne. Kolem postele chvíli chodí sestra a kontroluje Johna i spousty infuzí kolem něj, než zase odejde a zavře za sebou dveře. Sherlock se pohne teprve ve chvíli, kdy za sebou uslyší kroky. Překvapeně sebou trhne a otočí se čelem ke dveřím. Nevšiml si, že někdo vešel spolu se sestrou.

„Měl by ses pořádně vyspat." řekne Mycroft a zastaví se až vedle Sherlockovi židle. „Ty tvoje kruhy pod čima už přešly z fialové do černé."

„Nech mě být." zabručí Sherlock a znovu se obrátí na Johna.

„Úspěšnost Scotland Yardu při řešení případů povážlivě klesla, co se tady schováváš."

„No a co? Nemám náladu na řešení zločinů a Scotland Yard mě nezajímá." odsekne Sherlock trochu naštvaně.

„Já vím. Zajímá tě jen John." přikývne Mycroft na souhlas. „Přesto, že jste se od ukončení školy a Johnova odvelení do zahraničí skoro nesetkali, nepochybuji, že jsi ten, koho by John chtěl po probuzení vidět jako prvního. Ovšem nemyslím, že by ho tvé vyčerpání a vyhladovění potěšilo. Měl by sis odpočinout."

„Až bude John v pořádku, tak si odpočinu."

„O tom dost pochybuji. Jen bych tě před svým odchodem chtěl upozornit, že v případě tvého zhroucení nepočítej s tím, že ti zajistím postel vedle Johna. Odpočiň si, bratře."

Sherlock mu neodpoví, ale to Mycroft ani nečekal. Krátce bratrovi stiskne rameno a odejde. Sherlock si znovu napůl lehne vedle Johna a položí jednu ruku přes jeho břicho.

„Johne, prosím, tak už se probuď."

- - o - -

V černočerné temnotě neexistuje čas. Je tu jen tma, nekonečné ticho a on. Nemá tu temnotu moc rád, ale na tom stejně nesejde, protože kromě temnoty nic jiného není.

Pak se objevily ty hlasy. Jsou různé, ale vždy říkají to samé. Ať se probudí. Jenže on přece nespí, je vzhůru. Nebo snad ne? V temnotě to nejde poznat.

Nejčastěji na něj mluví hlas hluboky jako temnota okolo něj. Ten hlas ho vždy prosí, ať se probudí a vrátí se k němu. Jenže copak to jde? A kam by se měl vracet? Vždyť je jen temnota.

V černotě kolem něj něj čas neběží a přece je nějaké předtím a potom. Nejdřív bylo jen ticho. Pak se objevily hlasy a hlavně jeho oblíbený hluboký a ustaraný. A pak se začala měnit i temnota. Začala blednout.

Nejdřív se změnila černá, která občas přešla v ten nejtmavší odstín fialové, jaký kdy existoval. Ta fialová se objevovala jen občas, ale postupně začala přetrvávat. A taky světlala, i když to není ten nejlepší výraz. Fialová temnota začala spíš přecházet v červenou, i když ne docela.

Fialová zjasněla a začala rudnout do tmavé bordo, když něco pochopil. Ta temnota, ať už má jakoukoliv barvu, je způsobena tím, že má zavřené oči. Kdyby je otevřel, viděl by víc barev a věděl by, komu patří ty hlasy, hlavně ten hluboký. Ví, že ho zná, ale nemůže si vzpomenout, komu patří. A přitom je to jméno určitě důležité.

Zkouší otevřít oči, ale nejde to. Čas pořád neběží (i když je nějaké předtím a potom), ale příjde mu to jednou jako věčnost a podruhé jako pár minut od zjištění, že má zavřené oči.

Musí je otevřít. Pak ty hlasy přesvědčí, že nespí a zjistí jejich jména. Jenom musí otevřít oči.

Tentokráte černou temnotu neprojasňuje žádný z odstínů fialové, které viděl před tím. Tentokráte je to žlutá a osvětluje jen něco. Třeba tmavé kudrnaté vlasy, které má vedle tváře. Vlasy, které určitě patří hlubokému hlasu.

Trochu skloní hlavu, aby se lépe podíval a hlava, vlastně člověk vedle něj se rychle narovná.

„Johne!" vyhrkne bledý unavený muž ve fialové košili a nadšeně se na něj usměje.

Pokusí se mu úsměv vrátit, ale moc mu to nejde. Ovšem to muži nevadí, protože ho chytne za tváře a políbí ho. Jen zasněně přivře oči, a když se muž odtáhne, šťastně se na něj usměje. Chce muže oslovit, ale nemůže mluvit. Má příliš vyschlo v krku.

„Počkej, dám ti napít. Ale ty se moc nehýbej, ještě pořád nejsi úplně zdravý." povídá muž (jmenuje se Sherlock) a dojatě se na něj dívá.

Než ovšem stačí nalít dosklenice vodu, objeví se další lidi a ti odstrčí Sherlocka bokem, aby mohli vyšetřit pacienta, tedy jeho. Štve ho to, ale ještě se nemůže bránit. Nemá na to síly.