Prohlášení: Foylova válka patří Anthony Horowitzovi, ne mně. Tento příběj je psán pouze pro zábavu, ne pro peníze.
Srpen 1942
Paul Milner seděl u lůžka nemocné. Svou pravou ruku položil na tu její a nevědomky přejížděl palcem po její kůži. Sam konečně usnula a tak se mohl dívat na její vyčerpaný výraz ve tváři. Byly to teprve dva dny od zlomového okamžiku, kdy se začal její stav zlepšovat. Díky streptomycinu překonala nákazu antraxem a unikla tak hrobníkovi z lopaty.
Milner si těžce povzdechl. Ty poslední dny mu daly zabrat. Nejdřív znovushledání s Edith, pak snaha o osvobození jejího bratra a nakonec Samina nemoc. Byl rád, že je to všechno za ním. Tedy - ne úplně všechno. Dokud se Sam neuzdraví, nebude mít klid.
Ačkoliv si byl vědom, že je válka, všude umírají lidé a jako policista byl zvyklý vídat těla zemřelých, představa že by se mezi zesnulé mohla připojit i Sam ho zasáhla mnohem víc, než by čekal. Stejně jako pan Foyle i oni věděli, že každý den může být jejich poslední. Například díky nešťastně shozené bombě. Ale tentokrát bylo něco jinak. Nedokázal přesně vysvětlit co. A v noci kvůli tomu nemohl usnout.
„Ahoj Sam. Vím, že mně nejspíš neslyšíš ale i tak bych ti chtěl říct, že jsem rád, že se uzdravuješ. Ani nevíš, jak jsi mně vyděsila. Na chvíli jsem si vážně myslel, že tě ztratím. Asi bys byla šokovaná, kdybys mně slyšela, jak ti tykám. Ale patříš mezi mé nejlepší přátele a tak mi tu důvěrnost jistě odpustíš. Chtěl bych tě vidět se zase smát. Vždyť víš, že tvá chuť do života je nakažlivá. Díky tobě se já a pan Foyle usmíváme víc, než jsme zvyklí. Chci tě zas vidět za volantem a slyšet tě komentovat naše případy. Rozhodně mu to neříkej, ale pan Foyle je ve skrytu duše rád za tvé často trefné postřehy. Stejně jako jsem já."
Milner ji lehce pohladil po vlasech. Najednou se zarazil a ruku zase stáhl. Překvapil sám sebe tím emočním výlevem. Původně nechtěl říkat takové věci, ale něco v ní ho nutilo otevřít své srdce a říkat vše co mu přišlo na mysl.
Nevěděl, že jeho promluva k Sam nezůstala beze svědků.