Všechny postavy jsou smyšlené a podobnost s žijícími osobami je naprosto záměrná. Nic ve zlém. :o)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Willyho vyvolená

1. Oznámení

Byl chladný deštivý den a Cheryl Rosebayová se vracela z práce s bídnou náladou. Lidé na ni byli dneska nepříjemní, protože se u nich v knihovně porouchal počítač. Všichni někam hrozně spěchali. Cheryl se starala o výpůjčky a vracení a u jejího pultu se udělala dlouhá fronta. Lidé prostě neradi čekají ve frontách, to se ví. Zhlédla úplnou přehlídku otrávených a nasupených obličejů, a to netušila, že za pár týdnů bude čelit lidské zlobě z mnohem nebezpečnější blízkosti. Aby si trošku spravila den, zašla do obchodu a koupila si nějaký mlsek, jak to občas dělávala.

V obchůdku na rohu ulice byl nával, což bylo divné. Všichni ostošest kupovali čokoládu, jako by to měla být už ta poslední na světě. Cheryl se udiveně rozhlížela a všimla si plakátku, který visel u hlavních dveří. Stálo něm toto oznámení:

Drazí obyvatelé všech států světa!

Já, Willy Wonka, jsem letos učinil vážné rozhodnutí: Chci si najít manželku a založit s ní rodinu. Proto chci pozvat do své čokoládovny pět dam ve věku do 35 let. Ukážu jim továrnu a budu jim dělat průvodce, aby se seznámily se mnou a já zase s nimi. Pod obaly svých čokolád jsem ukryl pět zlatých kupónů, které držitelky opravňují vstoupit do továrny a také se o mne ucházet. Jedna z nich se pak stane mojí ženou, pokud budou obě strany souhlasit. Čtyři ostatní dostanou takovou zásobu čokolády a sladkostí, aby jim vydržela do konce života. Kupóny se mohou nacházet pod obalem kterékoli Wonkovy čokolády, v kterémkoli městě, v kterékoli zemi na světě.

Pod textem byla barevná fotografie známého-neznámého výrobce čokolády Willyho Wonky. Známého proto, že jeho čokolády byly rozšířené po celém světě a značka Wonka se těšila nesmírné oblibě. Neznámého, protože pana Wonku už patnáct let nikdo neviděl. Zůstával zavřený ve své továrně a ani žádný člověk nikdy nevcházel dovnitř ani nevycházel ven. Všechny zaměstnance pan Wonka kdysi propustil, protože se mu mezi ně vtírali špioni a kradli mu recepty. Zničehonic ale továrna po několika letech zase začala fungovat, jakoby sama od sebe. Byla to velká záhada, jak továrna, tak tenhle pan Wonka. Vypadal na čtyřicet, docela pohledný, s milým úsměvem, ale takový zvláštní. Cheryl si ho prohlížela a pak se rozhlédla po krámku, kde to hučelo jako v úle. Všimla si, že většina kupujících byly ženy. Z prodavačky už lil pot, jak kmitala mezi pultem a skladem. Tolik práce tu asi ještě neměla. Cheryl se usmála a řekla si, že si taky jednu koupí, jen tak z legrace, a postála ve frontě. Fronta šla pomalu, ale dámy si zpestřovaly chvíli čekání zíráním na Wonkovu fotografii. Cheryl napadlo, že by něco takového mohli vyvěsit i u nich v knihovně, aby se na ni čtenáři nedívali tak škaredě. Třeba by i zapomněli, že mají naspěch. Když přišla řada na Cheryl, čokolády zrovna došly. Koupila si tedy sušenky a snažila se vymotat z náhlé změti rukou a nohou, jak se všichni hrnuli ven. Takové bláznění, ten Wonka zas takový hezoun není, aby se z toho všichni pominuli. Pak si vzpomněla na tu doživotní zásobu sladkého a pochopila. Stejně je to divný způsob hledání nevěsty.

Večerní zprávy přinesly informaci o Wonkově soutěži a prvním nalezeném kupónu. Šťastnou nálezkyní byla čtyřiadvacetiletá Bea Grammosová z Athén. Pokud se teď Wonka díval na televizi, nejspíš si rval vlasy. Bea byla prototypem tlustého řeckého prasete. Valila oči na novináře, kteří s ní přišli udělat rozhovor domů, a s temperamentem sobě vlastním vykřikovala něco o životní šanci a objímala všechny členy své početné rodiny. Novináři ji zasypávali mraky otázek:

„Mohla byste nám popsat, jak jste ten kupón našla?"

„Samozřejmě. Kupovala jsem čokolády pro celou moji rodinu. Máme ji všichni strašně rádi, tuhle Wonkovu, už vlastně jinou ani nekupujeme," zasmála se široce na své příbuzné. „Přišla jsem domů a hned jsem si jednu vzala – a vida, byl v ní ten zlatý kupón! Jsem tak šťastná!" křičela ta tlustá Řekyně.

„Jak se vám líbí Willy Wonka?" chtěl vědět další novinář.

„Je to ohromný fešák," nechala se slyšet Bea. „Jenom škoda, že není Řek!" Slečnu Grammosovou podpořil sbor rodinných hlasů, ve kterém se další dotazy skoro ztrácely, ale zaslechli ještě jeden:

„Myslíte, že jste jeho typ?" V tu ránu bylo o poznání tišeji. Bea zamrkala a s něčím, co považovala za svůdný úsměv, řekla: „Já doufám, že ano."

Cheryl přepnula na jiný program.

Willy Wonka televizi vypnul a šel si dát ledovou sprchu.

Svět se náhle zbláznil. Televize i tisk se snažili vyšťárat jakékoli informace o Wonkovi a jeho továrně, a když nezjistili nic, zapojili fantazii. Sázkové kanceláře tušily dobré výdělky a obchody praskaly ve švech pod náporem vdavekchtivých dam, které měly pocit, že jsou hezčí než Bea Grammosová. V novinách vyšly fotografie Willyho Wonky, ale i tak z města zmizely téměř všechny plakáty. Odnesly si je fanynky jako trofeje.

Třetí den od vyhlášení byl objeven druhý zlatý kupón. V čokoládě, kterou si koupila cestou do práce, ho našla dáma jménem Celia Clarková, obchodní zástupce firmy Avon v Montrealu. Na tiskové konferenci, kterou k tomu účelu svolala, protože nesnášela neukázněné davy, promluvila k lidem a řekla jim své.

„Našla jsem kupón dnes dopoledne při svačině. Mám čokoládu ráda, uklidňuje nervy, a stresů při svém povolání zažiju opravdu dost. Dneska máme všichni takovou uspěchanou dobu. Doufám jen, že se zde firma ten jeden den beze mne obejde, ale co naplat. Toto se přihodí jednou v životě a rozhodně si nenechám ujít příležitost seznámit se s osobou tak významnou a váženou, jako je Willy Wonka."

„Jak se díváte na možnost, že by si Willy Wonka vybral za ženu právě vás?" ptala se jedna novinářka.

„Samozřejmě bych byla moc ráda," odpověděla Celia odměřeně, „v současnosti jsem sama. Ale co se týče manželství, je třeba být opatrná. Už jsem jednou vdaná byla a vím, o čem mluvím. Někteří muži jsou dost problematičtí a život bez nich je jednodušší. Jen doufám, že pro pana Wonku tohle neplatí."

„Jaký dopad by měl váš sňatek s ním na vaši firmu?" zněl další dotaz.

„Tak nejdříve musíme předpokládat, že by k nějakému sňatku došlo," řekla popořádku.

„Vzhledem k tomu, že on má čokoládovnu a já firmu na kosmetiku, vzájemně bychom si nekonkurovali. Je jisté, že bych ve své práci pokračovala, takže nečekám nijak drastické změny. Pan Wonka je jistě rozumný člověk, který pro to bude mít pochopení." Celia se zazubila a považovala rozhovor za skončený. Ne tak novináři.

„Jste rozvedená. Co vám vadilo na bývalém muži?"

„Jaká je vaše představa harmonického života?"

„Jak se stavíte k pojmu 'hlava rodiny'?"

Celia na žádnou z těch otázek neodpověděla, vstala od stolu a řekla jen: „Omluvte mě prosím, ale nyní se musím vrátit ke své práci. Nashledanou." Usmála se na ně a odešla.

„Jestli to tak půjde dál, tak toho Wonku docela lituju," prohodil Matt Rosebay a ztlumil zvuk na televizi. Zakousl se do pizzy, kterou maminka právě přinesla a položila na stůl.

„Dobrou chuť," popřála jim. Rodina Rosebayových seděla u večeře.

„Nejdřív ta Řekyně a teď taková suchá manažerka. Člověk jí skoro nerozumí, jak divně mluví," pokračoval Matt.

„Zbývají ještě tři kupóny," řekla Cheryl. „Možná najde nějakou příjemnou."

„Chtěla bys taky jeden, Cheryl?" zeptala se jí sestra Amy se smíchem.

„To je fakt, už by ses měla vdát," přidal se Matt. Cheryl byla ze všech tří dětí nejstarší a jediná byla ještě volná. Amy měla před svatbou a Matt chodil s jednou svou spolužačkou.

„Wonka je ideální partie," pokračoval Matt. „Hned zítra ti koupím čokoládu."

„Přestaň si ze mě utahovat," řekla Cheryl, ale bylo jí veselo. Tak to chodilo vždycky, sourozenci se pořád škádlili, ale nikdy si nic zlého neudělali. Byla to pohodová rodinka, jakých moc není.