Bruce se naštvaně podívá na vysoké, jasně osvětlené regály plné dioptrických brýlí. Doktorka zněla rezolutně, když mu počítala dioptrie a on sám ví nejlépe, jak špatně vidí, ale stejně. Nechce nosit brýle.
„A co třeba tyhle?" zamává máma ve vzduchu kulatými brýlemi se silnými černými obroučkami.
„Ne." řekne Bruce rozhodně a naštvaně si založí ruce na prsou. Jako by nestačilo, že se mu celá škola posmívá, že je jeho otec šílenec, co dělá pokusy na lidech, nemusí se před nimi objevit s něčím takovým na obličeji. I kdyby šlo jen o to pitomé čtení, přišel by i o tu trochu respektu, kterou si vydobyl ve rvačkách.
„Bruci." povzdechne si máma a přejde ke svému náctiletému synovi. „Přestaň být protivný. Víš sám, že na blízko špatně vidíš. Potřebuješ brýle, tak proč se jim tak strašně bráníš? Jsou to jenom brýle. Táta je taky nosí."
Bruce se ještě víc zamračí a podívá se stranou. A to je ten hlavní problém. Nechce být jako otec. Jako by nestačilo, že si jsou podobní, a že oba zbožňují vědu. Teď ještě bude nosit brýle a vypadat úplně jako otcova malá kopie. Jenže on nechce být jako on. Ne po tom, co provedl jemu a mámě.
„Promiň, miláčku, občas zapomínám, že vy dva-" Máma se zarazí a trochu nejistě si odkašle. „Tak které se ti líbí?" ukáže na desítky brýlí okolo.
Nakonec si Bruce vybere brýle s tenkými kovovými obroučkami.
„Vypadáš s nimi jako nějaký profesor." pousměje se máma, když ho v nich vidí. Její malý génius.
„Nepůjdeme už domů?" zeptá se Bruce otráveně. Nesnáší nákupy, obzvláště když se nakupuje pro něj.
„Jistě." usměje se máma, která pro jednou ví přesně, co se jejímu synovi hlavou. „Už jdeme."
