Ztracený syn
Sebastian
Sebastian Rowle se toho dne probudil velmi nerad. Zdálo se mu totiž o tom, že na světě byl už jen poslední mudlovský šmejd a on ho směl zabít. S velkou neochotou vstal a zamířil do kuchyně. Tam už svůj chleba a omeletu jedl jeho nevlastní bratr Matt. Sebastian ho vůbec neměl v lásce. Byl to malý spratek,kterého jeho matka měla s tím Bootem. Jejím,chvíli se zamyslel, třetím manželem. Skončil jako ti před ním. Jeho otec byl jediným čarodějem, jehož jeho matka milovala. Neměla sice žádné fotky, ale neustále mu říkala,že se mu podobá. Takže si mohl udělat jasný obrázek. Měl tmavé, skoro černé oči a tmavé vlasy. A také osobní kouzlo. To znal Sebastian velmi dobře. V Bradavicích měl totiž svůj fanklub.
Když někam s matkou jejím, asi šestým manželem a tím spratek šli. Málokdo by poznal, že k nim Matt patří. Hlavu mu zdobily světle hnědé vlasy a veselý úsměv doplňovaly modré oči jako studánky. Sebastian nesnášel studánky.
Do pokoje vešla jeho matka. Česala si dlouhé černé vlasy a pyšně se usmívala. Pak její zrak padl na Matthewa. „Kolik si myslíš,že ta vajíčka stála ty motáku,chtěla sem je udělat Charlesovi, ne počkat, Terrymu, ne Larrymu k snídani. Padej koupit nové, a ze svého," rozkřikla se na něj. Matt vstal,odešel do svého pokoje a vrátil se oblečený s penězi. „Tak ahoj,"řekl tím svým příšerně milým hlasem, což Sebastiana vytáčelo, a po cestě stihl ještě zavolat: „Stavím se i v Příčné musím si koupit věci do školy,"
Sebastian se na to snažil nemyslet, ale Matthew chodil do Nebelvíru. Jediná věc co ho kdy mohla vylepšit v Sebastianových očích bylo, kdyby skončil ve Zmijozelu. Nebelvír, to by byla pohroma. No jo byl to trouba.
Matka si mezitím nalila kávu a usedla ke stolu. „S tím Bootem jsem si nikdy neměla začínat," prohlásila. Poté se zadívala na Sebastiana. „Je čas.". „Čas na co,"zeptal se. Matka mu neodpověděla, místo toho přes sebe přehodila černou kápi a podala mu stejnou. „No přece,aby ses ujmul pozice, již ti tvůj otec zanechal." Nevěděl sice o čem to mluví, ale za šestadvacet let svého života se jí naučil důvěřovat. Jeho matka pro něj vždy chtěla jen to nejlepší. Oblékl si tedy hábit a společně se přemístili. Když se znovu podíval viděl před sebou malý vesnický hřbitov. Jeho zrak upoutal především náhrobek před ním. Byla na něm napsána jména Mary, Thomas a Tom Riddlovi. To příjmení už slyšel, ale nemohl si vzpomenout kde to bylo.
Obrátil se na svou matku. „Co tu děláme."Matka se znovu pyšně usmála: „Chci ti povědět pravdu o tvém otci. Já vím, že o něm moc nevíš, ale věř mi, bylo to tak lepší, můžeš se mě zeptat na jakoukoliv věc." Sebastian se na chvíli zamyslel. „Byl to čistokrevný čaroděj?" To, že nejlepší čaroděj je čistokrevný mu matka vštěpovala už od malička. Ve škole o tom ovšem mluvit nesměl. Tam všichni rozkřikovali moudra o tom, že všichni kouzelníci si jsou rovni.
„Ne,ale pyšný na to nebyl. Jeho otec byl mudla, jeho matka naproti tomu pocházela ze starého kouzelnického rodu."Zarazilo ho to. Vždy o něm přemýšlel jako o čistokrevném. Zeptal se tedy na další otázku, na tu jež měla navždy změnit jeho život: „Jak se jmenoval?" Matčin pyšný úsměv se ještě zvětšil a odpověděla: „Dříve se jmenoval Tom Riddle, ale většina čarodějů ho zná především jako Lorda Voldemorta, nebo Toho jehož jméno nesmíme vyslovit."
Sebastian málem omdlel. Jeho vzor, největší čaroděj všech dob byl jeho otec. To vysvětlovalo vše. Jeho matka vytáhla hůlku. Nebyla, ale její. „Hůlka tvého otce, chtěl abych ti jí dala až uznám za vhodné a poslala tě za ním. Jenže to už se nepovedlo."Přes její tvář přeběhl záblesk smutku. Sebastian si tedy vzal hůlku do ruky. Jakmile se jí dotknul vylétly z ní jiskry a on ucítil teplo, stejné jako když si vybíral hůlku u Ollivandera.
„A to jsi mi to nemohla říct doma?"zeptal se. „Ne, víš už dlouho čekám na pomstu, a teď konečně může nastat."Sebastian ucítil velké nutkání s ní souhlasit. „Jak toho chceš dosáhnout."Matčin pyšný úsměv nahradil ten vědoucí. „Jak přece víš, tvůj otec měl spoustu následovníků, kteří si říkali Smrtijedi. Někteří v něj přestali věřit,"znechuceně se zašklebila, „jenže jiní jeho cílům zůstali věrní, i když tajně, ale přece. Jsem si jistá, že pod silným vedením by se zase dokázali ucelit a vyčistit kouzelnický svět mudlovských šmejdů. Tím vedením myslím tebe. Určitě by si to přál." Začal přemýšlet. Kdyby se stal jejich vůdcem bylo by to po čem vždy toužil. Svět bez mudlů, ano, to vždycky chtěl. „Dobrá,jak je tedy zavoláme, máš znamení?" Matka si vhrnula rukáv a tam se kroutilo znamení smrti. Dotknul se ho otcovou hůlkou a v mžiku se k nim začali přemisťovat lidé.
Všichni měli zmatený výraz. Jako poslední se přemístil muž s vlasy tak světlými, že byli skoro bílé. V jeho obličeji zmateně hleděli dvě světle modré oči. Jakmile se, ale rozkoukal kolem přemístil se okamžitě pryč. Zbabělec. Sebastian napočítal celkem osm lidí.
Po chvíli jeden z nich promluvil. Byl to zavalitý muž,tak kolem šedesáti. „Kdo nás svolal. To ty Aurelie. Proč?"zeptal se zmateně. Matka se usmála: „Dnes nastal slavný den návrat smrtijedů do Anglie,"nadechla se, „pod vedením mého syna Sebastiana. Myslím že je na čase, aby převzal otcovu pozici. Děkuji že jste nemluvili."
„Nikdo se neptal. Bude to pro ně veliké překvapení. Souhlasím ale se tvým plánem, toho pobytu v ústraní mám už dost a Azkabanu taky. Tak co Sebastiane, těšíš se?" Sebastian si připadal jako ve snu. „Ani nevíte jak. Skoncujeme s mudly a mudlovskými šmejdy." S těmi slovy pozvedl hůlku a na nebi se rozkroutilo znamení zla.
