Hodiny mezi psem a vlkem
Svítalo.
Ležel v posteli, přikrývku shrnutou někam k pasu a s pohledem upřeným na strop sledoval, jak se do jeho ložnice v bytě v areálu harvardské univerzity pomalu vkrádá světlo vycházejícího slunce. Bezhlese naslouchal spokojenému oddechování muže spícího po jeho levici a neubránil se myšlenkám na to, jak málo by tehdy stačilo… Tak málo a oni by tady spolu neleželi.
Kdo mohl tušit, že to dopadne zrovna takhle?
Téměř se zasmál, když si vzpomněl na překvapení ve tvářích svých přátel a kolegů z univerzitních kruhů, když si svého přítele přivedl domů. Jeden jeho známý, profesor filozofie, to vystihl, když ho poplácal po rameni a přátelsky pronesl:
„Teď jsi nás překvapil, chlape. My si mysleli, že prostě jenom čekáš na tu pravou, a ty si přivedeš kněze. To teda klobouk dolů."
Pak se rozesmál a poručil mu skotskou s ledem.
„Vlastně už není kněz," podotkl a napil se.
Kvůli mně.
„Já vím, já vím. Ale stejně. Býval kněz. Dokonce camerlegno. Camerlegno, který s tebou zachraňoval svět."
Jenom Vatikán. Ne že by to i tak nedalo dost práce.
„Jako ve starým filmu," zamručel kolega uznale a objednal další skotskou.
Povzdychl si a ztratil se ve vzpomínkách na chvíle, kdy se to všechno seběhlo. Bylo to ta děsivé… Dosud se občas probouzel do tmy, se jmény oněch zavražděných kardinálů na rtech. Ale vždycky v té tmě byl i on, jeho jemná ruka a její pevný stisk na předloktí, jeho příjemně hluboký, konejšivě šeptající hlas, jeho uklidňující objetí. Jeho Carlo.
Nebýt toho útoku na Vatikán, nikdy by se nesetkali. Takže na tom všem bylo nakonec přece jenom něco dobrého.
Neříká se tomuhle osud? Jak se píše v básních?
Básně… Tu, která ho zavedla až sem, si pamatoval. Čtyři prosté verše v jambickém pentametru nesoucí podpis Johna Miltona. Čtyři prosté verše, které změnily celý jeho život.
Kde Santi v zemním hrobě s ďábla dírou,
a skryté prvky křížem Římem vedou,
toť cesta světla je a svatý test.
Nechť anděl vede vás tou pravou z cest.
Rty se mu v šeru rozbřesku mírně pohybovaly, aniž ze sebe vydal jedinou hlásku.
Jedna báseň. Čtyři řádky. Dvacet devět slov.
Kdo mohl tušit, kam ho ta slova zavedou? Ani jeho by nenapadlo, že na konci cesty osvícení najde nejen nádobku s antihmotou, ale i něco jiného. Něco tak důležitého a cenného, že si to nikdy nedovedl představit.
„Andělský hrad? Jste si jistý, že je to tady?" Camerlegno nevěřícně zíral na vstupní bránu hradu, a pak se otočil na něj a tváří se mu mihl zvláštní výraz.
Podivná směs obav a bolesti.
„Je to tady," odpověděl mu pevně.
Jejich pohledy se na okamžik střetly a on se zachvěl. Díval se knězi do očí a v těch zářivě zelených hlubinách spatřil něco, co ho donutilo si přiznat, že odteď už nic nebude jako dřív.
Nebylo. Když se jim podařilo objevit antihmotu a odvrátit hrozbu iluminátů, vzdal se Carlo svého úřadu komořího, odešel s ním do Ameriky a začal na Harvardu vyučovat historii náboženství. A to všechno proto, že ho jeho otec učil, aby vždy poslouchal své srdce.
A Robert za to byl rád.
Přesto ho však čas od času, většinou nad ránem, chvíli poté, co zapadl měsíc a těsně předtím, než vysvitlo slunce, napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby to tehdy dopadlo jinak… Kdyby tam tehdy dorazil o několik minut později… Kdyby se tehdy nerozhodli zůstat spolu…
Carlo se po jeho boku zavrtěl a zazíval.
Automaticky otočil hlavu jeho směrem a měkkým úsměvem vítal ty milované zelené oči do nového dne.
Ne, on by rozhodně neměnil. Nikdy a za nic.
Nakonec, i on naslouchal svému srdci.