Příběh stromu
Za svá léta jsem dozajista zažil listí a listí dobrodružství. Mé květy dopadaly na hlavy milenců a mé listy povzbuzovaly osamocené. Spousta dramat se pod mými větvemi odehrála bez mého přičinění, některým jsem trochu pomohl. Většina mi jich však začala splývat dohromady, ale na jednu událost budu dozajista vzpomínat jako na jedinečnou a neopakovatelnou.
Toho dne do parku, kde rostu, přišel mladík. Vypadal obyčejně a přesto nějakým způsobem působil majestátně a vznešeně. A také velice smutně a nejistě, každý jeho krok byl opatrný, jakoby neviděl na cestu před sebou a snažil se po paměti uhodnout, kam má šlápnout. Byl jsem zde nově vysazen, proto jsem ho neznal. Když přišel blíže a zahleděl se do dálky, poznal jsem důvod jeho nejistoty. Pod neposlušnými zlatými vlasy se nacházely zelené oči zakalené šedivou temnotou. Málem do mě vrazil. "Ehm, promiň. Ještě jsem si nezvykl na to, že je všechno kolem černé," mluvil klidným hlasem. "Tebe tu nedávno vysadili, co? Snad budeš růst ještě dlouho, stejně jako tento národ," pokračoval a pohladil můj kmen. Ten jediný dotyk byl stovky, možná tisíce let starý a jakoby s sebou nesl tíhu celého státu. Trochu jsem se zachvěl. (Od stromu to zní zvláštně, nicméně bylo tomu tak.) Potom se posadil pod můj kmen a vytáhl knihu. Otevřel ji na založené stránce a mlčky četl. Vím, že není možné, aby slepý četl, ale tento muž sledoval písmena, slova, řádky, otáčel stránky s naprostou jistotou a suverenitou. Byl jsem si jist, že přesně ví, co čte, že si pamatuje již tolikrát přečtené nazpaměť a nyní čte jen pro pocit ze čtení. Jeho hrdost a bojovnost se zračila v každém pohybu. Zdálo se mi, že reprezentuje nezlomného ducha celé této ostrovní země.
Čas ubíhal neznámo kam, človíček sedící pode mnou knihu zaklapl, lehl si a zavřel oči. Usnul. "Ty hlupáku, to tě nenapadlo si se mnou promluvit? Ani jednou?" jeho nazlobený hlas se ozval do prázdna. Oči měl pořád zavřené, asi ho trápila noční můra. "Myslíš si, že hrdina může být jen jeden?" Muž se neklidně převaloval a začal máchat rukama, jakoby s něčím bojoval. "Promiň, ale když tě nezabiju a nevrátím se zpátky, tak nedám našemu Hrdinovi dobrý příklad," jeho hlas přecházel od zlosti k odhodlání. Potom se trochu ztišil, pronášel již normálním tónem: "Víš, Alfrede, gentleman přichází před hrdinou." zase se přetočil. Vypadalo to, že ve svém snu trpí velkými bolestmi, nicméně zněl velice smířeně, když pronesl: "Nebojte se, zemřu, než to na vás zaútočí." Lehce se usmál a máchl rukama. Dlouho pak jen poklidně ležel, když se mu pod víčky zatřpytila slza: "Omlouvám se, Alfrede... Já… už asi neuvidím."
Začalo pršet. Spící človíček se s trhnutím probral. Párkrát zamrkal a svěsil hlavu. Vypadalo to, že si připomněl, že mrkáním stejně nezažene černotu okolo sebe. Vstal, utřel si tvář a rozvážným krokem mlčky odcházel.
Už nikdy jsem ho potom neviděl spát pod žádným stromem, i když přicházel poměrně často. Vždycky si sedl pod někoho z mých přátel, chvíli mu něco vyprávěl a potom si četl. Můj pocit, že je na této osobě něco zvláštního, co nemohu identifikovat, nikdy nezmizel. I s přibývajícími letokruhy jsem nikdy nepřišel na to, co to 'něco' je, ani jestli bych se toho 'něčeho' měl bát, nebo ne.