Nevinný by Ixi

Hlavní postavy patří jen a jen T. Harrisovi. Cílem povídky není porušení žádných autorských práv ani jakýkoliv zisk, jen vás dobře pobavit.

Nechápu to. Nechápu, jak jsem se sem dostal. Kdo za tím vším stojí? Před několika týdny mě zavřeli a odsoudili za devítinásobnou vraždu a kanibalismus. Neudělal jsem to. Nevěřili mi. Občas jsem se choval trochu divně, to přiznávám, ale jaktože všichni uvěřili, že jsem vinný!

Všichni a všechno bylo proti mě. Vypátrali, jak zemřela moje rodina - ale to přece není důvod, proč bych měl někoho vraždit! Prostě jsem si to jen nechal pro sebe - nemusím se přece každému chlubit svými ošklivými zážitky z dětství, ne!

Kdo za to může? Je to snad vládní spiknutí? Stojí za vším opravdu nějaká tajná vládní korporace, která zavírá nevinné lidi? Už nevím čemu mám věřit. Jsem tu sám ve své cele v Baltimorském ústavu pro duševně choré. Žádné okno, žádná možnost vidět slunce. Jak moc bych chtěl vidět slunce...

Vidím, jak se na mě moji věznitelé dívají - napolo opovržlivě a napolo bojácně... proč se mě bojí? Jsem přece nevinný! Řekl jsem jim to, nevěří mi.

Snažím se spolupracovat s vedením nemocnice, ale začíná mi docházet trpělivost. Je tu jedna sestřička, která se ke mě chová opravdu ošklivě. Při pravidelné prohlídce mě mlátí a ponižuje. Mám chuť jí ublížit. Ale ne zabít, já nejsem vrah! I jí jsem to řekl, i ona mi nevěří.

Vedle v cele je vězeň jménem Miggs. Chápu jeho případ, dal by se léčit, ale já to neudělám, ne dokud mi neuvěří, že jsem nevinný. Miggs není slušný, ale dá se zmanipulovat, díky tomu bývá ticho.

Dnem i nocí sem chodí psychiatři. Taky mi nevěří. Už pomalu přestávám reagovat a jen nehnutě sedím. Samí hlupáci - kolik asi dali za projití zkouškami?

Začínám malovat. Mám jen uhel, ale stačí to. Vyzdobil jsem si svoji celu. Vypadá to lépe, ale stejně je to skličující, budu tu do konce života. Proč!

Přiznal jsem se, řekl jsem, že jsem to udělal, vymlátili to ze mě. Správce ústavu už se o to postaral. Teď už to prý musím navždycky tvrdit. Bojím se jich.

Vzpomínám na své poslední dny na svobodě. Snažím se vzpomenout na nějakého významného člověka, kterého jsem naštval. Nic. Proč tu jsem!

Snažil jsem se kontaktovat Jacka Crawforda, aby mi pomohl. Odpověděl dost ošklivě, asi mě nenávidí. Proč! Vždyť jsem přece pro FBI pracoval! Pracoval jsem i na případu, který mi neprávem přišili.

Byl jsem skvělý vyšetřovatel. Možná, že kdybych utekl, mohl bych najít skutečného vraha. Už jsem byl velmi blízko, vím to. Odtud nejde bohužel utéct.

Mám pocit, že se zblázním. Všechno to mumlání a křik kolem. Začínám pomalu věřit, že jsem to udělal. Opravdu blázním. Chci pryč.

Ať už jsou „oni" kdokoliv - oni, kteří to na mě navlíkli, asi mě nikdy nepustí. Možná, že v tom jel s nimi - ten, co na mě přišel. Prý jsem ho napadl. Proč bych to dělal? Vždyť jsme na tom případu spolu pracovali! Prý jsem ho napadl nožem na linoleum - vždyť takový ani nevlastním.V mém domě se vůbec našlo hodně věcí, které vůbec nevlastním. Nechápu to.

Nevěřím na Boha. Tedy spíše řečeno nevěřil jsem. Přestal jsem věřit jako malý. Teď zase začínám. Modlím se skoro pořád, stejně není co jiného dělat.

Bože dej, ať můj bývalý nadřízený Jack Crawford znovu otevře můj případ a najde pravého vraha a ty, co to na mě ušili.

Bože dej, ať ten, kdo mě chytil, si rozvzpomene na skutečné události, že jsem nevinný. Dej, ať si Hannibal Lecter vzpomene.

Bože ukaž všem, že já William Graham jsem nevinný...

The End