Jak se mohlo stát, že jeden z nejtalentovanějších čarodějů skončil v zajetí? Muž seděl přivázaný k dřevěné židli. Před chvílí se probral. Jeho situace mu nepřišla nijak příznivá. Snažil se zachovat naprostý klid. Nebyl přece bystrozorem jen tak pro nic za nic. Bylo mu naprosto jasné, že u sebe nenajde svou hůlku. Stejně by na ni nedosáhl, když měl ruce svázané za zády.
Rozhlédl se po místnosti, v níž se nacházel. Měla hladkou podlahu a dřevěné stěny. Obklopovala ho tma, kterou narušovalo slabé světlo z jediného okna, jež bylo téměř u stropu. Nad sebou uviděl osamocenou žárovku. Nejspíš ji časem jeho únosce použije. Jistě si chtěl promluvit, když mu nedal roubík. Klidně by mohl zavolat o pomoc, kdyby předem nevěděl, že to k ničemu nebude. Podle svých předpokladů a zvuků, které k němu doléhaly, se nacházel v docích. Podle chabého světla, nejspíš měsíce, musela být noc.
Seděl vzpřímeně. Procvičoval si zápěstí a zkoušel, jestli se dokáže dostat z provazů. Nijak se mu nedařilo. Tenhle týden měl vůbec dost náročný. Byl na stopě zločinci, který ohrožoval životy řady nečarů. Nemohlo se jednat o náhodné nebo ojedinělé útoky, jak si mysleli jeho nadřízení. Vytrvale sledoval stopy, o nichž se domníval, že ho dovedou k cíli. A pak se včera dopustil začátečnické chyby.
Cítil, že i on je nějakou dobu sledován, ale nepodařilo se mu nikoho odhalit. Připisoval to únavě z přepracování. Občas se mu to stávalo. Doháněly ho pak přízraky minulosti. Proto si vždy jednou za čas dovolil odpočinek. Vlastně se tak stávalo vždy druhý pátek lichého měsíce.
V práci skončil dřív. Řádně se oblékl a zašel do klubu se jménem Club na hÉireann. Setkával se tam se stále stejnými lidmi, některé z nich by dokonce nazval svými přáteli. Vypil s nimi skleničku, či dvě. Prohodil s nimi pár slov. Tedy oni mluvili a on poslouchal. Ale bylo to jiné než v práci. Nemusel analyzovat každé jejich slovo, každé gesto nebo intonaci. Pohodlně se usadil do křesla a nechal se unést tím, že alespoň v tenhle jediný okamžik se nic neděje a svět je perfektní. A to byla chvíle, kdy selhal.
Vyšel z Club na hÉireann do temné a chladné noci. Procházel se velmi rozvláčně, měl povznesenou náladu, i když lehce mžilo. Zahnul za roh. Už se nacházel jen pár metrů od svého domu. Ještě více zpomalil svůj krok. Když míjel temnou zašlou uličku, někdo na něho zaútočil. Ne však fyzicky, ale kouzly. Jako správný bystrozor nacházející se uprostřed města plného nečarů, kteří rádi pořádají čarodějnické procesy, na chvíli zaváhal. A to zaváhání ho stálo svobodu.
Teď trpělivě čekal na svého únosce. Nesnažil se hádat, kdo by to mohl být. Existovalo jen málo osob, které by si nepřáli pro něho přesně tohle. Každý z nich byl tak podlý, aby mu vrhl kletbu do zad. Alespoň tu měl sucho a celkem teplo.
Nijak ho nepřekvapilo, když se s příchodem slunečního světla otevřely dveře. V nich uviděl postavu, kterou nikdy předtím naživo neviděl. Ale věděl, že tento muž ho sledoval již velmi dlouho.