Prolog, neboli kapitola, která mnoho nezasahuje do děje příběhu, ale ozřejmí některá dále užívaná fakta. Kdo se prologem nechce zabývat, ať počká si na další kapitolu.

Thorovi byl dán Mjölnir, kterým může jak ničit, tak tvořit. V životě ho však nikdo neviděl použít sdělený nástroj jinak než jako zbraň. Kladivo má vlastně jen omezené využití. Jedinou praktickou věc, na niž si nevlastní bratr vzpomněl, představovalo zatloukání hřebíků. A vidět vládce bouře, jak zatlouká hřebíky. Ta myšlenka mu okamžitě začala cukat koutky.

Loki se rozhodl pro obrovský počin. Pokud se mu podaří všechno, jak si usmyslel, už by ho nic nemohlo zastavit. Možná. Jeden si nemůže být nikdy jistý. Nechtěl jen tak sedět se založenýma rukama a čekat až si pro něho přijde jeho noční můra. Musel přijít na způsob, jakým by mu mohl konkurovat. Thanos shromažďoval nekonečnou moc, která se nacházela v drahokamech.

Musel existovat nějaký způsob, jak by se dal takový kámen vytvořit. Malekithovi se něco podobného povedlo, vytvořil obávanou sílu, kterou by chtěl každý uzurpátor vládnout. Teď jen přijít, jak na to. Měl vlastně nejlepší předpoklady pro to, aby to dokázal. Znal řadu kouzel, měl trpělivost, odhodlání a hlavně obrovskou knihovnu, kde se dalo najít takřka všechno.

Na stole měl otevřenou knihu potřísněnou různými chemikáliemi. Asi nebyl první, kdo se pokoušel vařit z jejích návodů. Nenašel přesný postup, to mu bylo jasné od začátku. Od učebnice alchymie mohl očekávat hlavně transmutace. Překvapivě objevil legendu o vzniku Aetheru. Zajímalo ho, jak by mohl něco tak abstraktního svázat do hmotné formy.

„Co děláš?" zeptal se hlas za jeho zády.

Vládce na chvíli zkameněl. Nikdo tu neměl být. Pracovnu zamkl. Vychladl a pomalu se otočil. Díval se na mladíka.

„Snad jsem tě nezaskočil," chlapec se dychtivě vydal ke stolu.

„Thomasi, neříkal jsem ti, že se takhle zjevovat nemáš? Už bys mohl mít rozum," napomenul ho strýc.

„Ale taky po mně pořád chceš, abych trénoval," zazubil se Tom.

„Tak si straš své rodiče. U mě nejdřív zaklepej."

„Stejně bys mě neslyšel," namítal mladík, teď opřený bokem o stůl hleděl na svého příbuzného. „Ještě jsi mi neřekl, co děláš," nezapomněl připomenout.

„Takový menší projekt. To by tě nezajímalo."

„Mě se jen tak lehce nezbavíš," usmál se chlapec.

„Neměl by ses zrovna teď učit nebo prohánět holky?" muž chtěl mít klid.

„Mohl bych ti pomoct, jestli chceš."

„Nejvíc bys mi pomohl, kdyby sis někam sedl, mlčel a hlavně mě nerušil. Na, tady máš něco na čtení," podal mu rozevřenou učebnici.

„To není anglicky," brblal hoch.

„Tak to mě vážně mrzí," pronesl ironicky.

„Já ti tady překážím, viď?" Tom založil ruce na hrudníku.

Kouzelník ztrácel rovnováhu. „Snažím se tu o něco hodně důležitého, tak tě prosím, abys mě na chvíli nechal na pokoji. Je to tak těžké to pochopit? Někdy se chováš jako tvůj otec."

„To bude asi tím, že jsme příbuzní."

„Prostě si někde sedni a zkus se něčím zabavit," vytrhl mu knihu. Listoval, dokud nenašel nějaký návod. „Proměň žábu v rampouch," přečetl.

„Cože? Větší blbost jsem v životě neslyšel," mladík na něho vrhl nevěřícný pohled.

„Dej se do práce," vrazil mu svazek zpátky do otevřené dlaně a vrátil se ke svému úkolu.

„Kde mám asi tak sehnat žábu?" nedal se odbít učeň.

„Tady asi ne. Poraď si."

Tom něco odbroukl a zmizel. Konečně měl na chvíli klid. Zapálil hořák a postavil nad něj kádinku s mléčnou tekutinou. Když měla kapalina skvělé vlastnosti pro uchování tvaru neustále se hroutící klenby, mohla být ideálním hmotným médiem pro sílu, kterou do ní chtěl vložit. Aby se dílo podařilo, musel obětovat něco ze sebe. Co by asi tak mohl postrádat?

„Pořád si myslím, že to je naprostá pitomost. A teď jsem ještě unesl ropuchu. Co když měla rodinu? Určitě ji budou postrádat," synovec se vrátil. Král se na něho jen nevraživě podíval.

„Co děláš?" začal opět chlapec. Muž si těžce oddechl. „Přivádím roztok k varu." Teď by klidně nechal obětovat toho prudiče. „Co to je dneska s tebou? Jindy nejsi tak hovorný," podvolil se k rozhovoru.

„Jsem strašně nadšený. Přišel mi dopis ze školy. Přijali mě na vysokou," student byl radostí bez sebe. Rozpřáhl ruce do vzduchu, že málem upustil obojživelníka.

„To je báječné. Moc gratuluji. Kam půjdeš?" zajímal se strýc.

„Půjdu na uměleckou. Chtěl bych se stát hercem."

Dospělý se na okamžik zarazil, pak se však začal smát: „Otce klepne." Představil si, jak asi mohl bratr zareagovat na zprávu svého syna. Náhle se uklidnil, když si všiml odhodlaného výrazu svého společníka. Svoje rozhodnutí by byl schopen obhájit proti všem. „Jsem rád, že ses dostal, kam jsi chtěl. Bude z tebe herec. Aspoň budu mít důvod pro návštěvu Ameriky. Teda jestli mě pozveš na nějaké své představení."

„Určitě," Tom se vrhl ke svému příbuznému a silně ho objal.

„Jen to s tím nadšením nepřeháněj. Nezapomněl jsi na svůj úkol?" snažil se kluka zchladit. Ten se však vesele otočil ke svému pracovnímu místu a začal si pobrukovat. I panovníka nakazil svou náladou a také si velmi tiše prozpěvoval při práci. Před časem ho bytná pozvala do divadla. Zbyl ji totiž jeden volný lístek, protože někdo onemocněl a ona už vůbec nevěděla koho jiného vzít. Kolikrát ji vrátil zpátky s nepořízenou, ale ona se nevzdávala. Pod podmínkou, že mu sníží nájemné za další měsíc, přijal.

„Co takhle něco veselejšího?" navrhl společník z druhé strany místnosti. Okamžitě spustil Defying Gravity. Strašně nakažlivá písnička. Po chvíli se opravdu přidal i povzbuzený vládce. Jeho hlas měl nádhernou barvu a dokázal se pochlubit i ucházejícím rozsahem. Ztlumil plamen. Pomalu vkládal zelené prameny své magie do kapaliny. Průběžně míchal a přitom si stále zpívali. Látka začala houstnout. Postupně se více a více musel soustředit na melodii, kterou si prozpěvovali. Asi to fungovalo. Přestal zpívat. Odstavil nádobu. Když obsah trochu vychladl, přelil polovinu do filtrační nádoby. Kdyby se něco nepovedlo, zachoval alespoň vzorek. Produkt na chvíli vystavil chladu.

Odkašlal si. „Jak jsi na tom?" zeptal se kolegy. Pohled stále fixoval na svůj produkt.

„Nijak zvlášť. Je tu moc velké teplo na rampouch. Žábě se rozpustila přední noha. Musel jsem kolem ní vytvořit mikroklima. Jsem vyčerpaný. Nemohl jsi mi vybrat větší trest."

„Naštěstí má ještě tři nohy. Už s tím můžeš přestat."

Tom nadšeně nechal obojživelníka proměnit do původní podoby a přidal se ke strýci. „Co to je?"

„To je kámen rytmu," tvůrce ho vzal opatrně mezi prsty.

„Hm, zajímavý," mladík vůbec nevěděl, o co šlo. „Proč je růžový?"

Panovník pozvedl jedno obočí a podíval se přímo do očí svého společníka. Vážně? Tohle byla první otázka, která napadla jeho synovce? On tady vytvořil největší div devíti světů a jeho zajímá barva.

Rytmus. Takhle si na něho nikdo nepřijde. Nejde jenom o hudbu. Ovládáním rytmu může komukoli znepříjemnit hybnost. Bez správné rytmizace nemůže být provedení pohybu efektivní. Nikdo by se k němu nepřiblížil, nevytáhl na něho zbraň. Sebevětší síla může být k ničemu, když nepovede k požadovanému záměru. Mohl by klidně i rozhodit funkci srdce. Mohl by změnit frekvenci mozkových vln. Jak by mohl být zlý.

Nejen osoby fungují na frekvencích. Může ovládat světlo, zvuk, kapaliny, vzduch, planety, hvězdy, celé galaxie. Pokud se však bude držet čistého rytmu a z něho vycházející harmonie, mohl by stvořit, co by chtěl a udržel by vše v chodu. V tom malém kameni se skrýval obrovský potenciál.

Díval se přísně na nehodného člověka. „Protože vesmír je sladký a růžový." Na hloupou otázku, hloupá odpověď.

Nedaleko se hrozivě zablesklo. Oba se podívali směrem, odkud vyšlo světlo. Mladík pobledl. „Radši už půjdu," prohlásil.

„Jen běž," prohodil nepřítomně strýc a ihned začal uklízet. Bratr nemusel vidět nic z toho, co tu prováděl. Po chvíli uslyšel hrozivé lomcování klikou zamčených dveří. „Vím, že tam jsi. Otevři," Thor zuřil.

„Neotevřu, dokud se neuklidníš," zařval, aby ho bratr uslyšel přes vlastní vyvádění. Vládce se snažil ještě vyvětrat výpary, které se nahromadily v místnosti. Lahvičku ještě teplou uzamkl do stolu a kámen schoval do kapsy. Jednal metodicky. Nemusel nikam spěchat, nechtěl se setkat s nevybouřeným bratrem.

Na druhé straně najednou nastalo ticho. „Thore?" panovník poslouchal u dveří. Nic se neozvalo. Pomalu otočil klíčem v zámku a už se chystal vzít za kliku, když se dveře rozrazily dokořán. Dovnitř vběhl hromovládce a pořád ještě zadržoval dech. Loki s výhružným klidem zavřel, založil si ruce na hrudníku a čekal, jak to bratr dlouho vydrží. Vadilo mu, jak se neurvale choval. Alespoň že nerozbil dveře tím svým kladivem.

Jakmile se bratr nadechl, okamžitě mu skočil do řeči velmi klidným a kultivovaným způsobem: „Víš, že jsem stál těsně za dveřmi. Mohl jsi mě zranit. Kolik ti je, že se takhle chováš?"

„Kde je?" vyrazil ze sebe napomenutý.

„Kdo?"

„Nedělej, že o ničem nevíš. Vždycky, když má nějaký problém, jde za tebou."

„Kdo? Mluv jasně," vytáčel ho bratrův styl řeči.

„Tom, přece."

„Není tady. Podíval ses doma?"

„Heimdall říkal něco jiného," nedal se Thor.

Neměl toho šmíráka rád. Kdyby si aspoň nechal všechno pro sebe, jenže on musí mít za svoji vrbu zrovna tu nejméně vhodnou osobu. „Byl tady, ale už tu není. Museli jste se minout."

„Řekl ti to?"

„Co?"

Bratrovi se vyloženě nechtělo promluvit otevřeně. Dlouho váhal, než se odhodlal: „Řekl ti, kam jde na vysokou školu?"

„Nechceš spíš vědět, jestli mi řekl, co chce dělat? Řekl mi to."

„A co na to říkáš?"

„Já? Že to je jeho volba. Vezmi si, že to mohlo být horší. Co kdyby chtěl dělat kadeřníka," vládce se zasmál takové volbě povolání. Bratrovi však do smíchu nebylo. „Je ještě mladý, může si to kdykoli rozmyslet. Stejně to tu nakonec bude muset převzít, pokud tedy nebudu žít věčně," prohodil Loki.

„Jak můžeš o něčem takovém žertovat?"

„Protože my s jeho rozhodnutím nic nezmůžeme. Je to jeho život. Musí dělat vlastní rozhodnutí, ať už dobrá nebo špatná. Ty ses taky rozhodl, že nebudeš králem a Odin to také přijal." Neměl teď v úmyslu prozradit, jak to doopravdy bylo. Nijak by mu to nepomohlo.

„To je pravda," zamyslel se.

„Měl bys Tomovi ukázat, že ho chápeš a že ho podpoříš, i když jeho rozhodnutí nijak nerozumíš. Vzpomeň si, co ti řekl Všeotec."

„Na to nezapomenu." Mága to zjištění potěšilo. „Moc děkuju za radu, bratře," vrhl se k němu a srdečně ho objal. „Ani nevíš, jak mi Jane chybí. Hlavně když se jedná o nějaké starosti s naším synem."

„Tak sis ulevil. A už bys mě mohl pustit. Na jeden den bylo toho fyzického kontaktu až moc."

„Jasně," zazubil se hromotluk a ještě stačil masivně poplácat bratra po zádech. Zamával na rozloučenou a vyrazil se udobřit se svým synem.