Takže, zdravím všechny věrné transfanynky. Tohle je apokalypsa. Teda, ne úplná, protože s tvorbou mi dost pomáhala Bára, můj nejmilovanější seme. Je to kravina, ale psaní toho je straaaašnáááá zábava. Tak snad se to bude dát říct i o čtení.
Jinak, je to takové hodně AU, Transformeři tu žijí na zemi, je někdy po válce a charaktery jsou čistě originální. Je tam pár narážek na původní sérii, ty jsou především z mé hlavy, protože, světe div se, Bára TF moc nezná a nijak jim nefandí-i když na povídce to není moc vidět. Ale že mi dalo práci vysvětlit jí, co je energon.
Varování: Mechslash. Jo. pnp varianta, na nic konkrétnějšího jsem si netroufla(i tak to byl dost výkon)
Snad se bude líbit, prosíme o komentáře a shovívavou kritiku, obě jsme na tomhle poli nováčci a...no, Bára úplně, já tak napůl, takže...no, radši mlčím. Čtěte a (s)mějte se, jak chcete.
Jako každé ráno i dnes se Storage probouzel za zvuku svého oblíbeného CD, Balady od Memoryho. Miloval jeho drsný zvuk motoru. Na jeho živém koncertu byl jenom jednou jako číšník a světla jeho reflektorů mu v zrcátkách září ještě dnes. Ale dneska nechce myslet na Memoryho, protože dneska má rande. Po dlouhé době zase konečně poznal někoho, s kým si chce popovídat a možná i něco víc.
Zajedu si do myčky, dneska chci být v dokonalé formě. Kéž bychom si jen nepovídali! Ale ještě jsem nevymyslel, kam půjdeme. Ne moc daleko od nějakého hotelu, mohl bych ho pozvat k sobě, ne to je moc vyzývavé. A co se projet na tu novou vyhlídku? Jo to je ono! Jen doufám, že bude souhlasit.
Jsem na něj zvědavý, ani mi neposlal mi svoji fotku. Tak před rokem jsme se seznámili na jednom moto chatu pro osamělé motůrky. Jo uznávám je to dost infantilní název, ale přítele pro dlouhé večery jsem měl naposledy někdy přede dvěma lety. Je mi sice už přes dva tisíce let a dva roky jsou téměř nic, ale zasloužím si trochu zábavy, ne? Už tak mi energon stravuje neopětovaná láska Memoryho. Jak dlouho už ho tajně miluji? Šedesát nebo sedmdesát let? Jsem ubohý a ubohá je i moje snaha každého transformera dostat do postele. A proto mám dneska to rande, chci si najít vážný vztah a ne jenom sex. Možná, když nám to bude hezky klapat, mohli bychom spojit naše jiskry, možná vytvořit nového transformera… no, trochu předbíhám, ze začátku by mohl stačit příjemný večer strávený duchaplnou konverzací. Ale tajně doufám, že to nezůstane jenom u sladkých řečí. Mám to rád in. No když už budu v té myčce, tak si rovnou zajedu na promazání a půjdu se nechat trochu naleštit. Ten kluk co to dělá je vážně šikovnej, no prostě šahá na ta správná místa.
Konečně už jsem čistej, naleštěnej a hurá za svým novým objevem. Dali jsme si sraz před domem, kde bydlí. Napsal mi adresu, no snad to najdu, podle toho, co mi zatím napsal občas sám zapomíná, kde bydlí.
Tak poslední pohled do zrcadla. Tmavě modrý lak, ušlechtilé rysy Hummera. Nedivím se, že se za mnou každý otáčí. Ale ten na koho neustále tajně myslím, tomu jsem nestál ani za pohled. Nejednu noc jsem poslouchal jeho balady a pokaždé to skončilo stejně. Ale když jsem začal obrážet večírky a pokaždé si domů přivedl jiného transformera, už nebylo nutné se uspokojovat za zvuku Memoryho motoru.
Dojel jsem až před jeho dveře a ještě než jsem zazvonil, zapnul jsem režim transformace. Příjemné brnění pohltilo celé mé tělo, které se pomalu napřimovalo. Skřípání plechu a vůně spálené nafty, doprovázely zvuky počítačové konfigurace. Už jsem stál v celé své robotické kráse. Zazvonil jsem. Otevřela se vrata. Ohromením jsem se nemohl ani pohnout.
Memory.
Memory stál přede mnou ve své překrásné auto podobě. Ladný červený sporťák se zlatými plameny na mě pobaveně zíral. Trochu jsem se vzpamatoval a koketně se opřel o sloupek u dveří. Tak jsem tady, nikdy bych nečekal, že někdo tak slavný a oblíbený si bude hledat přátele přes internet. Ale mohl mi poslat svoji fotku… i když, jestli hledal opravdovou spřízněnou jiskru a ne někoho, kdo by ho chtěl jen kvůli jeho slávě-ať to bylo jakkoliv, nedokázal jsem se na něj zlobit.
Přetransformoval se na robota a mě tím vyrazil dech. Byl jsem tak blízko a on…on je tak úžasný! Cítil jsem šumění jeho elektro-magnetického pole a v procesoru mi příjemně zajiskřilo. Zasmál se. Při jeho ledovém smíchu mi zamrzla i nemrznoucí směs do ostřikovačů. Rozklepal jsem se. Bylo mi okamžitě jasné, že mnou opovrhuje. Rychle jsem mu vysvětlil, proč jsem přišel. Jeho výraz schopný udělat mi to samé, co severní pól Megatronovi(budiž mu země lehká), se nezměnil.
„Milej zlatej, já si žádného kamaráda na večer nehledám, asi jsi zazvonil na špatný zvonek." řekl ostře, jeho hlas zněl ve skutečnosti docela jinak, než když zpíval. I přesto mi v procesoru znovu zajiskřilo.
„Tak to se omlouvám." Otočil jsem se a měl se k odchodu, než mi totálně vypne systém.
„ Kam jdeš, ukaž, koho hledáš?"zeptal se, než jsem se stačil přetransformovat. Otočil jsem se a holograficky mu promítl adresu.
„ Jo toho znám, jmenuje se Acer. Bydlí o dva domy dál." informoval mě chladně. Po chvíli o něco měkčeji dodal: „Nechceš jít ke mně? Acer je cvok." To by odpovídalo, když ani nedokáže napsat vlastní adresu.
Zdálo se mi to, nebo se ty jeho červené čočky na chvíli rozjasnily?
„ Ne děkuji, slíbil jsem mu, že se sejdeme."odpověděl jsem a snažil se, aby to vyznělo rozhodně. Co to dělám? Memorymu říkám ne? Memory, jediný transformer s kterým bych spal z lásky, a já říkám ne? Ach, Primusi, snad to není nějaký virus…ale na druhou stranu, rok známosti je rok a nechtělo se mi se na to vykašlat.
„Tak nic, snad jindy." Memory zabouchl vrata a já měl sto chutí je vyrazit a skočit na něj. Ale otočil jsem se a šel o dva domy dál za Acerem. No musím uznat, že Memory měl pravdu, až na jedinou výjimku jsem nikdy nepotkal většího cvoka, než Acera. Nevypadal sice nejhůř, vlastně, s výjimkou Memoryho jsem v životě neviděl nikoho tak sexy-zatracení Hledači a ty jejich aerodynamické tvary. A zatracení Hledači a jejich nadrženost. Když mi kdysi na Akademii říkali, že Prajiskru ani cokoliv jiného nenašli jenom proto, že radši hledali volné porty, nechtělo se mi tomu věřit. Ale setkání s Acerem můj názor převrátilo naruby.
Jen co jsem zazvonil a snažil se zaujmout nějakou důstojnou pózu, vtáhl mě dovnitř. Začal jsem mu navrhovat různá romantická místa, ale on byl jako hluchý a hned od dveří na mě dorážel. Jindy bych to vůbec neřešil a skočil na to, ale teď jsem měl Memoryho na dosah. Chvilku jsem se od Acera nechal muchlovat, ale když do mě vrazil svoje nádobíčko, sebral jsem se a šel k Memorymu.
Dlouho jsem stál u jeho dveří, než jsem sebral odvahu a zazvonil. Neuběhlo ani třicet vteřin a otevřel. Chtěl jsem mu začít vysvětlovat, jak se to všechno seběhlo, ale on se jen usmál a pustil mě dál. Posadil jsem se u něj a čekal, co bude dál. Přinesl nám dvě kostky energonu a ztlumil světla. Přesně jako já když jsem lapal svoje ptáčky. Sedli jsme si vedle sebe a to i na můj vkus docela natěsno. Hladil mě a svými dlouhými drápy po brnění, čímž dával zabrat nejen mému sebeovládání, ale i mým chladícím systémům. A taky barvě. Tak trochu jsem si nemohl uvědomit, odkdy se mi líbí, když mi někdo odírá lak, ale... Doopravdy to uměl, to se musí nechat, navíc už samotný fakt, že je to Memory, kdo si takhle hraje s mým podvozkem, mě doháněl k šílenství.
Energon už jsme dávno dopili a přesunuli se do ložnice. Postel měl opravdu velkou, nedokázal jsem se ubránit myšlenkám na to, kolik jiných tranformerů se v ní už vystřídalo. Ale nevadilo mi to. Zatím.
Nechal jsem Memoryho, aby mě na tu postel svalil a tak nějak si se mnou dělal, co chtěl. Nezdálo se, že by mu to vadilo, spíš naopak, vypadalo to, že si dominanci docela užívá. Chvíli si se mnou ještě pohrával a pak konečně vytáhl svůj kabel a konektor zapojil do mého portu. Mým procesorem projel silný elektrický impuls, nic podobného jsem nikdy předtím nezažil. Chvíli jsem ho nechal, aby mě takhle dráždil, a pak jsem mu to opětoval, netrvalo dlouho a systémy nás obou se přetížily. Já přitom vykřikl jeho jméno, on jen tiše zasténal. Pak naše vnitřní počítače vypnuly a naše unavená těla se začala nabíjet.
Ráno jsme se probudili společně. Krásnější ráno si nepamatuji. Moje tělo bylo sice trochu rozbolavělé, na dost zvláštních místech jsem měl seškrábanou barvu a taky červeno-zlaté otisky, které na mojí pruské modři vypadaly dost podivně, ale nemohl jsem si stěžovat. Konečně jsem dostal to, po čem jsem vždycky toužil. A nebo jsem si to aspoň myslel.
Memory se zvednul z postele a protáhl se. Na rozdíl ode mě vypadal docela nabitý a jako nový.
„Jdu do práce. Byl jsi fakt dobrej, ale já nejsem na vztahy, takže až se večer vrátím, tak už tě tu nechci vidět. Jasný?"řekl, jeho rudé čočky se varovně rozjasnily. Ačkoliv naše velikost byla stejná, moc dobře jsem pochopil, že by ze mě dokázal udělat hromadu šrotu, kdyby opravdu chtěl. Proti němu, ani po tomhle, bych nedokázal bojovat.
„Já to nechápu, vždyť po tom všem co jsem ti včera řekl, jak dlouho už tě miluji, jsi hajzl."řekl jsem, i když v hloubi jiskry jsem nenáviděl spíš sebe, než jeho. To já jsem naletěl, to já jsem se nechal nachytat na stejný trik, jaký jsem po celá staletí úspěšně zkoušel na ostatní.
„Jo jsem hajzl, ale věděl jsi to a nikdo tě to nenutil dělat. Tak buď zticha, než ti vyrvu ty tvoje otravný hlasový procesory z krku. Bylo to s tebou super, ale nechci, aby můj přítel byl takovej šrot, jako ty, co si musí shánět vztahy po síti. Myslím, že jsem pro tebe až moc dobrý a jestli se někdy moje jiskra spojí s jinou, s tou tvojí to nebude."
Ještě se zasmál tím svým ledovým smíchem a odešel. Já se rychle a jako ve snu, vyhrabal z té jeho obrovské postele, uvedl se do aspoň trochu důstojného stavu, přetransformoval se do své automobilové podoby a odjel z místa mého ponížení.