Vy, kteří sem přicházíte za Glee, teď na chvíli odvraťte zrak. Když mi bylo navrženo, že už bysme se konečně mohli podívat na toho Sherlocka, o kterém všichni mluví, věděl jsem, že je zle. Jsem shipper, a tak jsem se bránil zuby nehty, protože mi bylo jasné, že jakmile Sherlocka zhlédnu, tak shippovat prostě začnu. To se také stalo. Naštěstí Sherlock je na psaní tak těžký (alespoň pro mě), že jsem si zatím troufnul jenom na drabble, přesněji tři stoslovná drabble. Název asi prozrazuje vše; víc nepovím.
Sherlock Holmes a polibek
I
Angela se mu přirozeně nikdy nelíbila. Páchla po kmínu a v posluchárně si neustále sedala vedle něj, aniž by pro to měla pádný důvod, a tak ho tím svým odérem nepřestávala otravovat. Neměl čas na dívky.
Její záměry se vyjasnily, když si ho jednou odchytla v zapadlé uličce univerzitní knihovny. Nevkusná rtěnka, podle žmolkování laciná, strnulost mimických svalů ve tváři značila odhodlání a její nasládlý parfém předznamenával milostné námluvy. Přiblížila se a rozevřela ústa. Sliny, bílý povlak na jazyku, mikrosvět ústních bakterií. To ho chtěla políbit? Couval tak dlouho, dokud to nepochopila a nedala se na útěk s utrženou hanbou.
II
Do dveří vstoupil nejprve odér neznámé ženy, potom John. Sherlockovi stačil jediný pohled; takže kino, ale ne o samotě. U košile podolek – bůhví, co se v tom biografu dělo, ne, nechtěl to vědět –, kousanec červenající se na spodním rtu. Otisk drobného ženského řezáku.
Pak najednou pocítil něco... chvíli mu trvalo, než to něco zanalyzoval... styděl se. Neměl rád, když někdo znal věci, které on ne. Polibky.
Napadlo ho, že kdyby to chtěl jednou dělat, zvolil by Johna. S Johnem se cítil dobře. S Johnem by mu výměna slin, mikroskopických zbytků jídla a bakterií mohla být dokonce i trochu příjemná.
III
Sherlocka málo co rozechvělo – tedy pokud si odmyslíme paní Hudsonovou, co se mu ve chvilkách důchodcovské nudy náruživě přehrabuje osobními předměty. Bazilišek Moriarty ten dar měl. S ním se Sherlock vždycky cítil vzrušený, vybuzený k boji a odplatě; teď poprvé ho však Moriarty naprosto vyvedl z míry. Špičkou jazyka mu přejížděl po sevřených rtech, zatímco Sherlock nevěděl, jak to chce řešit. Byl to Moriarty, nepřítel. Byl to ale také první skutečný polibek.
Nesnášel, když ho někdo zbavoval sebekontroly. To uměl opět jenom Moriarty. Nebo snad James? Možná by mu pro jednou mohl říkat James, když už se jejich jazyky dotkly...