X
Nad Baker Street se táhly těžké, ocelově šedé mraky, které dávaly příslib sněhové nadílky. Blíží se ráno a pomalé rozednívání začíná vítězit nad světlem pouličních lamp i nad jasem okna v prvním patře, kde se celou noc svítilo.
Vánoce jsou blízko, všude vládne stres nebo radostné očekávání a snad naschvál nikdo nevraždí, což mysl Sherlocka Holmese dohání k šílenství. Aby se nějak zabavil, provádí různé pokusy a kouří jednu cigaretu ze druhou. Nepomohlo ani to, že mu paní Hudsonová zabavila lebku.
John
Když jsem ráno vešel do obýváku, bylo tam tak zakouřeno, že skoro nebylo vidět přes místnost.
„Proboha." hlesnu a vyrazím k oknu. Nikdy jsem neměl rád cigarety a cigaretový kouř, ale zvládám se krotit a nikomu do kouření nemluvím, ovšem tohle je příliš.
„Sakra, Sherlocku. Míníš do Nového roku umřít na rakovinu plic nebo co?" vztekám se, když jdu kolem gauče k oknu. Venku je sice hnusná zima, ale dá se tam dýchat, což se o téhle místnosti říct nedá.
Sherlock, který do teď ležel na gauči, se prudce postaví a ostře se na mě podívá.
„Potřebuju vraždu. Sežeň mi nějakou." rozkáže mi.
„Šibe ti?" zeptám se se zvednutým obočím.
Sherlock jen zoufale zaskučí a chytne se za hlavu.
„Potřebuju vraždu! Potřebuju něco dělat! Bez případu můj mozek zahnívá!"
„Za tři dny jsou Vánoce. Neměl bys mít trochu – svátečnější náladu?" zeptám se ho nejistě.
„Pche – Vánoce." Sherlockovi se nějak podařilo vyslovit to slovo tak, že to znělo jako odplivnutí. „Vem si mě a mého bratra. Dokážeš si představit Vánoce u nás doma?" zeptá se mě Sherlock a zase sebou hodí na gauč.
„Ty nepojedeš na Vánoce domů?" zeptám se udiveně v půli cesty do kuchyně.
„Ani kdyby mi platili." řekne Sherlock rozhodně.
„To strávíš Vánoce tady? Sám?"
„Vzhledem k tomu, že ty zítra odjíždíš za svou rodinou, tak ano, strávím Vánoce tady a sám. No, i když tady se mnou bude paní Hudsonová. Ta se totiž pohádala s tím svým pekařem, je totiž už deset let ženatý, takže paní Hudonová bude na vánoční svátky doma." vychrlí ze sebe Sherlock.
Jen zavrtím hlavou a jdu si uvařit kafe.
„Dáš si snídani?" křiknu na Sherlocka a podívám se do lednice. Krom starého mlíka a misky s uřezanými lidskými prsty v ní nic není. Skvělé, takže budu muset jít do obchodu. Zamračím se na misku a zavřu lednici.
Když jsem se Sherlocka ptal, kde k těm prstům přišel, vymlouval se, že je dostal od Molly Hooperové. Ta sice dělá na patologii a má pro Sherlocka dost vážnou slabost, ale nějak pochybuju, že by mu dovolila ucvakat několika tělům prsty na nohách a odnést si je domů.
Vypnu konvici a vydám se zpátky do ložnice. Sherlock do obchodu určitě nezajde, takže jestli chci jíst, budu si tam muset zajít sám.
Sherlock
John v kuchyni připravuje snídani, i když podle toho, kolik je hodin, by spíš měl začít s obědem. Trvalo mu, než se vrátil z obchodu. Nejspíš bych se měl v rámci soužití taky zapojit do nakupování, ale tyhle věci jsou nudné. A John si ještě nezačal stěžovat, i když už se mnou bydlí tři týdny.
Začnu hledat další cigarety, ale na stolku jsou jen prázdné krabičky.
„Sakra." zanadávám a postavím se. Začnu se prohrabávat věcmi na stole, ale tam nikde cigarety nejsou.
„Sakra." Kde můžou být?
„Co hledáš?" zeptá se John udiveně.
„Cigarety." řeknu naštvaně. „Kde jsou nějaký? Chci si zapálit!" štěknu naštvaně.
„No, podle toho, jak to tu ráno vypadalo, tak jsi je v noci všechny vykouřil." ušklíbne se John trochu škodolibě a vrátí se k pánvi.
Zatracený nekuřák.
„Zajímalo by mě, kde seženeš nové!" zavolá John z kuchyně. „Urazil jsi všechny trafikanty v okruhu dvou kilometrů."
„Neurazil! Jen jsm je popsal!" bráním se. Není moje vina, že jsou všichni trafikanti takový omezenci.
John mi neodpoví. Jen dál smaží a pitomě se u toho culí.
Vztekle se otočím na patě a zavřu se v ložnici.
John
Soužití se Sherlockem Holmesem se ukázalo jako ještě náročnější než bydlení se čtyřmi studenty filosofické fakulty, což jsem do té doby považoval za nemožné. Ale celé tyhle tři týdny jsem si užíval. Se Sherlockem se člověk rozhodně nenudí.
Jako spolubydlící je Sherlock hotové zlo – nepomáhá s nákupy, s vařením, s úklidem, s ničím. Se samozřejmostí sobě vlastní si zabírá většinu prostor a krade mi všechny věci. Jedinou výjmkou je oblečení, protože je vyšší a hubenější než já. V lednici je víc lidských ostatků a podezřelých pokusů, než normálního jídla. Pokud při pokusech něco nezapálí nebo nenechá explodovat, což mě vždycky šíleně vyděsí, tak začne ve dvě ráno hrát na housle a hraje až do svítání, nebo celou noc prokouří, i když to má zakázané.
Ale na druhou stranu mě sebou bere ke svým zločinům a nechá mě, ať ho pozoruju při práci a při urážení celého okolí. Je vždycky úžasné sledovat rychlost jeho dedukce a výrazy lidí okolo. Většinou mé přítomnosti prachsprostě zneužívá, ale kde jinde bych si užil tolik zábavy?
A někdo ho taky musí krotit. Občas to s tou dedukcí přežene a říká i věci, které je lepší si nechat pro sebe. A jeho chování taky mívá své hrubé nedostatky – empatie a asertivita jsou pro něj jen pojmy ze slovníku.
Bydlení s ním má mnohem víc záporů než kladů, ale stejně – stejně bych to za nic nevyměnil, i když netuším proč vlastně.
- - o - -
Zaklepu na dveře Sherlockovi ložnice a po chvilce opatrně otevřu.
„Nechceš jít ven?" zeptám se ho zvědavě.
Sherlock leží na posteli, notebook na břiše, krk ohnutý málem do pravého úhlu. Pomalu otočí hlavu a podívá se na mě nic neříkajícím pohledem.
„Pár děcek ze třídy chce oslavit Vánoce tím, že se půjdeme opít do jedné irské hospůdky blízko fakulty." vysvětlím mu. „Pojď taky, aspoň přijdeš na jiné myšlenky."
„Pravděpodobnost, že tam dojde k vraždě je minimální." řekne Sherlock znuděně.
„Jak tě znám, tak ta pravděpodobnost o dost vzroste, když přijdeš." ušklíbne se.
Sherlock na mě ještě chvíli hledí, ale pak sklapne notebook a posadí se.
Trochu se pousměju a vrátím se do obýváku, abych počkal, až se Sherlock připraví.
Docela by mě zajímalo, jestli Sherlock někdy jen tak zašel do hospody. On i jeho bratr vypadají příliš nóbl na tak běžnou zábavu a vzhledem k Sherlockovu chování ho asi moc lidí na panáka nezve.
V hospodě je už půlka třídy, když dorazíme i my. Všude je hluk, lidi mluví a baví se, z reproduktorů hraje irská lidová hudba, samé housle a rychlý rytmus.
Objednám u baru dvě piva a zatáhnu Sherlocka s kamenným výrazem ke stolu u zdi, kde sedí ostatní.
„Čau, Johne! To je dost!" přivítají mě spolužáci a udělají na lavici trochu místa.
„Čaute." pozdravím je a hodím na lavici svou bundu a batoh. „Tohle je Sherlock, můj spolubydlící." představím mlčícího Sherlocka.
Holkám se hned rozzáří oči a na lavici je ještě víc místa. Mackintosh na druhém konci málem spadl na zem.
Usadíme se a obsluha nám přinese dvě piva.
„Jaké máte plány na Silvestra?" zeptá se nás Sarah zvědavě.
„Já pojedu domů." pokrčím rameny a napiju se.
„Tak to seš jeden z mála." oznámí mi Mackintosh. „Flannery pořádá na Silvestra večírek a zve celou třídu."
„To se ke mně ještě nedoneslo." zvednu udiveně obočí, ale pak jen mávnu rukou. „To je jedno, stejně bych nejel."
„Nebuď labuť, Watsone. Budou tam všichni." vloží se do rozhovoru Mary.
„Hele, vás vidím pořád, rodinu dvakrát za semestr, tak mě nechte." řeknu vážně, ale pak se usměju. „Ale doufám, že budou fotky, nevěřím, že se budete chovat slušně."