Představte si malého a hnusného šneka, který celé dny pomalu putuje, aby viděl něco neskutečně impozantního, něco tak skvostného, že byste oněměle zůstali stát a celou věčnost se s otevřenou pusou dívali na tu nádheru, přičemž by vám v očích blýskaly jiskřičky štěstí. Při pohledu na ten okouzlující skvost by se zastavil čas a na ničem jiném by nezáleželo. Samotní bohové by přestali ve svých veledůležitých činnostech jen kvůli toho, aby mohli vidět ten klenot klenotů. Ten šnek nebyl vůbec důležitý, stejnak ho Hagrid zašlápnul dříve, než se na ten diamant diamantů mohl podívat. Ano, mluvím o Bradavicích, dokážete si snad představit jinou stavu, o které by to celé mohlo být?