Úvod: Šestý ročník

1. září 1996, 10:01

Harry Potter stál na nástupišti devět a tři čtvrtě, čekaje na spěšný vlak do Bradavic. Jeho přátelé s ním ještě nebyli, protože jej strýc Vernon na nádraží vyhodil o hodinu dříve, když jel na nějakou důležitou schůzku. Naposledy zkontroloval, zda má vše sbaleno a posadil se na svůj kufr, aby si znovu pročetl svůj školní dopis. Přál si mít s sebou něco zábavnějšího, ale co mohl dělat? Všichni studenti šestého ročníku měli po zahajovací hostině počkat ve Velké síni na informace. Harry předpokládal, že jim sdělí něco bližšího ohledně zvláštních hodin pro zkoušky OVCE nebo něco takového, ale na pořád se mu na celé záležitosti něco nezdálo.

"Nazdar, Harry. To jsem rád, že tu nejsem první."

Harry vzhlédl a usmál se na svého spolužáka Seamuse Finnegana. Sice by radši viděl Rona nebo Hermionu, ale lepší nějaká společnost, než žádná. Víceméně. Radši by zůstal sám, než aby musel čekat s někým, jako je Malfoy.

"Ahoj, Seamusi. Taky tu jsi dost brzo."

Seamus jen pokrčil rameny: "Neměl jsem na výběr. Odkládal jsem svoje školní nákupy až do dneška, takže jsem jel přímo z Příčné autobusem. Stačilo, abych jeden zmeškal a už bych vlak nestihl. Co ty?"

"Strýc měl ve městě nějaké vyřizování, tak jsem se mu vnutil. Měl jsem jet sám. Auto mělo rozbitou klimatizaci, jenže když jsem vystrčil halvu z okna jako pes, nalétali mi do pusy brouci. Myslel jsem, že strýci od smíchu pukne hlava."

Druhý chlapec se rozesmál a sedl si na svůj kufr: "Dokážu si to představit."

Na hodnou chvíli zavládlo ticho, když ani jeden nevěděl, co by řekl. Harry střelil pohledem na velké hodiny, které hlasitě tikaly na celé nástupiště.

"Myslíš, že bychom tu mohli nechat svoje věci a jít se porozhlédnout kolem? Nikdo je přeci neukradne, nemyslíš?"

"Nevím, zmijozelák by mohl," pokrčil rameny Seamus a hodil hlavou směrem, kde se o kus dál Blaise Zabini opíral se založenýma rukama o zeď, "radši bych to neriskoval."

Harry přikývl a pohlédl na svoje boty: "To je nuda. A začínají se mi třepit tkaničky."

"Jo, je vidět, že se nudíš," uchechtl se Seamus.

Blaise se odrazil od zdi a přešel k východu z nástupiště: "Jdu se projít na vzduch, takže se nemusíte bát, že bych vám něco ukrad. Dělejte si co chcete," a prošel přepážkou do mudlovského světa.

Chlapci na sebe pohlédli a Seamus se ušklíbl: "Vypadá to, že nás slyšel. Co se dá dělat. Jak dlouho myslíš, že bude pryč?"

"Moc ne, nechal tu svůj kufr."

"Chceš se kouknout?" rozsvítily se zlomyslně Seamusovi oči.

"Mohl by se vrátit každou chvíli. Krom toho, nebál ses před chvílí, aby tě nějaký zmijozelák neokradl? O co bys byl pak lepší?"

Seamus jen vzdychl a od kufru se odvrátil: "S tebou taky není žádná zábava. A je v tom rozdíl, já bych nic nevzal, jen bych se podíval."

"Pořád říkám ne," zavrtěl hlavou Harry a znovu pohlédl na hodiny. Zbývalo ještě pětačtyřicet minut do odjezdu, "zajímalo by mě, kdy se konečně objeví vlak."

"Mě taky."

A znovu zavládlo ticho. Seamus nepřestával těkat pohledem mezi Harrym a zmijozelským kufrem, jako by to mohl risknout. Kdykoli jej Harry přistihl, varovně na něj zazíral.

Nakonec se Blaise vrátil a znovu se opřel o zeď vedle svého kufru, aniž by se obtěžoval kontrolou, zda mu do něj někdo nelezl.

Velká ručička hodin tikala hlasitěji, než před pár minutami.

"Hele, Seamusi, nevíš, co by nám měli po hostině dát za informace?"

"Něco ohledně hodin?"

"Možná..."

"Pochybuju," ozval se Blaise, aniž by pohlédl jejich směrem, "pokud je to to, co si myslím, možná byste ani neměli nastupovat do vlaku."

Harry s Seamusem na sebe pohlédli a rychle se zase od sebe odvrátili, když hrozilo, že vyprsknou smíchy,

"A to jako proč?" ptal se Harry, když se trochu vzpamatoval.

Blaise na ně temně pohlédl: "Doufejte, že se mýlím."

Harry ztuhl a připravoval se tasit hůlku, pokud by bylo potřeba: "To mi jako vyhrožuješ?"

Zmijozelák jen vzdychl, zavrtěl hlavou a odvrátil pohled: "Kéž by to bylo tak snadné..."

"Harry!" křikl hlas patřící Ronovi Weasleymu, "mám skvělé zprávy." Zastavil se u Harryho a pohlédl na prázdné kolejiště: "To tu ještě není? To je fuk...Lupin se vrací! Bude letos učit obranu proti černé magii."

"Vážně? Jak se mu to povedlo?" usmál se nadšeně Harry.

Ron jen pokrčil rameny: "Co já vím, asi někdo umřel a neměli jinou možnost...JAU!"

To Hermiona Grangerová praštila Rona po hlavě, "Vážně, Rone?" a obrátila se na Harryho. "Po tom, co se stalo v minulém roce, chtěli mít rodiče ve škole slušného učitele Obrany, i kdyby to měl být vlkodlak. Brumbál ho přesvědčil aby se vrátil, takže..."

Její slova přerušil ostrý hvizd píšťalky a hlukem kol Bradavického rychlíku, který zastavoval na nástupišti. Harry si zacpal uši při ohavném skřípotu brzd, podobně jako zbytek studentů na nástupišti. Všiml si, že se konečně začalo plnit studenty a jejich rodinami.

Když konečně skřípění ustalo, Ron se otočil na Harryho: "Půjdeme dovnitř, nebo počkáme, kdo se ještě ukáže?"

Ozvala se Ginny, která stála opodál a svého bratra zaslechla: "Mohli bychom ještě chvíli počkat? Čekám na Deana."

Ron v obličeji zrudl jako rak a pohlédl ostře na Ginny: "Upřímně doufám, že tě už přešel ten hloupý nápad, začít s ním chodit."

Harry, Hermiona a Seamus pobaveně sledovali sourozeneckou bitvu, ve které Ginny rychle získala navrch: "Taky bych mohla klofnout Malfoye."

Ron zbělal: "Cože?! Ne! Ani náhodou! Zakazuju ti o tom třeba jen žertovat! To je prostě...hnus!"

Ginny se zlomyslně ušklíbla, mise naštvat Rona byla splněna: "Takže je Dean lepší volba?"

Do hovoru se vložil Seamus: "O moc ne, chodí s Lisou Turpinovou z Havraspáru."

Ginny zklamaně svěsila ramena, ale hned se zase napřímila a lascivně se Seamuse zeptala: "A co ty? Ty s nikým nechodíš?"

Zrovna ve chvíli, kdy chtěl Seamus něco odpovědět, objevil se Draco Malfoy s ošklivým úsměvem na tváři: "Aleale, někdo se snaží získat náskok a založit vlastní smečku Weasleyů? To bych rád věděl, kolik děcek se ti podaří udělat, než vyjdeme ze školy."

Jen díky Harryho, Hermionině a Seamusově pohotovém zásahu se na Malfoye Ron nevrhl. Nicméně Ginny měla ruce volné a nezdráhala se je použít. Malfoyovi se před očima roztančily hvězdičky, když mu drobná dívka jediným úderem zlomila nos. Blýskaly se jí oči vztekem, když pozorovala krvácejícího Malfoye. Pak jí pohled padl na svoji ruku.

"Ale fuj, Malfoyovský kekel," vytáhla hůlku a namířila ji na Malfoye, "doporučuju ti nasednout do vlaku a už nás neotravovat, nebo ti praštím někam jinam," sladce se usmála, "je to jasné?"

Malfoy se jí pokusil vysmát, což se mu vymstilo, neboť mu kvůli tomu z nosu vytryskla čerstvá krev a bolestné bodnutí. "Ješdě jsbe deskodčili," zahuhlal a za bujarého smíchu vylezl do vlaku.

Osvobozen ze spárů svých přátel, se Ron radostně otočil na svou jedinou sestru, "To byla paráda. Bum! Přímo do frňáku."

Ginny se jen usmála a pokrčila rameny, "zasloužil si to."

"Obvykle násilí neschvaluji," začal Hermiona učitelským hlasem, "ale ne v tomhle případě," dodala nadšeně.

Když všichni začali Ginny gratulovat k jejímu výkonu, Harry pohlédl na Blaise, který vypadal, že jen stěží zadržuje smích. Když si ale všiml, že na něj Harry kouká, rychle nasadil masku znuděného nezájmu.

"Hej, Deane!" křikl Seamus na svého nejlepšího kamaráda, který právě vešel na nástupiště, "přišel jsi o něco úžasného." Jeho hlas se pomalu vytratil, když mu běžel vstříc.

Harry zase pohlédl na hodiny. Zbývala ještě necelá půlhodina. Začal přemýšlet nad tím, jaké hodiny bude tento rok navštěvovat, ale usoudil, že rozvrh mu jako asi budou sestavovat na té informační chvilce po zahajovací hostině. Moc rád by se stal bystrozorem, proto asi bude mít rozvrh naplněný k prasknutí. Ve všech zkouškách NKÚ si vedl dostatečně dobře, jen lektvary mu dělaly starosti. Získal lepší známku, než čekal, ale i tak to Snapeovi nestačilo. Dostal sice Nad očekávání, loni ale netopýr říkal, že žádné jiné, než Výborné žáky nepřijme. Možná bude mít ale štěstí a Snape lektvary učit nebude. Třeba jej sežral masožravý trojoký lenochod. Nebo jej navštívili duchové letních vánoc a přehodnotil svůj život. Harry si ale nedával moc nadějí.

"Země Harrymu, právě jsme vstoupili do atmosféry," zelenooký chlapec se na něj obrátila zrzek se usmál, "a je zpátky. Byla ve vesmíru zábava? Zabils hodně tetřevců?"

Harry zmateně zamrkal, nejistý, o čem jeho kamarád mluví."

"Vetřelci, Rone, žádní tetřevci. Proč já se vůbec namáhám..." vzdychla vyčerpaně Hermiona.

Ginny se k ní nahnula s úlisným úsměvem: "Že by láska?" Hermiona i Ron zrudli, ale to už se Ginny obrátila na Harryho: "Poslední dva týdny byla v Doupěti a přespávala u mne v pokoji. Občas mluvila ze spaní a mmnhmmp." To jí ještě červenější Hermiona zacpala rukou pusu.

"Ehm...vůbec si jí nevšímej. Zapomněla si vzít svoje léky," Hermiona začala táhnout Ginny do vlaku.

Harry zamrkal, potutelně se usmál a otočil se na rudého Rona: "Vypadá to, že jsem v létě o hodně přišel. Copak se dělo?"

Zdálo se však, že Ron zapomněl, jak se mluví, protože z něj vyšlo jen: "já...uh...tedy...ehm...eh..." Radši se obrátil k vlaku a zakopl o vlastní nohy, ale podařilo se mu udržet balanc.

Harry se zachechtal a vydal se za ním.

1. září, 10:46

Neville Longbottom doufal, že tentokrát nastoupil do správného autobusu. Přesvědčoval ráno svoji babičku, že bude schopen dostat se sám na nádraží King's Cross, aniž by se ztratil a ona mu poprvé vyhověla. A pak...nastoupil do špatné linky. Nebyl si jistý, kde vlastně skončil, rozhodně to ale nebylo nádraží a tak musel najít spoj, který by jej tam zavezl. Musel však odtáhnout svůj kufr na protější zastávku a neztratit svého žabáka Trevora, který sebou živě mrskal. Docházel mu čas.

Zbývala mu necelá čtvrthodina, než mu vlak ujede. No nebyl by to nádherný trapas? "Ano, babičko, slíbil jsem, že se na nástupiště dokážu dostat sám, ale nasedl jsem na špatný autobus, ztratil jsem se a vlak nestihl." Dokázal si představit, jak moc by ji tím zklamal. A to dělal značné pokroky. Po tom, co se stalo minulý školní rok na Odboru záhad, si konečně začal myslet, že začíná získávat nějaké sebevědomí. Dokonce si pamatoval, co všechno bude potřebovat do školy a nezapomněl udělat domácí úkoly, které na léto dostal. Ale pak se stane takový průšvih. Dva kroky kupředu, jeden skok zpět.

"Letos bude všechno jiné," zamumlal si pod fousy, čímž si vysloužil několik zkoumavých pohledů od spolucestujících.

Když půjde všechno podle plánu, příští zastávka by měla být nádraží a vlak nezmešká. Na nový školní rok se moc těšil, vždyť dostal Výborné ze svého nejoblíbenějšího předmětu, z Bylinkářství. V ostatních předmětech si vedl také nezvykle dobře. Nad očekávání z Obrany proti černé magii jej ujistilo, že veškerá snaha v Brumbálově armádě nepřišla vniveč. Naštěstí se nebude muset trápit se Snapem, protože z lektvarů obdržel Přijatelnou známku, což byl malý zázrak, neboť čekal Hrozné ohodnocení.

Vida! Příští zastávka je nádraží King's Cross! Autobus vyklopil pasažéry, kteří se zároveň snažili vyhnout podivnému klukovi s žábou v rukách.

Neville se sám pro sebe usmál, když jednou rukou táhl svůj těžký kufr a druhou opatrně, ale pevně, svíral Trevora. Dostal se už tak blízko a zbývalo mu jen deset minut, neměl čas se za svým žabákem honit, kdyby mu utekl. Už tak bude mít dost práce, aby vlak stihl. Začínal litovat svého rozhodnutí jet na nádraží sám. Kdyby s ním byla babička, mohla jeho kufr očarovat tak, aby byl lehký jako pírko. Ale už se rozhodl a musel se s následky toho rozhodnutí poprat. Krok, krok, sun. Prosím, nechte mne dostat se tam včas. Krok, krok, sun, Nevšímej si čumilů. Ano! Támhle je vchod.

Počkal chvíli a vrhal omluvné pohledy na mudly kolem něj, aby si ho přestali všímat a mohl projít přepážkou.

Výstražná píšťalka se rozléhala po nástupišti devět a tři čtvrtě, ohlašujíc dvě minuty do odjezdu. Honem, tak honem, přeci nepropásnu vlak, když už jsem se dostal až na nástupiště.Krok, krok, sun. Krok, krok, sun. Jen co nějakým záhadným způsobem vytáhl těžký kufr po schůdkách do nejbližšího vagonu, zabouchly se za ním dveře a vlak se rozjel. To bylo jen taktak. Příští rok pojede radši s babičkou.

Tou dobou už mu ale bude sedmnáct a bude moci kouzlit sám, takže možná se bez ní obejde. Nebylo kam spěchat, měl na své rozhodnutí celý rok. Teď musel najít nějaké kupé.

Nechal kufr kufrem a vydal se uličkou, hledaje volné kupé nebo alespoň přátelskou tvář. Doufal jen, že někoho najde než narazí na Malfoye.

Místo toho narazil do stromu, který znenadání vyrostl z kupé před ním. Lépe řečeno z něj vyšel Gregory Goyle, který na něj teď výhružně shlížel a prokřupával si klouby na rukou. Ze stejného kupé vylezl i sám Malfoy a na nebohého Nevilla se zahleděl. Ten o krok ustoupil a překonal silné nutkání rozesmát se, když si všiml Malfoyova zkrvaveného a v nepřirozeném úhlu zlomeného nosu.

"Ehm, pardon?"

Draco na něj jen dál zíral, pokynul ale Goylovi, aby se vrátil do kupé. Goyle zalezl, ale Malfoy jen dál zíral, ale nakonec promluvil: "Dezabobděl jseb, co se bidulý rok sdalo. Dojde i da debe," otočil se a zmizel v kupé.

Neville si ani neuvědomil, že celou dobu zadržoval dech, a tak úlevně vydechl, než pokračoval v hledání volného kupé. doufal, že nenarazí na další...nepříjemnosti.

Jako by někdo vyslyšel jeho přání, v posledním kupé seděla sama Lenka Láskorádová. Byla přátelská, i když trochu výstřední. Zeptal se, zda si může přisednout, a když nepřítomně přikývla, došel si pro svůj kufr.

Zbytek cesty strávili v tichosti, Lenka si četla Jinotaj a Neville kontroloval svoje poznámky do Bylinkářství. Kdykoli však na ni podíval, zjistil, že na něj hledí smutným pohledem plným lítosti.

1. září, 18:04

Byla to nádhera, vylézt z vlaku na čerstvý vzduch, i když to znamenalo, že budou muset za chvíli zalézt do hradu. Ale čerstvý vzduch je čerstvý vzduch.

Pansy Parkinsonová se usmála, šťastná z krátkého odpočinku od stísněných kupé vlaku. Nesnášela malé prostory. Bylo to dost hloupé, zvlášť, když Zmijozelská kolej sídlila ve sklepeních. Nic tísnivějšího už snad být nemohlo. To ale bylo jiné, tam se cítila doma. V ostatních případech ale dávala přednost otevřeným místům, kde jí mohl vítr cuchat vlasy. No dobrá, to je trochu otravné.

Kráčela pomalu, aby získala co nejvíce času, než se zase nechá zavřít do hradu a rozhlížela se kolem sebe. Mnoho z hloupějších dětí se co nejrychleji přesouvalo ke kočárům, které je měly odtáhnout ke škole. Prvňáci se nejistě srocovali kolem profesorky Červotočkové. Pansy byla ráda, že tu není ten přitroublý poloobr Hagrid. Když jí bude přát štěstí, nebude učit celý rok, protože jako učitel stál za starou bačkoru a bylo jen otázkou času, než některá z těch jeho bestií někoho zabije. Nebýt faktu, že se jeho hodiny pořádaly venku, už dávno by se z Péče o kouzelné tvory odhlásila. Teď ale měli Červotočkovou, která snad už zůstane.

A tak zdráhavě nastoupila do kočáru, doufaje, že hostina a následující informační schůze nebude trvat dlouho, aby se mohla vyplížit z hradu a před večerkou se projít po pozemcích. Škoda, že si nemohla postavit někde stan, jako to o prázdninách udělala s rodiči, když byli v kanadské divočině tábořit.

Bylo tam krásně, žít by v těch místech ale nechtěla, byla tam pekelná zima. Bylo to skoro k smíchu, milovala být venku, ale nesnášela zimu.

Když se kočár blížil k hradu, Pansy najednou napadlo, že by mohla vyskočit ven a utéct do Zapovězeného lesa. Každý rok ji napadlo to samé, ale tentokrát bylo nutkání mnohem silnější. Asi v ní byla ještě vzpomínka na prázdniny příliš živá. A tak se, jako každý rok, vypotácela odevzdaně z kočáru a vstoupila do Vstupní síně Bradavické školy čar a kouzel.

1. září, 18:26

Než našel místo k sezení ve Velké síni, začalo Harrymu v žaludku nepříjemně kručet. Sice cestou s kamarády spořádali snad tunu cukroví, to ale jejich hlad neutišilo navěky. Napadlo jej, že se asi měl nasnídat, ale v té chvíli neměl vůbec náladu. Teď už jen doufal, že se letošní zahajovací řeč neprotáhne.

Vzpomněl si, co mu Ron na nástupišti říkal o Lupinovi a otočil se na učitelský stůl. Seděl u něj a vypadal, jako by se měl každou chvíli přeměnit. Harrymu také neušlo, že mnoho židlí je volných a jen doufal, že jejich majitelé nepadli za oběť Voldemortovi.

Ne, takhle nesměl přemýšlet. chtěl být zase normální, žádný hrdina, jehož osudem je zachránit svět. Žádná věštba neexistovala. Pohlédl úkosem na Nevilla, který se hrbil na své židli a vypadal stejně hladově, jako se Harry cítil. A i když svůj osud druhému chlapci nepřál, nepřestávalo mu vrtat hlavou, jakým směrem by se ubíral jeho život, kdyby si tu osudnou noc Voldemort, místo Harryho, vybral Nevilla.

Takové myšlenky mu ale nijak nepomohou a ani nic nezmění. Celé léto se vyrovnával s událostmi z konce školního roku. Potlačil bolest, zapomněl na to, co se děje a vše ignorovat, dokud nebude čas bojovat. Doufat, že se věštba zmýlila a že se nakonec nejedná o něj. Ne, žádná věštba neexistuje. Vše je v pořádku.

Konečně do síně vstoupila profesorka McGonagalová s Moudrým kloboukem v rukou, který si odrecitoval svoji úvodní řeč, kterou Harry přes kručení svého žaludku ani pořádně neslyšel. "A bude hůř," pomyslel si, když spatřil tucty malých vystrašených prvňáčků. "Všechny pobít, však on si je Klobouk přebere," usmál se útrpně nad tou představou a složil se vzdychnutím hlavu do dlaní doufaje, že tak zařazování urychlí. Měl takový hlad, že se zálibně podíval na svoji ruku a uvažoval, jestli by jedno malé kousnutí mělo vliv na funkci.

Naštěstí, když se po pár olíznutí hřbetu ruky rozhodl, že sůl nebude potřebovat, zařazování skončilo a Brumbál se postavil.

"chápu, že jste všichni hladoví, takže bych..." odmlčel se Brumbál, když mu přeskočil hlas, "přál bych si, aby tato chvíle trvala navždy, ale asi byste mě snědli, kdybych vás dále zdržoval."

"To si pište!" ozvalo se zřetelně od některého ze stolů.

Brumbál přikývl a přinutil se usmát: "Jak jistě všichni víte, ministerstvo konečně uznalo, že se Lord Voldemort vrátil," zadrhl se mu znovu hlas, "nebudu vám lhát, že bude vše v pořádku. Nebude. Čeká nás mnoho smutných dní. Příliš mnoho." Rozhlédl se po síni očima plnýma zármutku: "Rád bych měl tu moc věci změnit. Opravdu. Prosím, pochopte, že je mi to moc líto," posadil se a hostina začala.

"Ho hylo heha hivný," zachrochtal Ron s plnou pusou, do které nabíral oběma rukama.

Harry jen přikývl a dál se cpal jídlem.

Hermiona jen seděla, tiše do sebe soukala večeři se zvláštním výrazem ve tváři. Něco bylo špatně. Bylo jí mizerně celý den a Brumbálův proslov nijak nepomohl. Její spolužáci však očividně znepokojení nebyli. Možná se jí všechno jen zdálo. Zkoušela nepříjemné myšlenky vytlačit z mysli a soustředit se na jídlo. Díky svým starostem vůbec neměla chuť, něco jí ale říkalo, že by do sebe měla nasoukat co nejvíc, aby měla do budoucna sílu. Na co, to nevěděla.

1. září, 19:38

Hostina skončila a studenti byli nacpaní k prasknutí. Když Brumbál zavelel rozchod, začali se po skupinkách rozcházet do svých kolejí. Šestý ročník však, jak jim bylo v dopisech sděleno, zůstali ve Velké síni a seskupili se blíž k sobě, bavíce se vzrušeně, o čem s nimi budou mluvit, jaké předměty si zapíší a vlastně o čemkoli, co jim přišlo na jazyk. Učitelé se rozešli také, zůstal jen Brumbál a ředitelé čtyř bradavických kolejí.

"To jsme se napráskli, co, Harry?" opíral se Ron na své židli s očima zavřenýma, "myslel jsem, že se už nikdy nenajím, takový jsem měl hlad."

Harry mu nevěnoval moc pozornosti, tak jen přikývl a dál sledoval zbylé profesory. Brumbál stále vypadal jako na pohřbu a McGonagallová na tom nebyla o nic lépe. Profesorka Prýtová ronila tiché slzy a maličký Kratiknot se jen kýval dopředu a dozadu. I Snape vypadal, jako by mu umřelo koťátko...netopýřátko?

"To je divné. Už tak bylo u učitelského stolu málo profesorů," Ron otevřel oči a pohlédl na Harryho, který pokračoval, "a teď tohle. Jako by se stalo něco hrozného."

Ron pokrčil rameny: "Vrátil se Ty-víš-kdo, něco hrozného se určitě stalo," náhle se zatvářil vážně, "možná někdo opravdu umřel."

"Možná..."

Dveře do velké síně se náhle otevřely a vešli jimi čtyři zvláštní úředně vypadající kouzelníci. Zavřeli za sebou dveře a zamkli je. Studenti se na ně zahleděli, zvědaví, co se bude dít dál.

"Ne! To nemůžete!" zaječela Prýtová a pokusila se přeskočit učitelský stůl.

Jeden z kouzelníků po ní jen střelil pohledem a otočil se na ostatní profesory: "Zkroťte si ji."

Kratiknot se přestal kývat jen na tak dlouho, aby položil svoji ruku na její a zavrtěl kapitulačně hlavou.

"Ale to není správné! To nemůžou! Nemůžou..." svezla se na podlahu a začala hystericky vzlykat.

Ten samý kouzelník s falešně smutným výrazem přisvědčil: "Já vím. Moc smutné. Život jde dál."

"Bestie," plivl na kouzelníka Snape.

Harry strčil do svého kamaráda: "Co myslíš? O co jde?"

Když neodpovídal, otočil se na něj a zjistil, že Ron je na své židli zhroucený a tvrdě spí.

"Rone? Hej, Rone, vstávat. Rone!" Harry se rozhlédl po ostatních. Všichni tvrdě spali.

"Co se to sakra děje?" najednou se sám cítil hrozivě ospalý. Pohlédl ještě jednou na učitele na konci síně a myslel, že zahlédl na Snapeově tváři slzy. Nikdy se nedozví, jestli se mu to zdálo, nebo ne, když mu hlava padla na stranu a upadl do hlubokého spánku.

Zbývá 40 studentů