Sonáta pro padlé
kapitola
Domem na Grimmauldově náměstí číslo 12 se nesla hudba. Teskná melodie, která byla plná smutku, strádání a stesku a snad jen nota či dvě prozrazovaly skladatelovu naději na lepší zítřky.
Remus Lupin, vlkodlak, člen Fénixova řádu a bývalý bradavický profesor Obrany proti černé magii, za sebou zavřel vstupní dveře, sundal si starý obnošený kabát, prošel dlouhou temnou chodbou, minul obraz staré madam Blackové, která okamžitě začala nadávat, a vstoupil do hudebního salonku.
Byla to ta nejkrásnější místnost v domě a také jeho nejoblíbenější. Však ji téměř sám postavil vlastníma rukama. Pro nikoho jiného nebyl zrovna hudební salonek nejdůležitější.
Světlý pokoj byl provedený v teplých zlatých a jantarových odstínech, s menší knihovnou, která obsahovala spíše mudlovské romány a sbírky básní než drahé svazky o té nejtemnější magii, jako tomu bylo ve velké knihovně v prvním patře. Obrovská pohodlná pohovka a měkká křesla přímo vybízely, aby se v nich posedělo, a stěny zdobily kouzelné obrazy s výjevy z útesů, zahrad, pláží či lesů a luk. Obrazy byly tak dovedně nakreslené, že pozorovatel měl dojem, že se dívá spíše z okna, než na krásné umění.
Ale skutečnou perličkou salonku bylo překrásné černé lesknoucí se koncertní křídlo, které stálo blízko krbu s ozdobnými římsami. Na něm stála v křišťálové váze kytice slunečnic, které Ona milovala. A právě Ona seděla na sametem potažené lavičce a hrála pomalou smutnou píseň.
Když za sebou zavřel dveře, které okamžitě na protest hlasitě zaskřípaly, otočila se hrající žena k němu a věnovala mu upřímný úsměv. Přejela ho pohledem od hlavy až k patě, aby zjistila, jestli není po výpravě vážně zraněn, jestli nekrvácí a kolik má nových modřin a šrámů.
I Remus si ji pozorně prohlédl. Ženu velmi drobnou a křehkou, téměř éterickou, s dokonalou, krásnou tváří, kterou museli vytvarovat nadaní bohové, když měli dobrý den. Zdobily ji plné, šarlatově zbarvené rty a drobný roztomilý nos. Ale to, co doopravdy poutalo pozornost, byly velké mandlové oči, které měly tu nejkrásnější zlatou barvu a byly tak hluboké, že člověk viděl až na dno její duše.
Obličej jí rámovaly husté zlatohnědé vlasy, které jí v hladkých vlnách padaly až k útlému pasu jako lesklý, hebký vodopád.
Hermiona Grangerová vstala od klavíru, červené šaty z hedvábí se jí kolem kotníků zatřepotaly a přešla ke stolku, na kterém byla připravená porcelánová konvička s čajem. Z ní mu nalila šálek horského nápoje a přidala tři kostky cukru a trochu smetany, přesně tak, jak to měl rád. Nalila i sobě, posadila se do křesla a pokynula mu, aby si přisedl k ní.
„Tak mi řekni, co se stalo. Byli jste pryč déle, než je u průzkumných misí běžné. Měla jsem strach." Její hlas zněl jako tisíce rolniček a Remus musel potlačit teplo šířící se mu tělem, když se jemnými prsty dotkla jeho kolena. Zhluboka se nadechl a upil trochu horkého nápoje.
„Vše šlo ze začátku skvěle. Prošli jsme Deanův les skoro celý a potkali jsme několik uprchlíků. Začali jsme je přemisťovat do úkrytů, ale než jsme se stačili také přemístit, zaútočili na nás. Byla tam přesila, Smrtijedi stále přicházeli a obklíčili nás." Muž si povzdechl a se zamračením odložil křehký šálek s motivem ptáčků na větvičkách. „Nemohli jsme toho mnoho udělat. Na přemístění je potřeba plná koncentrace na jediné místo, a to nebylo možné. Utvořili jsme kruh a vždy jeden agent se dvěma uprchlíky se přemístil, zatímco ostatní byli kolem nich a chránili je. Když jsme zbývali poslední čtyři, postavili jsme se kolem Hestie Jonesové, každý jsme se chytli části jejího oblečení a bojovali jsme, než se nám podařilo uniknout. Málem nás pobili, Miney." I přes vážnost nastalé situace se Hermiona neubránila pousmání, které jí zvlnilo rty.
Jen Remus Lupin jí říkal tou přezdívkou. Miney ji nazývali pouze prarodiče z matčiny strany a ona se jednou před starším mužem prořekla. Od té doby byla Miney, když začalo být opravdu zle nebo když ji chtěl Lupin rozveselit, odlehčit jí od stálého břemene probíhající války.
„Ale zvládli jste to, vlku. Byl někdo zraněný?" zeptala se a nabídla mu jednu ze sušenek, které ten den Krátura napekl.
„Uprchlíci byli dehydrovaní, podvyživení a trochu potlučení, ale jinak byli snad v pořádku. Moodyho ale zasáhla ošklivá znetvořující kletba a nějaký čas neudrží hůlku a nebude schopný se pohybovat dost rychle, takže nás nebude doprovázet na mise. Tonksová spadla, zakopla o vlastní nohu a vyvrtla si kotník." Remus si ukousl velký kus sladkosti s kousky čokolády a oříšky.
„A co ty?"
„Jen modřiny a odřená kolena."
„A zničil sis svoji nejlepší košili. Ale to nevadí, večer ji spravím. Teď…" Odsunula čaj i tác se sušenkami na stranu a máchla hůlkou. Na stolku se náhle objevila vyřezávaná krabice, kterou když otevřela, ukázala se kouzelnická sada první pomoci. Dokrvovací, bolest utišující a čisticí lektvary, masti na modřiny, popáleniny a protizánětlivé masti, obvazy, nůžky a několik náplastí.
„Podíváme se na tvoje zranění, sice nejsou vážná, ale mohou se ošklivě zanítit a způsobit ti problémy."
Ze zkušenosti Remus věděl, že nemá šanci odmítnout, a tak se pohodlně usadil na pohovku a trpělivě čekal, až mu opatrně rozstřihne kalhoty.
Hermiona nad ním začarovala diagnostické kouzlo, aby zjistila, jestli nemá vnitřní zranění nebo nebyl zasažen kletbou, která by v něm dřímala, aby zaútočila později, až bude nejslabší a nejzranitelnější.
Když jí z tváře zmizela starostivá vráska, ulevilo se mu. Hermiona odložila hůlku na stolek vedle krabice, sehnula se nad jeho koleny a jemnými, hbitými prsty zkontrolovala okolí ran, než kouzly odstranila špínu a zaschlou krev, aby se dostala ke zranění samotnému.
Vzala lahvičku s nazelenalým obsahem a kápla mu několik kapek na každé zraněné koleno, aby rána byla opravdu vyčištěná a neměla šanci se zanítit. Pak mu do kůže kolem vmasírovala mast a nakonec mu kolena pečlivě zavázala připraveným obvazem.
Kalhoty mu spravila pomocí kouzla Reparo a očistila je od bahna, listí a malých větviček.
„Tohle vypij. Za chviličku to začne zase bolet jako čert." Do ruky mu vrazila šálek čaje, do kterého vylila lektvar proti bolesti. Remus ho poslušně vypil, ale ani několik kostek cukru a smetany navíc nedokázalo přebít hořkou příchuť dryáku, která mu utkvěla na jazyku.
Hermiona zatím uklidila krabici a máchnutím hůlky ji odčarovala, načež z opěradla křesla sebrala pletenou deku, kterou upletla Molly Weasleyová, aby si zkrátila čas, než bude moct začít plést tradiční vánoční svetry. Přehodila mu ji přes nohy a pečlivě po stranách zastrkala pod tělo.
„Měl by sis na chviličku odpočinout. Donesu ti zatím něco k jídlu."
„Kde jsou vlastně ostatní? Vypadá to, že je dům prázdný." Remus si nechal nalít další čaj, objal porcelánový šálek prokřehlými prsty a pohodlně se opřel.
„Molly a Ginny šly sehnat nějaké jídlo, Artur je na Ministerstvu a ostatní Weasleyovi jsou jen zalezlí v pokojích, aby si před večerní schůzí odpočinuli. Tedy kromě Rona, ten je s Harrym na další výpravě. Šli na nějaký hřbitov ve Skotsku. No a profesor Snape byl včera povolán k Ty-víš-komu a říkal, že na cestě zpět se musí zastavit na pár místech, aby doplnil zásoby přísad na lektvary. Ale prý to na setkání s Brumbálem stihne a bude mít informace o chystaných útocích."
Starší muž přikývl a spolkl velký doušek kouřící tekutiny, aby se zahřál. Hermiona odešla z pokoje, Remus si unaveně povzdechl a zavřel pálící oči.
Byl to velmi dlouhý den. Byly dny, kdy to chtěl vzdát, na celou válku se vykašlat a odejít co nejdál od Londýna, z Anglie. Ale teď, potom, co bolest odešla, tělem se mu šířilo teplo a věděl, že se brzo nají a vyspí, byl vlkodlak velmi rád, že je zpět na Ústředí, i když to znamenalo, že bude muset brzo znovu do boje.
Do pokoje vstoupila Hermiona s podnosem, na kterém byl talíř kuřecí polévky, sýrové a šunkové sendviče s rajčaty a za ní levitovala nádoba s pomerančovým džusem.
Lupinovi hlasitě zakručelo v břiše. Umíral hlady a vrhl se na jídlo jako pes na kost. Mladá žena se usmála a znovu se vrátila ke klavíru.
Když začala hrát, zachvělo se mu srdce. Vzduchem se nesla ta pomalá, teskná melodie, kterou slyšel, když přišel. Zaposlouchal se do hudby, ve které bylo vetkáno tolik bolesti jejího skladatele.
Miloval písně, které Miney stvořila, dokázaly ho uklidnit i rozveselit. Stejně jako ona.
Dřív se členové Fénixova řádu divili jeho vztahu s touto dívkou, ale dnes už ho brali jako samozřejmost. Remus ji považoval za spřízněnou duši. Hodiny spolu dokázali mluvit o všem možném nebo si vedle sebe jen v příjemném tichu četli. Ona dokázala pochopit jeho lykantropii, nebála se ho a jeho často se měnící nálady před úplňkem zvládala s elegancí a vtipem.
S Hermionou se sblížil po jedné bitvě o dva roky dříve. Tehdy ji našel na zemi v roztrhaném a zkrvaveném oblečení, s hůlkou příliš daleko, než aby na ni dosáhla a mohla se tak bránit Smrtijedovi, který se nad ní skláněl a upravoval si černo černý hábit. Lupin na něj okamžitě poslal několik odzbrojujících a svazovacích kleteb a také jednu odmršťovací, aby ho dostal co nejdál od zraněné ženy.
Když k ní poklekl, viděl skelný pohled, který ho vyděsil víc, než kdyby se před ním objevil sám Temný pán. Rychle přivolal Hermioninu hůlku, opatrně si dívku zvedl do náruče a s rychlým kývnutím směrem k Moodymu, aby věděl, že už nebudou bojovat, se přemístil na Ústředí za madam Pomfreyovou.
Po zádech mu přeběhl mráz, když uslyšel výčet jejích zranění.
Zlomená ruka.
Otřes mozku.
Nespočet vážných vnitřních zranění.
A byla znásilněná. Madam Pomfreyové se třásl hlas, když mu to říkala a z očí jí tekly slzy. Hermiona Grangerová byla její oblíbená osoba a měli k sobě zvlášť blízko, protože léčitelka učila dívku lékařské magii.
Tehdy se k ní Remus posadil a zůstal u ní celou noc, než se probudila, a i potom ji často navštěvoval.
Byl jedním ze tří lidí, se kterými po té události mluvila. On, Minerva McGonagallová a Severus Snape.
Největším překvapením byl právě poslední zmiňovaný. Ale později Lupin pochopil, proč si tak rozumějí. Snape ji nešetřil, nezacházel s ní jako s porcelánovou panenkou a nechodil kolem ní po špičkách.
Nakonec se z letargie probrala a začala více méně znovu fungovat. Sice odmítla znovu jít na bojiště a necítila se dobře sama v přítomnosti mnoha mužů, ale jinak bylo vše v pořádku.
Jen Harry a Ron nedokázali pochopit, jak hluboká je rána po tom, co jí temná strana udělala. Nechápali, proč jí byla jejich přítomnost nepříjemná, stejně jako jejich dotyky. Mysleli si, že prostě zapomene a vše půjde jako předtím.
Dnes už si nebyli tak blízcí jako za školních časů a nemluvili spolu, když nemuseli.
Z rozjímání Remuse vyrušila rána, to jak prudce otevřené dveře do hudebního salonku praštily do stěny.
Do místnosti vběhl Harry, následovaný Ronem. Oba byli zaprášení, zpocení a popadali dech.
„Rychle, stalo se něco hrozného. Něco…" Harryho přerušil hlasitý mužský řev, ozývající se z jídelny.