Prolog

Nadešel den úkolu a Harry seděl na své posteli a přemítal, co ho dnes čeká a jestli vůbec má cenu jít na snídani a pak spolu s ostatními šampiony na famfrpálové hřiště.

Ještě včera večer nacvičoval s Hermionou přivolávací kouzlo. Nešlo mu to nějak závratně, ale bude to muset stačit. Jen doufal, že tam nastražili jen toho draka a že ho tam nepřekvapí ještě něco dalšího o čem mu Hagrid neřekl.

Podíval se směrem k posteli, kde ještě spal jeho kamarád. Ron s ním pořád ještě nemluvil, ani teď když už věděl, co ho čeká. Tedy aspoň si Harry myslel, že to věděl. Přece jen to věděla Hermiona a ta se ze všech sil snažila je usmířit a tohle k tomu přímo vybízelo.

Harry si povzdechl, vstal a potichu vyšel z ložnice a vydal se pomalým krokem do Velké síně. Sedl si na své oblíbené místo, vzal do ruky topinku a s ní v ruce zůstal jen tak sklesle sedět. O chvíli později přicupitala Hermiona. Sedla si proti němu a zkoumavě se na něj zadívala.

„Tak co, jak ses vyspal?"

Harry se na ni pochmurně zadíval. Hermiona přikývla.

„Chápu. Ale to zvládneš a budeš to mít aspoň za sebou." Usmála se na něj povzbudivě. Harry také přikývl.

„Jo, pak už mě nic nečeká. Budu jen ležet zafačovaný na Ošetřovně. No aspoň nebudu muset chodit na hodiny." Ušklíbl se a pak padl čelem na stůl a zasténal. „Proč já, proboha? To si nemohli vybrat někoho jiného?"

Pak se znovu podíval na Hermionu.

„A víš co? Já tam nejdu." prohlásil rozhodně, odložil topinku zpět a chystal se vstát.

Hermiona vykulila oči.

„T-to nemůžeš! To by…to by…" koktala. Byla očividně úplně zaskočená nenadálým vývojem událostí.

„Co? Můžu se rozhodnout přece sám, ne?" vykládal dál Harry, kterému se ta představa velice zamlouvala, a vstal. Hermiona se ihned přihnala za ním a zatarasila mu dveře od Velké síně, takže nikdo teď nemohl ven ani dovnitř a okamžitě se začala tvořit fronta.

„Počkej, to přece…"

„Hej, Grangerová, to se o Pottyho tak bojíš, že to nezvládne, že ho ani nechceš pustit ven?" ozval se kdesi ve frontě za nimi posměšný hlas Malfoye, který si prostě nemohl tu poznámku odpustit.

A Hermiona chtě nechtě, musela ode dveří ustoupit, takže Harry a ostatní mohli projít a Harry byl poprvé za cely život Malfoyovi vděčný. Harry rychle zamířil nahoru do společenské místnosti.

Jak tak stoupal nahoru, všechno se mu znovu přehrávalo v hlavě. Prošel kolem několika portrétů, které se na něj zvědavě dívaly. Ani jim neuniklo, co se stalo a co se dnes bude konat.

Ještě před chvílí Harrymu ten nápad připadal jako nejlepší na světě, jenže teď, jak se vracel nahoru, tak z něj všechno to nadšení, že nebude muset nastoupit na úkol, vyprchalo. V duchu si přehrával větu, kterou Malfoy vyslovil ve Velké síni. Není přece žádný zbabělec! A co by tomu řekl Brumbál? Nechtěl, aby byl ředitel zklamaný. A co Ron a Zmijozelští?

Zastavil se na schodišti vedoucím do čtvrtého patra a zapřemýšlel.

Měl strach, ale nikomu by to nepřiznal. Nechtěl, aby ho ten drak rozcupoval na malinkaté kousíčky. Zas takové nemehlo přece nejsi, ozval se mu v hlavě hlásek. Ne, to ne, připustil Harry, jenže… on se o to přece neprosil, tak proč ho k tomu donutili? Stačilo říct, že prostě soutěžit nemůže a nebude, že je na to moc mladý a bylo by všechno vyřešeno. Jenže se tak nestalo a on teď musel řešit pro něj skoro neřešitelný úkol, proti třem starším kouzelníkům.

„Sakra! No tak fajn" zanadával, otočil se a rychle seběhl dolu do vstupní síně už podruhé ten den a cestou si ještě mumlal. "No jistě…kouzelnická smlouva…nejde zrušit…"

Před dubovou branou se na okamžik zastavil a nakoukl do Velké síně. Hermiona už tam nebyla. Povzdechl si a vyšel ven do studeného podzimního rána.

AN: Je to trochu krátké, ale je to jen Prolog. Tahle povídka je moje prvotina, tak bych uvítala nějaké připomínky, co bych měla zlepšit atd. Děkuju všem za přečtení!