A/N: First of all: I don't own Assassin's creed, Ubisoft does.

Dobře, tohle je v prvé řadě hlavně o humoru, a pak až o nějakém příběhu. Srandu si budeme dělat ze všech asasínů, tak se nebojte. Přezdívky máme taktéž pro každého (a ne, ani Altair neutekl...), tak se hned neurážejte, ju? Hlavní hrdina je paradoxně OC, ale shodli jsme se, že na Desmonda bychom to psát nezvládly... Prostě a jednoduše - hlavní hrdina je záminka, jak nacpat všechny asasíny do jednoho času. Tohle je spoluautorské dílo, mým spolupachatelem je elise5cka. Tak si to užijte, díly budou ze začátku možná kratší, původně to bylo psáno na

Prolog

Od začátku nás připravovali na nejhorší, abychom mohli čelit čemukoliv. V cechu se neustále diskutovalo jen o tom co se stane nebo nestane a hlavně se neustále mluvilo o něm, Desmondovi, nyní hrdinovi našeho cechu. Před pěti dny zachránil celý svět, za cenu svého života. Asasíni z celého světa se sjeli na jeho pohřeb. Protože on byl někdo. Někdo na koho nezapomenou. Ne jako já. Mistři o mě říkají, že jsem jako prut proti větru, při větším poryvu se ohnu. Ale já to vydím tak, že se alespoň nezlomím.

V New Orleans je nás, noviců, asi něco kolem pětadvaceti. Někteří k nám přišli z ulice a některé sem přivedli jejich rodiče, většinou také členové bratrstva. Mě sem přinesli už jako batole, podle všeho z děcáku. Mistr říkal cosi o tom, že to bylo kvůli mému otci. Horší už to ale bylo s otázkou Kdo je můj otec? To mi nikdo neřekl a pravděpodobně už neřekne. Nevím, jestli si teď neříkají, že to byla chyba. Co si budu namlouvat, nejsilnější jedinec tady zrovna nejsem. Oproti ostatním klukům sem poněkud...menší. Okolo 170 cm, což oproti mým téměř dvoumetrovým vrstevníkům docela komický. Já mám ale jednu věc, co oni nikdy mít nebudou, mozek.

Ne, že by to byli úplní idioti. To by tady moc dlouho nevydrželi, ale vzhledem k tomu, že mi ze života dělají takové menší osobní peklo, o nich moc valné mínění teda nemám. Zkrátka jsem vyvrhel společnosti, to zní dramaticky že?

Jednu věc jim ale upřít nemůžu a to je jakási bratrská ochrana. Pro ně je v pořádku, když mi můžou pořádně promasírovat obličej oni, ale když si na mě ve dvanácti vyšlápla skupinka pouličních grázlů, dali jim "bráchové" co pro to. A kdo já vlastně jsem? Před mesícem mi bylo patnáct. Mé jméno je Jason Grey. To příjmení je to jediné, co mi po rodičích zbylo, což není tak úplně na škodu, alespoň nemám potíže se stěhováním. Přede dvěma dny jsme odjeli na pohřeb Desmonda Millese do Toskánska, do rodinné vili Ezia Auditoreho, slavného asasína a jeho předka. Měl jsem jenom v klidu truchlit, ale to jsem ještě nevěděl, že tenhle výlet mi změní celý život.

Kapitola 1 - Vzpomínka první: Monteriggioni

Monteriggioni bylo jako jedno velké, veliké bludiště. Dokázal jsem se tu ztratit hned po pěti minutách pobytu, a následující dny se to nijak nezlepšilo. Většina budov byla ve velmi pochybném stavu, neřkuli rozpadlém. Na ruinách domů se sice dal parádně cvičit parkour, tady pokud jste se nebáli, že se s vámi každou chvíli zřítí, ale orientace nic moc. Alespoň pro mne. Byli jsme ubytovaní v těch domech, které se zdáli nejpevnější, mistři pak v samotné vile.

Ta vila mě neuvěřitelně fascinovala. I po všech těch letech vypadala majestátně, jako by neztratila nic ze svého dřívějšího lesku a slávy. Právě tam se měl pohřeb konat, ve vile Auditore, svého času asasínské základně a domova jednoho z legendárních asasínských velmistrů, Ezia. Je jen příhodné, aby jeho potomek, Desmond Miles, také spočinul na tomto místě. Desmond byl, vzato kolem a kolem, velmi zajímavou figurkou v boji Templářů a Asasínů. Narodil se jako asasín, ale utekl jen proto, aby ho následně chytili Templáři, šoupli ho do laboratoře a zkoumali. Zase jim utekl, vrátil se k asasínům a nakonec se stal hrdinou a zachránil svět.

Usmál jsem se. Běhání mi jde ze všeho nejlíp, nakže nakonec mám s tímto netradičním hrdinou něco společného. Podlédl jsem vzhůru, na nebe. Do setmění ještě zbývalo pár hodin. Umět určit čas podle postavení slunce je užitečná schopnost, dokonce i v dnešní, supermoderní době. Vydal jsem se směrem, kde stál místní kostel. Jedna z těch budov, které přežili víceméně bez větších úhon. Bývalá zvonice byla pořád dost pevná, a byl z ní překrásný výhled na město i okolí. Jsem poměrně mrštný, takže mi netrvalo zas tak dlouho vylézt až na vrchol. Dokázal jsem trávit hodiny a hodiny tím, že jsem jen tak seděl někde ve výšce a díval se. Výšky mě vždycky lákaly, a z nějakého důvodu jsem se takle cítil dobře. Tak nějak svobodně a mírumilovně...

-/\-

Seděl jsem na té zvonici opravdu dlouho, protože když jsem slézal, začalo se šeřit. Byl akorát tak čas dobelhat se ,,domů" a přitom se o nic nepřerazit. V téhle oblasti se totiž povalovalo spoustu suti, kterou byla sranda přelézat pouze za světla. Noční osvětlení se zde nevedlo. Naštěstí dnes byla jasná noc a měsíc svítil, takže jsem se do svého ,,domu" dostal v celku a poměrně rychle. Přesto, když jsem procházel úzkými uličkami, zdálo se mi, že jsem uviděl, jak se něco mihlo na střechách. Stín v měsíčním světle. Bílý. Nu, připsal jsem to únavě a své bujné fantasii. Musel jsem se ještě naučit, že i nemožné může být pravda...Tu noc jsem spal neklidně, trápily mne zlé sny. I když jsem nedokázal říct, o čem byly, měl jsem z nich husí kůži. Byly pouhou předzvěstí toho, co teprve mělo přijít...