A/N : Ahoj všichni. Stejně jako všechny ostatní, i nápad udělat Tayuya x Hinata fikci přišel stejně - blesk ze zamračeného, mraky pokrytého nebe. A na rozdíl od většiny ostatních nápadů, které se vynoří a později zase zanoří, tomuhle jsem se rozhodl dát podobu. Bude jich víc, pár jich je kupodivu už i hotových, takže vážně nevím proč začínám tímhle. Aha, a varování než to začnete číst - bude zde vystupovat Tayuya (v dějové linii příběhu jí bude 20), Hinata (té bude 18), tento příběh je yuri (tedy příběh o dvou dívkách), je hodnocen písmenem M a bude zde (velmi pravděpodobně) nějaká scéna Tayuyi s Hinatou. V posteli. Bez oblečení. Uprostřed noci. Kdy budou dělat věci o kterých by děti neměly vědět. Pokud vás to pohoršuje, tak tu pasáž přeskočte, anebo tohle vůbec nečtěte, nikdo vás nenutí (v tom nepravděpodobném případě, že vás někdo ve skutečnosti nutí, a vy opravdu nechcete, vám nemůžu nabídnout nic jiného než upřímnou soustrast a nějaký aspirin a šálek horkého kakaa až tohle mučení skončí).

Zřeknutí se práva (mizerný překlad slova „disclaimer", ale co už) : No tak, každý ví že mi Naruto nepatří. Kdyby ano, Naruto by už byl dávno s Hinatou. A kdyby to nevyšlo, tak by mohl aspoň skončit s někým jako je Tenten. Nebo s Hinatou A Tenten.... moment (píše si poznámky), tohle zní zajímavě, opravdu.....ehm, tak tedy zpátky k příběhu.

Kapitola I – Nový přírůstek

Sledovala jí. Sledovala tu špinavou, otrhanou, uboze vypadající dívku s bílýma očima, jak stála před tím slizkým hadím mužem a jeho ještě slizčím poskokem, a nemohla jí dostat z hlavy. Nechápala proč nemohla odtrhnout zrak od jejího těla, proč její oči kopírovaly jemnou křivku jejího hrdla když nasucho polykala, proč se vpíjela do jejích temně modrých vlasů, ani proč se její vnitřnosti bouřily když si představovala jaký osud jí určí. Vůbec to nechápala, a to jen způsobovalo že byla ještě zuřivější než jindy. Nebýt v přítomnosti svého mistra, určitě by už někoho zabila nebo alespoň něco rozbila. Nechtěla teď vůbec přemýšlet, jen si nějak ulevit od svého vzteku, ale jako kdyby její mysl měla svou vlastní vůli, vrátila se myšlenkami několik let zpátky, než cokoliv z tohohle začalo.

(...)

Byl to čirý zázrak že jí Kabuto zachránil když ta kurva ze Suny a její posraný ovladač stínů zmařili její plány na pozdržení Sasukeho záchrany a uvěznili jí pod hromadou dřeva. Nejspíš by tam sama umřela. Po aktivaci prokleté pečetě byla slabá jako moucha, nezvedla by ani třísku. A pak, zrovna na pokraji bezvědomí, se objevil on, bělovlasý ninja s brýlemi a tím otravným sebejistým úsměvem kvůli kterému mu vždycky chtěla vytrhat všechny vlasy, hezky jeden po druhém.

„Lord Orochimaru tě ještě bude potřebovat. Važ si toho," řekl jí, než jí obestřela temnota.

Probudila se později v Otě, jejich domovské vesnici. Chtěla se zvednout z toho páchnoucího místa kam jí složili, ale nezvládla to. Zabralo to pět dní – plných zkurvených pět dní! – než byla konečně schopná sama chodit. A další tři týdny než se jí vrátila její původní síla a než si vyrobila novou flétnu. Stará byla zničená, rozlámaná na kousky, a bez svojí flétny byla Tayuya bezmocná. Samozřejmě ne úplně bezmocná, ale flétna byla její zbraní, její alfou, jejím vším.

Ale její oběť naštěstí nebyla zbytečná. Orochimaru získal Sasukeho jako svoje nové budoucí tělo, a to bylo to jediné na čem záleželo.

Alespoň tedy jemu.

Tayuyu rozzuřilo že byla jediná kdo přežil z pěti elitních ninjů kteří sloužili přímo pod Orochimarem. Ona a Kimimaro. Tayuya netušila jak dokázal přežít souboj s Jinchuurikim Jednoocasého, ani proč ho nezahubila jeho zvláštní nemoc, ale vlastně jí to bylo fuk. Kabuto by jí to nejspíš řekl, kdyby stála o ty jeho pitomé zdlouhavé přednášky při kterých vždycky mluvil tím pomalým klidným hlasem a měl ten nadřazený vědoucí úsměv. Tayuye to bylo jedno. Přežili ona a Kimimaro. To bylo vše na čem záleželo.

O tři roky později se dočkala dovršení plánů svého mistra, když přijal Sasukeho tělo za svoje a s ním onen pověstný a všude opěvovaný Sharingan. Jakmile se to stalo, utichla většina nájezdů ostatních zemí, zmizely problémy s Akatsuki. Život se stal téměř poklidný, kdyby Tayuya nebyla natolik blbá aby jí nedošlo co se doopravdy dělo.

Připravovali se na válku.

Orochimaru byl od té doby často pryč, do vesnice se vracel jen na pár dní do měsíce, aby se ujistil že nábor a výcvik nových ninjů probíhá jak má. Občas s ním chodil i Kabuto, takže poté zůstávalo vedení vesnice na Kimimarovi. Tayuya neměla obecně ráda nikoho, ale kdyby byla přemýšlivý typ, mohla by s klidným svědomím říct že zelenookého ninju nenáviděla ze všech nejmíň. Tudíž byla nejradši když měl dozor nad vesnicí on, a ne ten obrejlený spratek nebo sám Velký Škrtič.

A kromě toho, Kimimaro jí stále dokázal vyděsit takřka k smrti.

(...)

Skoro šest let od jejího přežití vlastní smrti měla Tayuya speciální úkol. Pohybovala se Konohou a hledala osamocené lidi, které chytala a odváděla zpátky do Oty. Kabuto si neustále žádal přísun nových sil, a vesnice se už rozrostla natolik že potřebovala větší pole a sady aby přežila. Nemohli pořád jen krást. Potřebovali levnou pracovní sílu. A Orochimaru odmítal plýtvat vlastními ninji, kteří se museli připravovat na válku.

Takže bylo na Tayuye a ostatních, aby dokázali přivést víceméně nezraněné lidi, kteří by mohli opečovávat a sklízet obilí, anebo aby posloužili Kabutovým záměrům v laboratoriu.

Anebo ne úplně nezraněné. I když Tayuya Kabuta nesnášela (ostatně jako všechny), musela uznat že měl talent pro udržení lidí naživu i ve chvíli, kdy se to zdálo takřka nemožné.

Koneckonců, zachránil i jí.

A bylo to právě tehdy kdy narazila na karavanu lidí, hlídaných ninjou. Nebylo překvapující že byla hlídaná, překvapující bylo že jí hlídal jenom jeden. Buď byla Konoha ještě namyšlenější než byla před šesti lety, anebo natolik zeslábla že nemohla posílat pryč víc ninjů. Tak nebo tak, Tayuye to jen pomáhalo.

Porazit ochranku bylo až neuvěřitelně snadné, i když Tayuya to přičetla tomu že ninja zřejmě neočekával útok přes genjutsu. Tayuya se zkrátka schovala dostatečně daleko, přiložila si flétnu k ústům a začala hrát. Karavanu to zasáhlo okamžitě, a obyčejní lidé se složili na zem. Ninja chvíli vzdoroval, dokonce Tayuya vycítila že se pokoušel dostat se k ní (jak mohl zjistit kde byla si Tayuya nedovedla vysvětlit), ale genjutsu zabralo těsně před tím než dosáhl jejího úkrytu. Tayuya se ušklíbla. Kdyby byl chytrý, opustil by karavanu a utekl na opačnou stranu, kam by její genjutsu nedosáhlo. Ale ninjové z Konohy byli vždycky strašně hrdinští a ochranitelští. Snadná kořist na špinavé triky. Zvlášť když neměli v záloze Sunu, aby je vysekala z problémů.

Její arogance málem stála Tayuyu život. Když se chystala kunoichi (tipovala podle blůzy a dlouhých modrých vlasů) sebrat, ta zničehonic vyskočila a udeřila jí plnou silou do břicha. Úder nebyl veden sevřenou pěstí, ale přesto přiměl Tayuyu ustoupit o několik kroků, zatímco musela bojovat s pocitem nevolnosti. Podle slabé modré záře kolem jejích rukou okamžitě poznala že její protivník nebyla žádná obyčejná holka, a když se jí podívala do mléčně bílých očí, sprostě zaklela. Hyuuga. To jí tak chybělo. A navíc doslova na dosah ruky.

Následující šarvátka byla pro Tayuyu nejhorší od doby kdy bojovala s tím líným idiotem před šesti lety. Modrovlasá kunoichi sice neměla jeho mozek a taktické uvažování, zato měla velkou sílu i v tom nejdrobnějším doteku a železné odhodlání. Tayuya musela přivolat všechny tři své gorily a dokonce uvolnit prokletou pečeť aby dívku porazila, a i tak to dokázala jen s vypětím všech sil, přičemž navíc zničily půlku lesa. Když se konečně její protivnice, plná šrámů, modřin a celá od krve, svezla k zemi, měla sto chutí jí zabít, podříznout jí hrdlo, nebo alespoň pořádně zkopat a zmrzačit. Jenže nemohla. Ninjové byli cenným úlovkem, a to chvilkové uspokojení... no, možná by to za to i stálo, kdyby si kunoichi nevysloužila zdráhavý respekt. Byla v jasné nevýhodě, několikrát chycena do genjutsu, stála proti přesile a přitom kdykoliv mohla víceméně snadno utéct. Ale ona zůstala, 'hrdinsky' se obětovala a byla Tayuye rovnocenným soupeřem. A když už pro vůbec nic jiného, tak Tayuya měla respekt pro sílu. Proto taky sloužila Orochimarovi.

Takže bylo rozhodnuto. O karavanu a její lidi se postarali obyčejní žoldáci, ale Tayuya dorazila do Oty s mnohem cennějším úlovkem. Se zchvácenou, vyčerpanou, zbitou a poraženou, ale vnitřně nezlomenou Hyuugou.

(...)

„Kdo to je?" přivítal jí Kimimarův hlas, jakmile prošla kolem hlídek a nakráčela si to do podzemního komplexu, kde se za doby své přítomnosti zdržoval Orochimaru. Komplexů bylo mnoho po celé zemi, ale tenhle konkrétní byl přímo u vesnice, a zde jedině byl k zastižení, stejně jako jeho poskok Kabuto. A rovněž všichni vězni, které zde držel.

„Zajatec. Ninja z Konohy. Hyuuga." bylo vše co mu Tayuya řekla, než shodila bezvědomou dívku na podlahu. Nepočínala si nijak šetrně, ani k tomu neměla důvod. Sama měla pocit jako by jí přejel parní válec, a to se s ní ještě musela nést celou cestu. Potřebovala co nejdřív odpočinek, pořádné jídlo a sprchu, i když ne nutně v tomhle pořadí.

„Lord Orochimaru se vrátí zítra. Strč jí prozatím do cely s ostatními." Tayuya přikývla, znovu sebrala ze země svojí kořist, otočila se s ní k východu... a zarazila se. Nejprve ani netušila proč, dokud si nevzpomněla na cely tam dole.

Velký kruh vybudovaný do skály, několikastupňový a připomínající ring. A na každém stupni dveře do zdi nebo do podlahy, přecpané zbědovanými špinavými páchnoucími zajatci, kteří nečekali na nic jiného než na smrt. Když si Tayuya pomyslela že by tam měla hodit svojí protivnici, vytanuly jí na mysli dvě věci.

První, tohle si vážně zasloužila jen špína která čekala na smrt, ne někdo kdo jí skoro porazil.

A druhá, nehodlala vydat tuhle dočasně bezmocnou dívku na pospas nějakým chlípníkům.

Bůhví proč jí po zádech stekla kapka potu když si uvědomila o čem to přemýšlela. Co s ní sakra bylo? Proč se kurva vůbec starala? Měla tuhle malou couru shodit do nejbližší díry a už o ní ani myšlenkou nezavadit! Jenomže.... Tayuya střelila bleskovým pohledem na hroudu masa, kterou měla přehozenou přes rameno. Pohled na ní, přestože byla polomrtvá a v bezvědomí, způsoboval že cítila něco co nikdy předtím. Cosi jako... starost.

V duchu zavrčela. Viděla za tím příliš mnoho. Byla prostě oddanou služebnicí Orochimara, a věděla jak moc si cenil lidí s pokrevním limitem. Kimimaro, a samotný Sasuke, toho byli dokonalými příklady. Lord Orochimaru by určitě chtěl aby někdo tak cenný jako Hyuuga a její Byakugan byl pokud možno v bezpečí a nedotčený. Takže jen splní to co by její pán očekával že udělá.

„Dám jí na samotku. Orochimaru jí bude chtít nedotčenou." Kimimaro pozvedl neviditelné obočí, ale nehádal se, pouze přikývl a probíral se dalšími hromadami papírů, zatímco Tayuya vyštěkla na poskoka u dveří aby sebral klíče a šel s ní. Zastavila se u prvních dveří do samostatné cely kterou našla, nechala stráž odemknout a dívku tam zcela neobřadně hodila. Poté vešla za ní, s nechutí šlapajíc po mokré podlaze, a přidělala řetězy visící ze stěn k dívčiným zápěstím, kotníkům a šíji. Naposledy se na ní podívala, donutila se potlačit podivné chvění v žaludku když tak hleděla na její ležící tělo, a otočila se. Už za sebou slyšela pouze cvaknutí kliky a otočení klíče, ale neohlédla se. Šla rovnou k sobě, do domu který měla jako nejvyšší členka Orochimarovy osobní stráže přidělený na povrchu. Orochimaru byl možná fanda podzemí, stejně jako Kabuto, a Kimimaro mohl z úcty ke svému pánovi sdílet jeho bydlení, ale ona chtěla aspoň trochu pohodlí. A prostoru. A moci cítit vítr a slunce. A to tady dole prostě nebylo možné.

(...)

(sen)

Svět se bortil. Foukal kolem ní ostrý vítr, tak ostrý že jí zraňoval, rozsekával jí kůži, odstřihával vlasy a vyrýval do jejího těla bolestivé brázdy. Chtěla se chránit rukama, ale nedokázala jimi pohnout. Podívala se dolů, a viděla že její píšťala, její neocenitelný nástroj a spojenec, jí vypadla z ochablých prstů, rozseknutá vejpůl. Vyděšeně zvedla zrak, a spatřila jak na ní padá strom. Chtěla uhnout, ale nohy jí neposlouchaly. Vykřikla, ale hlasivky se nepohnuly. Mohla jen sledovat jak se její zkáza řítila blíž a blíž, jak se blíží její nevyhnutelná smrt, zatímco z dálky k ní doléhal naléhavý hlas.

Tayuyo. Tayuyo. Tayuyo...

(konec snu)

Tayuya prudce vykřikla, silou která dokázala roztříštit okenní tabulky, a čistě z reflexu máchla ostře rukou. Teprve po vteřině si uvědomila co udělala, ale už bylo pozdě. Její domácí otrokyně, která se jí starala o dům, ležela opřená o zeď, dívala se na Tayuyu očima ze kterých pomalu vyhasínal život, a její pohled byl stejně tak překvapený jako obviňující... a úlevný? Její oči, hnědé jako lískové oříšky, zabloudily ke krvavé mezeře v hrudi kudy pronikla Tayuyina ruka, a pak se vrátily k rudovlasé kunoichi.... aby o pár vteřin později vyhasly. Život z nich navždy zmizel, a tělo se bezvládně sesunulo k zemi, zanechávajíc na zdi krvavou šmouhu.

Kurva! Kurva! Kurva! Tayuya znovu zařvala, tentokrát z čirého vzteku než ze strachu. Tohle už začínalo být nesnesitelné! Její noční můry, z dob kdy málem zemřela, jí pronásledovaly celou dobu, ale v posledních měsících už zacházely příliš daleko, a Tayuya se vždy probudila s bušícím srdcem, zpocená a bez dechu. A kdykoliv byl u ní její domácí otrok, kvůli jejím vycvičeným reflexům skončil jako mrtvola. Orochimaru byl už tak rozladěný její spotřebou živého materiálu, a teď přišla o další! A těsně před jeho návratem!

Tayuya znechuceně vyhlédla z okna, kde inkoustová čerň pomalu ustupovala bledě modré barvě rozsvěcující se oblohy. Věděla že už nemá smysl chodit spát, takže vylezla z postele, naposledy znechuceně kopla do mrtvoly kterou měla v ložnici, a vešla do kuchyně. Potřebovala něco silného, pokud měla dneska zajít za Orochimarem. Bude chtít slyšet o tom, co se tu událo za jeho nepřítomnosti.

A určitě bude chtít slyšet o nové kořisti.

(...)

Když Tayuya, opět za přítomnosti strážce, šla pro perlookou kunoichi, pocity z minulého dne se vytratily. Anebo je překryla mrzutost ze ztráty dalšího otroka. Tak jako tak, Tayuya měla opět svůj normální, na celý svět nasraný pohled, který jí vydržel... až do chvíle, než stráž skutečně otevřela dveře.

Dívka zřejmě spala, ale při zvuku cvaknutí zámku se rychle probrala. Tayuya musela připustit že vypadala uboze. S oblečením stále roztrhaným od jejich posledního souboje, se šmouhami od krve po celém těle, a s nevyspalým, uštvaným výrazem ve tváři vypadala stejně zuboženě jako kterýkoliv z obyvatel společných cel. Ale přesto měla v očích žár, neporaženého ducha, který Tayuya nechtě obdivovala, a který jí přiměl poupravit si názor na dívku. Možná že byla zajatcem, ale rozhodně nebyla pokořená.

Nicméně, vůle byla jedna věc, a skutečná síla druhá. Když se pokusila zvednout, nohy se jí roztřásly a neunesly jí. Podle hlasitého zakručení, které kupodivu vehnalo dívce do bledých tváří lehký ruměnec, Tayuya poznala že sem od včerejška nepřišel nikdo s žádným jídlem (no ovšem, nikdo kromě ní a Kimimara o ní ani nevěděl, a Kimimaro se přece nebude starat o jejího zajatce), a noc na vlhké kamenné podlaze bez deky nebo čehokoliv jiného jí zřejmě také nijak nepomohla. Když se pohnula, uviděla Tayuya že měla konečky prstů modré od zimy, a klouby na čelistech jí bělaly jak se nutila aby necvakala zuby. Když jí Tayuya odvazovala od zdi, dívka se jí nepokusila nijak zastavit, ale na prudký tah řetězu od svého krku zareagovala pouze zavrávoráním a rozplácnutím se na zemi.

„Vstávej!" vyjela na ní Tayuya, zatímco čekala až modrovlasá sebere dost sil aby mohla chodit. Snažila se být uštěpačná a kousavá jako vždycky, ale ten pohled na její stav to dost ztěžoval. Kdyby to bylo na ní, darovala by dívce milosrdnou smrt na bojišti, a ne tohle utrpení v kobkách. Nicméně, rozhodnutí nebylo na ní. Bylo na jejím pánovi, ke kterému právě klopýtající, vyčerpanou dívku vedla.

(...)

„Hyuuga." Orochimaru, nyní ve vysokém, pobledlém, černovlasém těle s rudýma očima, zkoumavě prohlížel kořist kterou mu Tayuya přivedla do pracovny. Kabuto zde byl taky, se zvědavým pohledem hodnotil zanedbaný vzhled jejich nové vězeňkyně, a Kimimaro byl jako vždy blízko svého pána, připravený splnit jeho sebemenší vrtoch bez jakékoliv stopy emocí. Tayuya ještě nikdy nechtěla být někde jinde tolik jako nyní.

„Jaká škoda," pokračoval, zatímco natáhl ruku a pomalu, takřka smyslně projel kunoichi vlasy. Dívka sebou neškubla, ale v očích se jí zřetelně zračil strach... hned vedle vzdorovitosti a odhodlání. Orochimaru na to nereagoval, nechal svojí ruku vyklouznout a pak pokračoval nezaujatým hlasem, „jaká škoda že už nejsme zvědaví na ostatní limity. Ne nyní, když máme Sharingan."

„Můj pane, nezahazoval bych tak zbrkle dar, který nám byl přinesen. Hyuuga bez pečetě je až neuvěřitelná příležitost pro prozkoumání Byakuganu," poznamenal Kabuto, zatímco si ukazováčkem urovnal brýle na nose a sjel kunoichi mnohem zkoumavějším pohledem než hadí sannin. V jeho případě se ovšem jednalo čistě o klinické zkoumání, které nemělo s dívkou jako osobou nic společného.

„Áh, ovšem, náš drahý Kabuto. Nikdy si nechce nechat ujit příležitost pro zkoumání nového materiálu," poznamenal Orochimaru, zatímco jeho jazyk zakmital úplně jako hadí. Dívka vypadala jako by se jí udělalo nevolno, a Tayuya ze sebe vydala zvířecí zavrčení jako projev nesouhlasu. Kabuto jí věnoval jen velmi lehce zmatený pohled, zatímco Orochimaru jí zcela ignoroval.

„Možná... možná časem," připustil nakonec uhlovlasý ninja, když se zřejmě dost napásl na dívčině strachu a začal se věnovat důležitějším záležitostem. „Zatím máme příliš mnoho práce, příliš mnoho plánů které musí uzrát, příliš mnoho koleček v pohybu. Příliš mnoho...." zarazil se když mu Kabuto lehce poklepal na rameno. Potřásl hlavou, a zrak se mu na moment rozostřil, i když s aktivovaným Sharinganem to bylo dost těžké říct určitě. Tayuye připadalo že od doby kdy pohltil Sasukeho nebyl Orochimaru úplně normální. I když, on pravděpodobně nebyl normální už od začátku.

„Nemáme pro ní zatím využití. Můžete jí nechat v cele, než si na ní uděláme čas," mávl rukou, jako by vše bylo vyřízeno. Kabuto se zatvářil lehce zklamaně, ale Kimimaro už vykročil aby dívku odvedl. Tehdy se stalo to na co neměla Tayuya do smrti zapomenout.

V ten daný okamžik, kdy Kimimaro chytil dívku za řetěz kolem jejího krku a začal jí strkat k východu, měla Tayuya jasný výhled do dívčiných perlových očí... a viděla přímo skrz ně, jako by nebyly víc než zvětšovacím sklíčkem pro skutečné emoce uvnitř.

Nechtěla se tam vrátit. To místo jí děsilo. Byla tam tma, nejenom úplná, ale navíc nekonečná. Nikdy tu tmu neprorazilo žádné světlo, žádný paprsek, žádná jiskřička. Bez svého Byakuganu a bez chakry, kterou Kimimaro tady na základně zapečetil pomocí dočasné pečetě na jejím čele, nebyla ničím víc než obyčejnou dívkou. Mohla vidět jen tolik co normální oči. A ty nemohly prorazit temnotou.

Ale neděsila jí jen tma. Byla tam i zima, vlhko. Jen včera málem zmrzla, když neměla dost energie ani na to aby se třásla. Bez přikrývky, bez pořádného oblečení, bez jakéhokoliv zdroje tepla byla odsouzená tam umřít na podchlazení, na chřipku, ve vysokých horečkách nebo naopak v takové zimnici že by to bylo jako by jí zaživa zamrazili do kostky ledu. Jedna z nejhorších možných smrtí která jí prakticky mohla potkat.

A kdyby tohle vše přežila, kdyby se dokázala smířit s věčnou temnotou, kterou zakusila jen po jediný den a kterou už nikdy nechtěla znovu zažít, kdyby dokázala vydržet věčný chlad a vlhkou zimu, dýchající na ní ze stěn, podlahy i stropu, kdyby dokázala přežít o těch pár odřezcích které by jí tam možná hodil nějaký strážný kdyby si na ní vzpomněl... nemohla být sama. Prostě nemohla. Zbláznila by se, zešílela, nejspíš by se pokusila o sebevraždu, roztloukla by si hlavu o stěny, uškrtila by se na řetězu. Nevydržela by být sama. Ne na takovém místě.

Ten pohled nebyl delší jak zlomek sekundy, nemohl trvat víc jak jedno mrknutí oka, ale Tayuyu to zasáhlo silou taranu*. Málem se zapotácela, když si uvědomila sílu dívčiných emocí, které skrývala za těmi sněhovými ovály, za těmi mléčně bílými orby, které neodrážely nic jiného než běžné, očekávané emoce všem okolo. Všem... kromě ní.

Když se Tayuya probrala, už bylo málem pozdě. Kimimaro už otvíral dveře, a chystal se s dívkou navždy zmizet... navždy z jejího dosahu, jejího vědomí, jejího života.

Mohla to tak nechat být. Určitě by zapomněla. Určitě by jí už nikdy v životě neviděla, po čase by si na ní ani nevzpomněla. Všechno by se vrátilo do starých kolejí. Všechno by bylo jako dřív...

Ani sama pořádně nevěděla proč se ozvala. Jako by byla jen loutka, prostředník, někdo kdo používá svoje hlasivky a ani o tom neví. Možná jako náměsíčná, i když Tayuya vůbec netušila jaké to je, být náměsíčnou.

Nebo možná jako loutka mýho vlastního genjutsu, probleskla jí hlavou jediná myšlenka než promluvila, směrem k Orochimarovi, ale obecně ke všem.

„Dejte jí mě."

Kimimaro se zastavil, jednou nohou málem ve dveřích. Kabuto ztratil svůj lehce zklamaný pohled, a podíval se na Tayuyu jako by se přeslechl. Zato Orochimaru, ten odporný zvrácený bastard, k ní pomalu vzhlédl, a jediné, co dokázala Tayuya z jeho červených očí vyčíst, bylo nezměrné pobavení.

„Tobě? Ale ale, má drahá Tayuyo, odkdypak projevuješ soucit o naše vězně? To se tak... neslučuje s tvou těžce vydobytou drsnou, nezávislou povahou," jeho slova byla jako med, ale ne obyčejných včel. Těch jedovatých, které vás bodnou jednou, dvakrát... a pak se na vás sesypou v celém hejnu, zamlží vám zrak, dostanou se vám do nosu, očí, uší, všude, až nejste schopni mluvit, vidět ani myslet. Až nejste schopní dýchat...

„Včera mi umřela votrokyně. Potřebuju náhradu." odsekla, ani nemusela předstírat dopálení nad Orochimarovým náznakem toho že chovala nějaké city. Dejte tomu hadovi do ruky zbraň, a on jí proti vám použije, ve chvíli kdy to nejméně čekáte. To nesměla dopustit.

„Další? To od tebe skutečně není pěkné, takhle nám ztenčovat zásoby otroků. Přijde nám skoro jako bys to dělala naschvál," pronesl s předstíraným zklamáním Orochimaru, zatímco jí káral jako by byla malé děcko. To Tayuyu rozzuřilo ještě víc, ale nutila se zachovat si alespoň zbytky zdravého rozumu. Kdyby to přehnala a popadl jí tu amok, ninja neninja, Orochimaru by se s ní rychle vypořádal. Musela být velmi, velmi opatrná.

„Říkáte že pro ní nemáte využití. Já mám. Nehodlám si vzít domů žádnýho z těch smradlavých zašpiněných zkurvenců co držíte dole v jámách." Vrhla na Hinatu pohled, který přece jen nebyl tak zabijácký jako obvykle. Byl zabijácký ještě o něco víc. „Tadle je aspoň relativně čistá."

Orochimaru se rozesmál, dlouhým, neveselým smíchem, ke kterému se nikdo nepřidal. V Sasukeho těle to vypadalo... přímo děsivě. Kabuto už dávno ztratil zájem, podle jeho přemýšlivého výrazu Tayuya odhadla že mnohem spíš myslí na další ztráty, které mu svojí horkokrevností způsobila... dokud si nevšimla že jí zpoza přimhouřených víček pozoroval. Sakra. Jestli chytne podezření i on, bude to mnohem horší. Zaškaredila se na něj jako čert, a on jí jen věnoval svůj shovívavý úsměv a otočil se zpátky k Orochimarovi.

„Můj pane, ačkoliv toleruji Tayuyinu potřebu mít... domácí pracovní sílu, rád bych vyjádřil svůj nesouhlas ohledně svěření Hyuugy do její péče. Všichni víme, že žádná... pomocnice v její domácnosti nepřežila déle než měsíc." Tentokrát byl jeho postranní pohled namířen na zajatkyni, která se pod jeho slovy vysloveně schoulila do sebe.

Ahá, takže o tohle tu šlo. Chtěl tu dívku vystrašit, aby sama šla raději do cely, nebo ještě lépe – aby šla k němu, a on měl volno pro svoje pokusy. Nebylo vůbec nutné zmiňovat že jediné, co by jí čekalo u něj, by byly dlouhé hodiny na pitevním stole. A jakmile by mu byla k nepotřebě, nejspíš by skončila zase ve svojí cele... tentokrát jenom bez očí, a nejspíš bez vůle žít.

„Kabuto," zavrtěl hlavou Orochimaru, opět jako by mluvil k dítěti. Poslední dobou měl tenhle tón až protivně často, ale kupodivu to iritovalo jenom Tayuyu. „Musíš si uvědomit, že každý z nás potřebuje svoje drobné radosti. Život bez radostí je o ničem. Na tohle přišli i mnohem jednodušší lidé než jsem já," následoval další smích, ke kterému se nikdo nepřidal. „Pokud si naše Tayuya přeje novou hračku, proč bychom jí v tom měli bránit? Pokud jí rozbije, určitě si více než ráda zajde pro novou, stejně jako to udělala vždycky."

Tayuya nedala najevo překvapení, které ucítila. Že by byl pro jednou Kobří Stisk na její straně? Pocit okamžitě zmizel když jí Orochimaru uštědřil tak tvrdý pohled, že si okamžitě vzpomněla jak u tohohle muže skončila na prvním místě. Kvůli jeho ohromné síle a moci.

„Nicméně, nedoporučujeme ti tuto hračku rozbít příliš brzo, pokud vůbec někdy. Přestože tvoje služba nám je užitečná a má svoje místo, tvoje spotřeba lidí začíná být čím dál vyšší. Dokud nám nekoliduje s našimi plány, jsme ochotní ti tvé drobné výstřelky tolerovat, ale pokud v nich budeš pokračovat stávajícím tempem..." odmlčel se, a Tayuya si nemohla pomoct aby nepolkla. Bojovala s touhou otřít si čelo od potu který se na něm objevil. „... tak nás velmi rozladíš."

Tayuya už toho měla dost. Nikdy nebyla na sehrávání divadel, a tohle se na její vkus protáhlo až příliš dlouho. Zavrčela, aniž by dala najevo zda to byl souhlas, urážka či něco jiného, odrázovala k východu z místnosti a cestou vytrhla Kimimarovi řetěz od dívčiny šíje, který svíral v dlani. Neudělal žádný pohyb aby jí zastavil, přesto cítila v zádech pohled jeho zelených, bezcitných očí... stejně jako dvojice mírně zklamaných černých očí, a dvojice děsivých červených se třemi tečkami kolem nich. Když vyšla ze dveří, ani si neuvědomujíc váhu dívky, kterou za tebou táhla, byla jen ráda že se zase dostane ven na povrch. Nesnášela tohle hnízdo hadů.

* Taran je taktika vodního útoku, kdy loď ohromným zobanem (klounem) narazí do druhé, udělá jí v boku díru a napadená loď se díky tomu potopí. Zde to mělo představovat synonymum pro silný náraz.

A/N : Tohle jsem psal skoro tři dny (s přestávkami), a jako úvod mi to nepřijde nejhorší. Byla to zatím většinou jen Tayuyina perspektiva, takže v příštím díle dostane Hinata trochu víc prostoru. Kdo má nějaké připomínky, rady nebo se mu to jen líbí (komu se to nelíbí, tak doufám že až sem už nedočetl), může zanechat review, to je skutečný balzám na autorovu duši. S kapitolou dvě začnu ještě dneska, ale asi nebude dřív než za týden. Uvidíme podle nálady.

- 7 -