WolfieTwins: Call of the Wild

1. Poslední zůstává

„Padla noc a úplněk se vznesl vysoko nad stromy, až krajina v jeho světle vypadala jako ponořená v přízračném dni… Poslední pouta byla přervána. Člověk a jeho příkazy mu již více nestály v cestě." Jack London

Stařec se vynořil zpoza nádraží, ve tváři poněkud zasněný a omámený výraz, a zastavil se právě včas, když ho v oblaku černého kouře ho jen těsně minulo staré černé auto. Na sobě měl tříčtvrteční kalhoty, květované šle, sportovní podkolenky ke kolenům a pevnou turistickou obuv. Na sněhobílých vlasech, spadajících ve vlnách po zádech, seděla malá hnědá čapka. Vypadal jako jeden z chatrných účastníků přehlídky v jódlování pro zasloužilé osmdesátníky. V jedné ruce držel vycházkovou hůl a ve druhé velký fialový kufr, který byl zřejmě mnohem lehčí než vypadal, soudě alespoň podle toho, jak lehce jím stařec mával, když uskakoval před trabantem.

Možná už jsem na tohle opravdu starý, pomyslel si sám k sobě. Mžoural v jasném světle pozdního léta a rozhlížel se. Bukurešť se od té doby, co tu byl naposled, neuvěřitelně změnila. Kolik že už to je vlastně let? Neodvážil se ani hádat. Okolo vyrostly během té doby roztodivné, podle jeho názoru neuvěřitelné ošklivé památníky a úplně vpředu se jako nejlepší z nich skvěla socha malého podsaditého muže s hladkou pleší, špičatou bradou a otcovsky vřelým úsměvem. Některým sochám tu a tam chyběl nos, jedna byla bez hlavy. Zdálo se mu nanejvýš podivné, že to mudlům nevadí.

Namísto věží a hradů, jež kdysi znával, tu teď všude jako zaprášený plevel rašily šedivé, mdlé a nevzhledné budovy. Jediné zbytky barvy zaznamenal na třepotajících se vlajkách v opravdu velice podivné směsici oranžové, zelené a žluté. Starý muž žil již dost dlouho a zažil mnohou výměnu takových praporů. Necítil pražádnou potřebu zaobírat se tím, jaké střety a války přinesly na výsluní právě tyto barvy.

I lidé, kteří procházeli kolem ve viditelném spěchu, mu připadali šediví a bez jiskry, přezírali jeho vřelý úsměv a vyhýbali se přímému pohledu do očí s výrazem, který se velmi, velmi podobal strachu. Stařec dobře věděl, že tu vypadá cize, v podivném oblečení a s modrýma očima, a domníval se, že jsou všichni ti lidé prostě nedůvěřiví. Nemohli v něm snad čaroděje. Na tomto místě v centru Bukurešti, kde široko daleko nebyl nikdo s modrýma očima, podkolenkami a tříčtvrtečními kalhotami, působila jeho vysoká postava na každý pád přinejmenším nezvykle.

Věci se změnily, pomyslel si. Když byl ještě malý chlapec – před tolika a tolika lety – mudlové věděli o existenci čarodějů a čarodějek a měli jakousi uctivou, i když ne zcela odpovídající představu o jejich schopnostech. Teď už mudlové znali jen jeden jediný svět a ten se rozpínal do nejzazších koutů Transylvánie se všemi svými automobily, elektřinou a panelovými domy. Skrz naskrz podivná představa pokroku, která z těch prastarých ulic učinila místo jemu naprosto neznámé.

Zastavil skupinu mladých lidí kráčejících směrem z nádraží. Když uslyšeli, že mluví plynně rumunsky, viditelně se jim ulevilo. Netrvalo ale dlouho a stočili neproniknutelné pohledy stranou, jen co se jich zeptal na místa, která zřejmě přestala existovat dávno před jejich narozením. Když se potom k němu bez rozloučení otočili zády a spěchali pryč, pomyslel na své studenty, kteří si v tuto dobu užívali někde prázdniny. Byl za ně zodpovědný, avšak nebylo ani pomyšlení, že by se tady, uprostřed šedivého náměstí, kouře a špinavého vzduchu, dočkal nějaké pomoci.

Až po hodině chůze našel místa, která hledal. Malá kouzelnická čtvrť vypadala úplně stejně jako v dobách jeho mládí, domky natlačené na sebe jako knihy v knihovně, sotva tak na šířku dveří. Věděl ovšem dobře, že uvnitř jsou všechny mnohem rozlehlejší.

Zastavil se před žlutými dveřmi s klepadlem ve tvaru labutě, nad kterým bylo připevněné mosazné číslo sedm. Vytáhl hůl a poklepal na labuť. Téměř deset minut se nic nedělo, avšak on si jen klidně a tiše něco brumlal pod vousy a viditelně si s tím nedělal žádné starosti. Pak se najednou dveře s prásknutím rozletěly a na prahu se objevil mladý muž a velkýma, tmavýma očima si starého muže beze slova podezřívavě prohlížel.

„Je Marina doma?" zeptal se stařec přátelským hlasem. „Psal jsem, že přijedu."

Mladší muž pokynul a podržel dveře otevřené, aby stařec mohl projít. Fialový kufr, větší než otvor dveří, hladce proklouzl dovnitř. Bez dalšího slova mladík zamířil do hloubi přízemí a ukazoval cestu bludištěm nábytku, který vskutku zabíral mnohem více místa, než se zvenčí mohlo zdát.

Prošli několikerými francouzskými dveřmi, načež byl stařec uveden do zahrady na zadním dvorku, kde se po vysoké cihlové zdi vinuly růže, zářící červeně, růžově a fialově ve skomírajícím světle pozdního odpoledne. Na židli se zelenou přikrývkou na kolenou seděla žena, dokonce snad starší než její návštěvník. Vypadalo to, že pospává, její vrásčitá tvář byla plná klidu. Když však uslyšela kroky, vzhlédla a objevil se obličej s jiskrnýma očima a širokým úsměvem na vyschlých tvářích.

„Tak jsi přišel, Albusi." Povzdychla si s úsměvem a posunkem naznačila mladému muži, aby přinesl druhou židli. „Jsem tak ráda, že tě opět vidím, po tak dlouhé době. A v takovém kostýmu!"

„Také tě moc rád vidím, Marino," odpověděl stařec s nádechem pobavení v hlase, když sklonil hůl a položil kufr na zem. Než si sedl, ukázal na své tříčtvrteční kalhoty a podkolenky. „Probudil se ve mě turista," zasmál se, „snažil jsem se zapadnout mezi mudly, ale obávám se, že bez valného úspěchu." Ve vlaku měli všichni čepice s anglickými nápisy, rozvázané tkaničky u bot a na sobě něco, čemu se po mudlovsku říkalo šusťáková souprava, ačkoliv skoro vůbec nešustila.

„Radu, dones prosím čaj a nech nás o samotě," řekla stará čarodějka mladíkovi. Když zmizel, znovu si povzdychla: „Nemyslím, že by někdo z nás dvou měl chuť počítat roky, co jsme se naposled viděli, starý příteli. Co tě sem přivádí? Tvůj dopis byl příšerně tajemný a to je i na tebe co říct…"

Starý čaroděj se usadil hlouběji do křesla a než odpověděl, hleděl několik minut mlčky do zahrady a prohlížel si snad každou jednotlivou růži. Po chvíli obrátil pozornost zpět k čarodějce, která ho po celou dobu trpělivě a s klidem pozorovala.

„Hledám učitele," odvětil prostě.

„Takže stále ještě učíš? Myslela jsem, že jsi toho nechal už před lety, když byl…Ty-víš-kdo…poražen."

„Ale děti i tak potřebují vzdělání,"odpověděl překvapivě ostře, „nebo ho napříště nepoznají, když se vrátí. A Voldemort se loni vrátil – objevil se v Anglii, v Bradavicích."

Zalapala po dechu a kostnatými prsty podobnými pařátům sevřela přikrývku.

„Nezničili jsme ho, jen zahnali,"odpověděl pohotově, když zaznamenal její rozrušení. „Velmi se obávám, že bude zpět dříve, než se nadějeme. Nutně potřebujeme někoho, kdo by mohl odpovědně učit Obranu proti černé magii v Bradavicích. Minulý rok jsme udělali katastrofální chybu a najali jsme…," zarazil se, zavrtěl hlavou a pokračoval, „prostě…naši studenti jsou hrozivě pozadu. Ateneul v Bukurešti bývala nejlepší čarodějnická akademie v Evropě, Marino. Doufal jsem, že bys mohla vědět o někom vhodném – přesněji řečeno, kvalifikovaném – na takové místo."

Stará čarodějka pohlédla zamyšleně na svého přítele a po chvíli smutně zavrtěla hlavou. „Už několik let jsem v důchodu, Albusi. Tolik čarodějů odešlo, když začali mudlové odírat tuhle zemi na prach. Ateneul je zavřený už třicet let. Dříve jsem dávala příležitostné lekce, ale to už je tak… řekněme… deset let, nejméně. Teď žiji tady se svým vnukem, Raduem. Je mi líto. Netuším, jak bych ti v téhle věci mohla poradit."

Mladý muž se znovu objevil s čajovým podnosem, konvicí, šálky a talířem koláčů a vše položil na nízký stůl. Oba čarodějové zůstali tiše sedět, ztraceni ve vzpomínkách, když jim naléval čaj.

„Mléko bez cukru, jestli si dobře pamatuji,"zamumlala čarodějka a stařec s úsměvem pokýval hlavou. Mladý muž jim podal šálky a poté každému nabídl z talíře koláč. Odložil vše na stolek a chystal se vzdálit, ale když už stál u prahu, zavolala ho čarodějka náhle zpátky.

„Radu," pohlédla na něj přísně, „ještě se pořád povídá o tom čaroději, co žije v horách blízko Rosu, pokud si dobře vzpomínám… o tom čaroději, který zahání Temné tvory?"

Mladík se vrátil a s lehkou úklonou přistoupil ke své babičce. „Slyšel jsem, že kdesi žije čaroděj, který vyhnal z Jižních Karpat upíry." Zachvěl se, když to slovo vyslovil. „Říkají, že se nebojí vlkodlaků ani jiných tvorů temnoty." Potom se zarazil a chvíli usilovně vzpomínal. Přivíral oči a pokyvoval hlavou, jako by se snažil vylovit vzpomínku léta nepotřebnou. „Teď už jsem o něm roky neslyšel. Bratranec Stefan říká, že ho ten samý čaroděj zachránil v horách před skalním démonem, ale to už bude pět let."

„Nevíš náhodou, jak se ten čaroděj jmenuje nebo kde bych ho našel?" přerušil ho Albus najednou a oči se mu rozjasnily.

„Jmenoval se… ," Radu zavřel oči a zapátral v paměti, „Lupeni. Alespoň tak se představil Stefanovi. A co se týče toho kde žije… Pověsti o něm přicházejí odevšad z hor, ale myslel bych, že by bylo nejlepší začít ve Stilpescu. Řekl bratranci, že kdyby někdy něco potřeboval, najde ho právě tam."

„Stilpescu je malá vesnice pod vrcholem Negoiu," vysvětlovala čarodějnice. „Daleko od civilizace, ale bývalo to báječné místo, kde mudlové i čarodějové žili pospolu, tak jako v horách mého kraje. Jak ta vesnice vypadá po čtyřiceti letech – tak dlouho jsem tam totiž nebyla – těžko říct."

„No, alespoň vím kde začít," prohodil starý čaroděj s potěšením. „Hned zítra se tedy po tom… Lupenim poohlédnu."

V pozdním létě bylo vždycky nejvíc práce a měsíc v novu mu ještě nějakou přidal. Rodina Csernaisových se sháněla po lektvaru proti horečce, protože u nich řádila malárie. Paní Atonescuová čekala během měsíce narození dítěte a potřebovala svou levanduli, třezalku a škumpu. Pak tu byly samozřejmě pravidelné povinnosti, žito bylo akorát zralé na sklizeň, jablka potřebovala očesat a do toho všeho se v sýpce usadil bubák.

To bylo příliš mnoho na jednoho starého muže i s jeho kouzly. Protahujíc si bolavá záda, László Virag dal sbohem poslednímu ze svých návštěvníků a zašel dovnitř trochu se občerstvit. I když maturoval na ateneulské čarodějnické akademii, jediná věc, ve které byl odjakživa opravdu dobrý, bylo bylinkářství. Po maturitě žil třicet let ve městě, sklízel z vlastní zahrady, připravoval tinktury ze sušených bylin, které kupoval u lékárníka nebo na trhu. Jeho snem ale odjakživa bylo pořídit si malou chalupu v podhůří Transylvánských Alp, kde by mohl poskytovat služby jedné z posledních přežívajících kouzelnických komunit v Rumunsku.

Sen se mu splnil a takový domov našel, ovšem nedalo se mluvit zrovna o šťastné náhodě. Čarodějové se stahovali před mudlovskými válkami z východoveropských měst na venkovské samoty, které ale byly domovem mnoha temných bytostí. Černokněžníků, upírů a vlkodlaků, kteří se zabydleli v Transylvánii. Těch pár čarodějů, kteří se i přesto rozhodli na venkově zůstat, vedlo nesvobodný život plný zákazů. Děti nemohli létat a dokonce ani chodit do škol. Byly vyučovány doma pod přísným dohledem rodičů. Po západu slunce nikdo nevycházel, o úplňku ani nemluvě. Hory vzbuzovaly hrůzu a majitel jedné malé farmy utekl ze strachu radši k mudlům do Bukurešti. László koupil jeho dům za hrst zlatých, ale nikdy by si byl nepomyslel, že se do něj odváží nastěhovat.

Až pak se jednou objevily zprávy, že hrad má opět své obyvatele. Hrad byl odtud pět mil daleko – ale cesta k němu vedla přes ostré rozeklané žulové skály celých dva tisíce stop nad Lászlóvým srubem, který stál na vršku mezi dvěma vysokými menhiry. Jen čtyři nebo pět dní v roce ustoupila mlha z vrcholků hor natolik, že mohl László zachytit obrysy kamenné věže. Nevědělo se jistě kdo nebo co se rozhodlo tam žít, ani jestli z toho mělo pro vesničany vzejít dobré či zlé. Brzy se ale začalo šeptat se o upírech, o milostném trojúhelníku, z jehož účastníků nebyl prý ani jeden opravdu živý, o krvavých orgiích a potulných vlkodlacích.

A potom fámy pomalu utichly a spolu s nimi zmizelo všechno, co obyvatele Stilpescu do té doby ohrožovalo. Nikdo už nenacházel mladé dívky mrtvé, bez krve a se dvěma rankami na hrdle. Brody už nebyly nebezpečné, dobytek přestal být hnán hrůznými duchy po útesech a nikdo nekradl děti z kolébek. V té době se konečně László odhodlal a přišel, aby si tu splnil své dávné přání. Bylo tomu pět let od doby, kdy tu někoho naposledy pokousal vlkodlak.

Nastěhoval se, zařídil si chalupu a zasel. S pomocí několika místních mladých, kteří se nudili, když neměli možnost navštěvovat žádnou čarodějnickou školu, postavil kurník a stáj. Na jeho magické zahradě byly brzy k nalezení všechny bylinky, kterým se v tomto klimatu mohlo dařit, vesničané si ho oblíbili a začali mu důvěřovat. Vše bylo klidné po více než dva roky. Jen výjimečně k němu zašli dva návštěvníci z hradu, muži zahalení v hábitech a vysokých kloboucích, kteří mluvili jen v jednoduchých větách a nakupovali většinou přísady do lektvarů, zřídka i nějaké jídlo.

Až potom, jednoho podzimního večera, vše vzplanulo nanovo. Magická bitva trvala dvě noci od úplňku o podzimní rovnodennosti a ohně a kvílení slyšel a viděl každý obyvatel vesnice na míle daleko. Z hradu zůstaly trosky a na několik měsíců byl znovu klid.

A pak se jednoho dne u Lászla ukázal cizinec. Opíral se o hůl, přátelsky se usmíval a žádal o pár přísad do lektvarů, a – ano, jistě, ještě o pár jablek, jestli jsou na prodej. Byl prostovlasý a nijak se nesnažil zakrývat si tvář, ale bylinkář v něm ihned poznal jednoho z obyvatel hradu, kteří k němu chodili již dříve.

Upíři nejedí jablka, jak László věděl, ani nic moc jiného, takže ten muž byl každopádně živý. Byl snad on tím jediným, kdo přežil strašlivou bitvu? Byl to on, kdo vyháněl temné tvory, kteří mořili Transylvánské Alpy? Nejevil pražádnou ochotu vyprávět, ale viditelně byl osamělý a hladový a čaroděj s takovými schopnostmi jako on tu byl vždy vítán.

Na první pohled byl tento mladý muž cizinec. Jeho husté, jemně zvlněné vlasy měly světle hnědý odstín, který by lidé v těchto místech nazvali i plavým. Jeho rumunština byla bezchybná, ale dovedný čaroděj dokáže s mnohojazyčným lektvarem ovládnout kteroukoliv řeč během měsíce. Navíc jeho jazyk byl knižní, chvílemi až archaický, jako kdyby do Rumunska přišel jako nějaký vědec. Zato neuměl vůbec maďarsky, což byl jazyk hrdé transylvánské menšiny a Lászlových rodičů.

Možná, že měl co skrývat, něco, před čím utekl ze své rodné země. Do toho Lázslovi vůbec nic nebylo. Dal mu nějaké potraviny a bylinky výměnou za zabití celého hnízda tůňodavů, kteří se usídlili v potoce u jeho zahrady, a doporučil mu, aby se zastavil dole ve vesnici a ukázal tam, co umí. Když nic jiného, mohl místní čaroděje naučit, jak mají bránit sami sebe, protože Ateneul byl zavřený pro nedostatek studentů a bylo nesmírně těžké najít mladého člověka s nějakou znalostí Obrany proti černé magii.

Cizí čaroděj váhal, ale očividně mu nebylo po chuti využít Lászlovy dobroty bez zaplacení. A tak jednou měsíčně, vždy když byl měsíc v novu, zavítal k bylinkáři a stavil se ve městě, aby učil děti kouzlům. Všechno, čím mu vesničané platili, dával Lászlovi a sebou si odnášel dost mouky, cukru, ovoce a zeleniny, aby to vystačilo na živobytí na další čtyři týdny.

Občas se někdy dostaly z třetí ruky až do Stilpescu příběhy o čaroději, který zachránil něčí sousedy před démony, upíry a především vlkodlaky. László nedal na povídačky, ale to, co se dozvěděl od místních vesničanů, ho přesvědčilo, že tento hradní pán je skutečně mocný nepřítel Černé magie.

A teď, když vytahoval chléb z kamenné pece (byla to obyčejná pec na dřevo, opravdu, kromě znalosti bylinek nebyl László žádný velký čaroděj), čekal, že se každou chvíli musí objevit.

„Dobré odpoledne,"zazněl příjemný hlas od dveří.

Byl to on. Ve svém typickém oblečení z hor, kde musel mít klobouk s těsnými okraji a klapkami na uších, aby mu neulétl ve větru jako papírový drak, mu tady v údolí bylo očividně horko. Odložil klobouk a odhalil dlouhé vlasy, sepnuté vzadu na krku velkou zlatě zdobenou sponou. Než usedl ke stolu k bylinkáři, pověsil si vlnou podšitý plášť přes okraj židle. Vyměnili si pár zdvořilostí, ale návštěvník celou dobu hladově pokukoval po chlebu.

„Vemte si, jezte," vybídl ho László. „Mám nějaké problémy s bubákem v sýpce, honí kočky, rozhazuje žito, však to znáte. Kdybyste snad mohl…"

„Jistě. Počká to do večera po hodině? Slíbil jsem, že budu ve vesnici ve dvě, a už teď jdu tak trochu pozdě."

„To beru," odvětil László a všiml si, jak se cizinec při tom hovorovém výrazu na okamžik zarazil. „Stejně budu mít asi práci s vyřizováním objednávek bylin celé odpoledne." Nezeptal se, proč cizinec nikdy nepoužíval koště, a už vůbec se neopovažoval zmínit tu podivnou pravidelnost, se kterou přicházel vždy za nového měsíce.

Hovořili jen málo, protože host byl cizinec a nejspíš se bál odhalit o sobě něco, co nechtěl. Když dojedl prostý oběd, sebral klobouk a plášť a vykročil po špinavé větrné stezce dolů k malé vesnici.

Když teď scházel z holých, studených hor dolů do údolí, zaplavil ho úžas nad bohatstvím a teplem, které sálalo ze země v období sklizně. Zastavoval se jen aby přivoněl ke květům, sebral ze země plané jablko nebo pohladil po hlavě ovci, která na něj zírala zpoza dřevěného plotu. Hrozivá mlha nahoře v kopcích, první odstíny oranžové a žluté v listí topolů a ostré vysoké střechy chalup - to vše naznačovalo, že tu zima přichází rychle a bývá tvrdá, ale toto srpnové odpoledne bylo zatím suché a horké. I když ve vzduchu už dokázal zachytit vzdálenou vůni deště, a zvířata byla neklidná.

Vesnici tvořily z většiny pole a stromy, těch pár obydlí bylo natěsnaných v prohlubních, takže jediná kostelní věž dávala z dálky vědět, že tady žijí lidé. Hluboká zeleň borovic byla tu a tam na místech přerušena stříbřitým mihotáním na listech osik a bříz, které se leskly v dlouhých paprscích odpoledního slunce. Vysokým plevelem zarostlá dřevěná ohrada na kraji vesnice připomínala lidem, že je lepší držet se dál od divočiny, ale o kus níže byly hájky a tráva upravené a udržované. Široká bystřina protékala napříč vesnicí naproti kostelu - bublání, kvákání žab a cinkání zvonečků ovčího stáda byly v té chvíli jediné zvuky, které lovce netvorů vítaly, dokud nesestoupil dost blízko ke kostelu, aby po sluchu rozeznal skupinu smějících se dětí.

Byl jich skoro celý tucet, od nejmenších, co sotva uměli číst, až po téměř dospělé, a všichni čekali netrpělivě na další hodinu.

„Hádej co se stalo, Lupeni?" vykřikl malý, asi osmiletý hoch.

„Copak, Nicolae?" odpověděl čaroděj laskavě.

„Viděl jsem bludníčka! Támhle v bažině, když jsem hledal žáby. A hádej co jsem s ním udělal?"

Muž se usmál a vmísil se do skupiny dětí, které právě začaly vybíhat z tmavého vchodu, kde je přes den obava z temných kouzel držela jako ve vězení. Se svými již kdysi používanými hůlkami, podomácku vyrobenými lektvary a nedostatkem základního vzdělání měly tyto děti uchovat znalost magie a kouzel pro další generace. „Udělal jsi přesně to, co jsme si nacvičili, viď, Nikolaji?"

„Jo! A přežil jsem to a…,"zakroutil malou nožkou, „rozmáčkl jsem ho!"

„Nicolae se dobře naučil, co měl, Lupeni." Mladá žena se objevila na zastíněném zápraží kostela, jehož suterén sloužil jako třída pro čaroděje a čarodějky z celé vesnice. Usmála se hřejivě na muže, který jí pozdrav s uctivou úklonou vrátil. „Kdyby se tak se stejným nadšením učil písmena."

„Neslyšel jsi Madame Viteazulovou, Nicolae?" zeptal se muž a prohrábl hochovu hustou kštici. „Ona je tvoje učitelka, to ty víš. Já chodím jenom někdy a ruším vás z ostatních lekcí."

Hoch se zašklebil a muž mu málem úšklebek vrátil. Žena začala shánět děti dohromady k otevřeným vratům a přitom se k němu pomalu přiblížila. Hleděla na něj zkoumavým pohledem tmavých očí orámovaných modro-černými vlasy, bledé tváře nápadně kontrastující s červenými rty. Z tváře jí vyzařoval zájem, a snad i něco víc.

„Jsme ti všichni tolik vděční, Lupeni," pronesla měkce. „Jak by se ty děti naučily chránit samy sebe nebýt všeho, cos je naučil?"

„Dělám jen to, co umím,"odvětil krátce a viditelně se mu v tom rozhovoru nechtělo pokračovat.

„Kdybys snad mohl chodit častěji… ," zaváhala. Došli spolu ke dveřím vedoucím dolů do suterénu a zůstali stát na prahu. „Ve vesnici je pro tebe volný pokoj. Spousta lidí by tě tu ráda viděla." Tváře jí lehce zčervenaly, jak mluvila. Její bledost nepocházela od nemoci, ani jí neubírala na kráse. Byla žena z hor a jen málo dní během roku na její tvář svítilo plné slunce.

Uhnul očima k podlaze a zadíval se dolů pod schody, kde se děti začaly usazovat na veliký koberec rozložený uprostřed podlahy. „Jenže já nejsem…," začal ostře, ale pak se ovládl. „Dělám co můžu. Prosím, nechtějte po mě víc."

Nechal jí stát u vchodu, sešel rychle po schodech až do třídy a prošel skrz hlouček štěbetajících dětí.

„Lupeni,"zavolala ještě a pokročila pár kroků za ním po schodišti. „Ráno tě tu hledal nějaký cizinec. Povídal něco o práci."

„Vážně?" nezdálo se, že by ho to zajímalo. „Někdo potřebuje moji pomoc, hádal bych. Promluvím s ním po hodině."

Obrátil svou pozornost zpět k dětem, přehodil plášť přes opěradlo židle a prohledával jednu z kapes. „Probrali jsme netvory polí a netvory vod," začal rozvážně. „Kdo uhádne, na co jsme zapomněli?"

„Moře," vykřikl malý chlapec, ačkoliv moře nikdy neviděl a pravděpodobně ani nikdy neuvidí.

„Nebe," zkusila o něco větší dívka nejistě.

„Velmi dobře, Veroniko." Jak byl čaroděj přívětivý k dětem, tak byl odtažitý k dospělým. Cosi z dětské zvědavosti a nadšení se v něm mísilo s tichou melancholií a dávalo tušit, že nikdy nebyl opravdovým dítětem. Našel v kapse, co hledal a poklekl na zem před shromážděné děti, jejichž oči byly rozšířené zvědavostí, když před ně předmět položil, aby si ho mohli prohlédnout. Kulatá nebo spíše oválná věc, s roztříštěnými okraji, s barvou matné slonoviny a nádechem do modra. „Kdo z vás ví, co to je?"

„Vejce," řeklo několik dětí najednou.

„Vyklubal se z něj malý ptáček."

„Velký ptáček… byl zlý, Lupeni?"

„Nikdy jsem na vlastní oči neviděl ptáka, kterému tohle vejce patří," pronesl učitel slavnostně, „a nepředpokládám, že někdo z vás tady z vesnice ano. To je vejce turulského ptáka."

„Pták Turul se objevuje u příležitosti velkých událostí a oslav," vyhrklo děvče.

„Výborně, Zuzi… A kdo ví, co dělá?" Ticho, všichni zavrtěli hlavami a napjatě poslouchali. „Začaruje každého, kdo ho spatří," řekl jim učitel, „hlavně ty, co se nejvíc radují a jsou nejveselejší. Vyšplhají se mu na hlavu, pták potom vylétne vysoko do vzduchu a nikdo, kdo na něm letí, se už nikdy nevrátí. Neví se jistě, jestli propadnou zoufalství, když nemohou zpátky, nebo jim ten pocit ohromného štěstí zatemní mysl, a oni zapomenou na nebezpečí a bez rozmyslu skočí dolů."

Vstal, aniž by spustil zrak z užaslých dětských obličejů. „Nikdo," sdělil jim, „ to nepřežil, aby nám mohl vyprávět."

„A oni skočí schválně?" zapochyboval Nikolae hlasitě. „Možná je ten pták prostě shodí!"

„Všechno, co musíte udělat, je nelézt mu na hlavu," navrhla Veronica.

„Opět dobře, Veroniko… Ale, jak jsem řekl, je těžké tomu kouzlu odolat. Zaklínadlo, které vás teď naučím…," zarazil se, když ho nepatrný pohyb na opačném konci místnosti přinutil vzhlédnout. Zůstal tiše stát a upřeným pohledem se vpíjel do páru modrých očí. Bylo to podruhé během patnácti let, kdy viděl v Rumunsku modré oči.

Stařec, který zvolna vystoupil ze stínu, ho pozoroval už dobrou čtvrt hodinu. Podivně vypadající šaty, které měl v Bukurešti, už vyměnil za prostý a jednoduchý hábit, těžké boty byly zaprášené po mnoha dnech cesty.

Přeskočil mezi nimi záblesk poznání a v obou tvářích se objevila náhlá směsice emocí, dlouho ukrývaných, ale nikdy ne zcela zapomenutých.

Ty čiré modré oči byly to poslední, co si nynější obyvatel hradní zříceniny pamatoval ze známého světa, než se nadobro zřekl lidské společnosti. První pocit, který to v něm vzbudilo, byla k jeho velkému překvapení laskavá a vřelá důvěra. Starý muž s dlouhým plnovousem, plný energie navzdory mnoha věkům, prostě uměl v lidech takovou vzbuzovat.

Ale brzy se v něm probudily další vzpomínky a děti s úžasem hleděly na svého učitele, jehož tvář se najednou zatáhla mračnem vzteku, zrady a hanby. Proč přišel? Aby ho znovu přelstil iluzí, že někam patří, když ve skutečnosti jím každý jen opovrhoval? Aby ho znovu donutil žít život plný lží?

„Profesore Brumbále," zachraptěl, neschopen ani po tolika letech, které od jeho školních let uplynuly, oslovit starého muže křestním jménem. Ustoupil o krok zpátky, když se stařec přiblížil, aby si ho lépe prohlédl. „Co vás sem přivádí?" Mluvil rumunsky.

„Hledám…," Brumbál začal mluvit také v rumunštině. Zrak mu sklouzl na mužovy dlouhé neupravené vlasy, na jeho obnošený hábit potrhaný mnoha cestami po ostrých skalách a nakonec mu pohlédl do tváře a vyčetl z ní, že minulé křivdy nejsou zapomenuty, „hledám někoho, kdo se vyzná v Obraně proti černé magii. Měl jsem tušit, že čaroděj s takovou pověstí nemůže být nikdo jiný než náš bývalý student."

„Co přesně chcete ode mně?" otázal se chladně učitel, kterého zmínka o minulosti očividně zabolela.

„Hledám učitele." Brumbál se usmál. Viditelně si nic nedělal z podezřívavých pohledů, které na něj po této odpovědi vrhli jeho bývalý žák i Madame Viteazulová, která se tu náhle objevila. „Nejlepší kouzelnická škola, jaká kdy na světě byla, je už dva roky bez lekcí Obrany proti černé magii."

Madame Viteazulovou myšlenka na to, že by mohli ztratit Lupeniho, na první pohled rozrušila. „My ale také potřebujeme učitele, a jednoho už jsme našli," řekla Brumbálovi. „Stilpescu by bez něj bylo ztracené. Kdyby loni nezabil toho vlkodlaka…," nestihla už větu dokončit.

Bývalo by bylo nemožné popsat výraz, který se po tomto prohlášení rozhostil ve tváři lovce nestvůr. Rozhodně to ale nebyla hrdost. Odstrčil je všechny, děti, starého muže i zmatenou Madam Viteazulovou a utekl ven.

Brumbál vyběhl za ním, jako by mu věk nebránil pohybovat se svižně, když bylo zrovna zapotřebí. Zastavil se vedle mladšího čaroděje a oslovil ho v jazyce, který ten neslyšel již více jak čtyři roky. „Rád tě zase vidím, Reme."

Remus Lupin neodpověděl, místo toho hleděl vzhůru k vysokým žulovým vrcholkům hor. Usilovně se snažil zaplašit myšlenky na jiná místa v jiném čase, ale skalní masivy, kterými tu stáli obklopeni, samy vyvolaly vzpomínku na vzdálenou a podobnou krajinu, se stejnými ostrými žulovými útesy a s budovou vystavěnou z toho samého chladného kamene.

Tenkrát to bylo naposledy, co viděl Albuse Brumbála…

Británie, Rok první

Soudní dvůr, kamenné základy položené na větrem ošlehaném a holém útesu uprostřed skotské Vysočiny, šeď kamenných kvádrů splývala s šedivou oblohou a hlavní brána se otevírala vstříc oceánu.

Brána do Azkabanu.

Čtyři Záškodníci si už Azkaban jednou potají prohlédli, když se k němu kdysi střemhlav snášeli na hřbetě ukradeného draka, chrlili přitom jeden vtip za druhým a pokoušeli se uhádnout, který zločin by musel být tak hrozný, aby jim bezpečně zajistil soud právě na tomto místě.

Naposledy se takový konal v roce 1942, když tu byl polapený temný mág Grindelwald odsouzen ke smrti rozčtvrcením. Brumbál tu možná byl i tehdy, stejně jako dnes, ale Remus se ho neodvážil zeptat.

Následoval svého bývalého ředitele železnou branou, kde si nechali od strážných skřetů zkontrolovat hůlky. Dav byl obrovský, ale tichý, tíživá situace dopadla dokonce i na reportérky Týdeníku čarodějek, které tu byly nepochybně jen proto, aby získaly fotky, nad kterými by potom mohly čtenářky časopisu vzdychat. Fotky Siria v celé jeho kráse.

Skrývaný šepot přerostl ve velké síni v řev, zdobený strop byl vysoký a jeho klenba jako v katedrále odrážela a násobila každý zvuk. Podlaha z holého kamene, teplota o pár stupňů nižší, než by bylo příjemné, a ponuré zdi osvětlené mihotavým světlem svící propůjčovaly celé prostoře atmosféru podzemní kobky.

Dřevěné dveře vedoucí z velké haly do samotné soudní síně byly z cedru, napuštěného temně fialovým mořidlem. Stejně fialové byly hábity stráží postávajících u vchodu, za kterým měl být souzen Sirius Black. Pouze přímí svědci a nejbližší vězňovi přátelé a známí byli vpuštěni, aby mohli na vlastní oči sledovat proces století, jak to celé nazval Denní věštec.

U vchodu do síně rostly v květináčích trsy exotických rostlin s květy ve tvaru – rovněž fialových - zvonků a svými veselými barvami působily na tomto místě poněkud nepatřičně.

Remus vrhl stranou na Brumbála ostrý pohled.

„Ano, jistě," vydechl Brumbál omluvným tónem, „Vlčí zhouba… to je obvyklé, chápeš, musí tu být, aby se předešlo jakékoliv možnosti ovlivňování soudců Černou magií. Uvidíš, že tu někde budou mít i česnek…"

„Kašlu na česnek," zasyčel Remus mezi zuby. „Jsem jeho nejlepší přítel, copak nebudu moct svědčit?" Otočil hlavu a pohlédl Brumbálovi zpříma do očí. Bylo tak zvláštní vidět Brumbála v tomto černém, slavnostním obleku, bez všech těch obvyklých komických drobností, díky kterým působil jindy tak blízce a přístupně. „Nebo mi chcete říct, že se moje svědectví prostě nepočítá?"

„Ale vůbec ne, vůbec ne," odvětil Brumbál klidně, aniž by uhnul pohledem. „Ale jsem si jistý, že moje svědectví bude zahrnovat všechno, i to, co víš ty." Jeho hlas klesl do téměř neznatelného šepotu, takže nehrozilo nebezpečí, že by kdokoliv z davu mohl zachytit slova, která se chystal říci vzápětí. „Pochopitelně, budu jim muset říct, že Sirius byl Strážcem tajemství Potterových."

„Brumbál" a „nedůvěra" byla dvě slova, která by se Remus nikdy neodvážil ani v duchu dávat k sobě, ale doslova ho ničilo pomyšlení, že nikdo neměl o Siriově vině ani nejmenší pochybnost.

Remus byl dalek toho myslet si, že je Sirius nevinný. Ale byly tu jisté drobnosti, které do celého případu prostě nezapadaly a které se zřejmě všichni sborově rozhodli ignorovat nebo dokonce zakrývat, jen aby tento hrozný případ dovedli k hladkému rozuzlení. Remus měl špatný pocit, který nedokázal Brumbálovi popsat, snad zvířecí instinkt, chcete-li, jenže právě proto, že byl zvířetem, ho nikdo nehodlal poslouchat.

Jako nějaký zhoubný lektvar v něm začal bublat narůstající vztek, otočil se zády k Brumbálovi a soudní síni a razil si cestu zpět zbývajícím davem k pozorovací síni.

Na rozdíl od zbytku soudní budovy byla tato obdélníková místnost, ve které se proces promítal pro veřejnost, celá obložená bílým mramorem. Působila stejně chladně a studeně jako mudlovský policejní pokoj, do kterého tenkrát vzali Siria poté, co…

… tím si nepomůžeš, když na to budeš myslet. Remus doufal, že vztekem alespoň na chvíli zažene pryč všechny vzpomínky a žal, a sledoval, jak se scéna ze soudní síně začíná pomalu zhmotňovat na hladké magické stěně. Obraz, který dostali, byl v nadživotní velikosti a tak skutečný, že bylo snadné uvěřit, že je účastníci soudu slyší i vidí. Remus sledoval Brumbála, jak vstupuje do síně, kde ho zkontrolovali kvůli zakletí a křivopřísežné kletbě a poté ho poslali na jeho místo úplně vpředu. Seděli tam už další profesoři z Bradavic, McGonagallová a Kratiknot.

Všimne si Sirius, že jeho nejlepší přítel chybí, a bude si snad myslet, že ho nadobro opustil?

Remus střelil pohledem po ostatních, kteří s ním stáli v místnosti – někteří mluvili, aniž by se obtěžovali ztišit hlas, jeden chroupal brambůrky a dva mladíci hráli na mramorové podlaze žabky. „Člověk je tu dnes souzený na smrt," sykl ledovým hlasem. „Mohli byste prokázat alespoň náznak úcty." Otočil se zpět k obrazovce, aniž by čekal na odpověď, aniž by vůbec očekával, že někdo bude poslouchat ošuntělého profesora odněkud ze Zadní Lhoty, v němž nikdo nemohl rozpoznat nejlepšího přítele Siria Blacka.

Ani na okamžik vážně nezauvažoval o tom, že by se našel někdo, kdo by mohl Vlčí zhoubu odstranit. Sedm roků lekcí profesora Binnse ho naučilo, že proces, ve kterém by nebyla přijata veškerá bezpečnostní opatření proti Černé magii, by byl zpochybněn, což nikdo, kdo si uvědomoval vážnost situace, nemohl chtít. Mělo mu být jasné, že tu bude… jen tak nějak podvědomě doufal, že by snad Brumbál mohl …

Probuď se, vysmál se sám sobě. Jako bys nevěděl, že Brumbál není všemocný. Nemůžeš si přece myslet, že tě bude celý život ochraňovat.

Kromě toho, poslední dva týdny strávili oba návštěvami úředníků a snažili se je přimět, aby povolili alespoň malou výjimku z pravidel. Naprosto bez úspěchu.

Napřed žádali deset minut o samotě se Siriem, potom deset minut se Siriem ve společnosti jakýchkoliv jiných tvorů kromě mozkomorů. Nakonec se Remus uvolil souhlasit s deseti minutami včetně mozkomorů, jen když sebou bude moci přinést obyčejnou tabulku čokolády, která by zabránila mozkomorům proměnit svou pouhou přítomností Siria v blábolící trosku topící se v slzách a sebeobviňování.

Přes všechny jeho argumenty, opatrně volená slova i odkazy na spoustu podobných případů (jaký důvěřivý a laskavý odborník na právo z něj najednou byl! Už jen z toho se mu dělalo špatně) ho odmítli. A teď nemohl navíc ani svědčit a uvést ten jediný důkaz, který najisto mluvil proti Siriově vině: než ho předali mozkomorům, Sirius všechno zapřel.

Remus Lupin věděl, jako to nevěděl nikdo jiný na zemi, že Sirius nikdy nezapíral, když se přišlo na jeho prohřešky. Remus byl také jedinou žijící duší, která viděla na vlastní oči Siriovu hrůzu ze strážců Azkabanu, a přísahal by na svůj vlastní život, že jakékoliv prohlášení, které Sirius udělal v jejich přítomnosti, bylo bezcenné.

Jediná dobrá věc na celém tom procesu byla, že těch pár krátkých hodin Sirius nemusel trávit ve společnosti těch zakuklených netvorů. Přivedli ho dva chlupatí trollové s ohromnými palicemi, kteří v porovnání s mozkomory působili jednoznačně roztomile. Ti, kteří seděli nejblíže stolku obhájce, včetně Brumbála, nakrčili nos, ale mramorová stěna naštěstí nemohla přenášet zápach. Remus se pokoušel přečíst výraz v Siriově tváři, ale vězňovy oči byly sklopeny k podlaze.

V okamžiku, kdy byl proces zahájen, mu v hlavě vybuchl vír nesouvislých vzpomínek. Jeho vztek dál rostl, když viděl, že všechna svědectví směřují tím jediným směrem, kterého se celou dobu obával - nikdo nepřipomněl Siriovo prohlášení o nevině. Slavný proces století neměl trvat déle než dvě hodiny, byl to předem uzavřený případ.

Sirius na sebe odjakživa bral všechnu vinu, zatímco Remus a James a Petr a Lily vždy vyvázli bez podezření. Tenkrát, když sestřelili malé letadlo a málem při tom zabili pilota. Tenkrát na mistrovství světa ve famrpálu, kdy proměnili Potlouky v havrany.

Desítky nocí, během kterých byli málem chyceni ve zvířecí podobě, a Sirius vždy přišel na jejich obhajobu s nějakou vymyšlenou historkou, která zahrnovala jen jeho osobu.

Jejich první chabé pokusy vykouzlit Patrona, které se uskutečnily ve staré učebně Dějin magie v Bradavicích. Sirius byl v tom kouzle dobrý, jako byl dobrý ve všem, ale i ti falešní mozkomorové, které vyvolali s pomocí duchů, kteří uměli nabírat cizí podobu, ho uvrhli do stavu nepříčetné hrůzy. Bylo to vůbec poprvé, co někdo z nich spatřil Siria se bát.

A celé ty školní roky nikdy nikdo neviděl Siria brečet. Smrt jeho otce, nezasloužené tresty, ani hrozby vyloučení. Nic z toho v něm neprobudilo slzy. Avšak minulý týden plakal, obviňoval se ze smrti Lily a Jamese a Remus plakal s ním, protože to, co tehdy spatřil v přítomnosti mozkomorů, byly jen zbytky Siria. Sirius, chlapec, který se nikdy nepřestal smát a který kdysi přísahal, že Rema udělá šťastným, a také udělal, byl teď jen ubohou troskou plnou žalu a viny.

Remus si až v té chvíli uvědomil, že jakkoliv bylo Siriovo prohlášení jednoznačné, nepadla v něm ani jedinkrát zmínka o Petrovi. Něco tu nehrálo. Něco sem nepasovalo.

Nesnažil se vyvrátit obvinění, chtěl jen vědět jak to opravdu bylo. Proč to nikdo jiný nechápal? Byl tu snad někde někdo, komu se hodilo, aby byl Sirius odsouzený za zradu? Snad někdo z vyšších míst, kdo podplatil porotu, stráž i toho děsivého soudce s prázdnýma očima, který vyslovil větu „Doživotí v Azkabanu" stejným hlasem jako by třeba Remus říkal své třídě „Dva svitky pergamenu"?

Ačkoliv měsíc zrovna ubýval, když Remus slyšel konečný výrok, blahopřál si, že ho přece jen dovnitř nepustili. Byl si sakra jistý že by soudce s chutí pokousal.

Na poslední okamžiky soudu se k obrazovce protlačil tak blízko, jak to bylo možné, a snažil se ještě naposledy ve tváři svého přítele objevit známku zdravého rozumu. Když se ho jiný divák pokusil odstrčit, Remus zavrčel: „K čertu s tebou, mozkomorův synu," utrhl se na něj, „Sirius je můj přítel."
To přimělo všechny, že o krok ustoupili, a Remus zůstal dál zírat na stěnu. Siriova tvář byla vždy výrazná a plná emocí a teď v ní Remus spatřil hněv, zděšení, záblesk překvapení a něčeho, co mohlo docela dobře být rezignací.

Ne. Jen to ne, Sirie. Prosím.

Pak se Sirius otočil, trollové k němu přistoupili, aby ho odvedli do kobky před převozem do Azkabanu, a vláčeli ho po cestě a cloumali s ním jako by byl něco míň než…

Míň než člověk. Pocit, který Remus velice dobře znal, a tím více ho bolelo, že se to muselo stát někomu, koho sám obdivoval.

To, co v té chvíli pocítil, byla prostá nenávist k lidem. Nehodlal už ani minutu předstírat, že je jedním z nich.

S hlubokým zavrčením se prodral davem diváků, kteří si dále nerušeně šeptali a chroupali brambůrky, proběhl prázdnou vstupní halou a předními dveřmi ven. Slabě pršelo a déšť sebou nesl vůni rašeliny a nedalekých mokřin, vůni tak čistou a osvěžující vedle toho dusivého pachu lidské společnosti. Chtěl se dostat ven dřív než se u vrat udělá dlouhá fronta čarodějů a čarodějek čekajících na své hůlky. Než se objeví Brumbál a přinutí ho říct tu lež, že je spokojený s tím, jak ředitel svědčil, že věří v Siriovu vinu a že spravedlnost byla vykonána.

Ze školy, kde daleko uprostřed zapadákova učil, sem sice doletěl na koštěti (patřilo Jamesovi, ale na to nemysli), ale najednou měl pocit, že zpět by nedoletěl. Byl sotva schopen chůze. Přes slzy a déšť v očích neviděl a klopýtal po pěšině vedoucí od soudní budovy dolů na farmu, kde byl portál do mudlovského světa. Hodlal chytit vlak a po cestě si rozmyslet, co udělá dál. Teď, když zůstal sám, poslední ze všech.

Mudlové na cestě k nádraží po něm vrhali kradmé podezřívavé pohledy - viděli muže se slzami v očích, muže ve vysokém klobouku, dlouhém černém hábitu a s koštětem v ruce. Nakonec se mu nějak podařilo koště zmenšit do velikosti ptačího brku a spolu s kloboukem a hábitem ho nacpal do kufru. V bavlněné košili a džínových kalhotách, které měl pod hábitem, mu teď byla zima, ale čarodějové byli v této části země očividně vzácní. Vzpomněl si, že tato soudní budova byla během posledních dvou století přece použita jen třikrát.

Mimo dohled, daleko mezi vlnami, ležela pevnost Azkaban. Zachvěl se, když si uvědomil, že mudlové o tom zřejmě nemají ani ponětí. Mohou pevnost vidět? Věděl, že nemohou vidět mozkomory, ačkoliv je mohou cítit. Proti mozkomorům nebylo ochrany. Napadlo ho, že odteď budou mudlové považovat slzy za běžný poznávací znak všech čarodějů, stejně jako doteď to byly špičaté klobouky a hábity.

Koupil si jízdenku a brzy již seděl v poloprázdném vlaku na cestě kamsi na jih, odnikud nikam, zpět ke svému učitelskému místu, již třetímu za posledních pár let.

I z toho mu bylo zle. Zle z neustálých lží, skrývání a kradmého plížení, zle z toho, že sotva se pokaždé zotavil, přišel úplněk a on musel znovu cestovat dvacet mil do nějaké osamělé chýše. A k čemu? Aby mohl učit pologramotné idioty povzbuzovací kouzla, kterými si pokaždé akorát přivodili bolest hlavy.

Co se kdo staral o to, jestli každý měsíc žere lidi nebo jestli je tím nejspolehlivějším a nejrozumnějším čarodějem, kterého mohli v okolí sehnat? Končilo to pokaždé stejně: nenávist, lži a nakonec skandál, když se na to přišlo. A přišlo se na to vždycky.

Dusivý vztek se v něm vzedmul ještě víc, když si vzpomněl na svá první dvě zaměstnání. O tom posledním ani nemluvě. Na akademii v Hracholuskách ještě nikdy neviděli profesora z Bradavic ani zdálky, natož aby tam nějaký učil. Ředitel byl tedy poměrně ochotný uznat, že obor, který profesor Lupin vyučoval, vyžadoval samozřejmě mnoho cestování a profesorský sbor musí pochopitelně počítat s jeho pravidelným zastupováním…

Těžko říct, jestli si všichni něco nalhávali, nebo byli příliš tupí, než aby se sami dobrali pravdy.

A co víc - neustálé pobývání v těch nejzapadlejších dírách mu nakonec zabránilo vídat Lily a Jamese, takže si neuvědomil, jak vážně byly jejich životy teď v poslední době ohroženy.

Chytrá, oddaná Lily… statečný, milý James… a nešťastný, ubohý malý Petr, který…

Proč Sirius neřekl nic o Petrovi? V celé té historce bylo tolik mezer… v té tragédii, která zničila věrné přátelství Náměsíčníka, Červíčka, Tichošlápka a Dvanácteráka a během jediné noci zanechala jen…

Náměsíčníka. Vlkodlaka. Zatraceně, když už jím jednou byl, což ze sebe jednou pro změnu přestat dělat někoho jiného.

Dlouhá noční cesta vlakem jeho vztek a nenávist nijak neutišila, naopak, když nakonec došel pěšky k akademii, pohled na tu kamennou rozpadlou budovu, která urážela každý jeho smysl, ho znovu rozčílil. Všude panovala hluboká tma, studenti spali jako dřeva, ale Remus už nehodlal čekat ani minutu.

Vyběhl po schodech do svého pokoje a začal si bleskově balit oblečení, které tu měl, a cpát ho do kufru. Nebylo toho o moc víc než učitelský hábit a cestovní plášť. Uprostřed spěchu mu najednou pohled padl na kufr, který ležel nahoře na skříni a vypadal pořád skoro jako nový. K čemu mu v téhle díře byl? Mohl učit zpaměti a bez učebnic víc, než si toho byli tihle studenti schopni zapamatovat. Nebylo zapotřebí tahat sebou stohy učebnic v zavazadle navíc.

Profesor Remus J. Lupin, stálo zlatými písmeny napsáno na jeho okraji. Tohle nebudu potřebovat, pomyslel si hořce, a vykročil ke dveřím.

Zastavil se, když se mu před očima náhle vynořilo nádraží King´s Cross, kde tenkrát nervózně čekal na vlak, který ho měl odvést do jeho prvního zaměstnání. Sirius, který se do té doby vedle něj smál a vtipkoval, náhle nečekaně zmlknul. „Já – totiž my – ehm – jsme mysleli, že by se ti něco hodilo…" Vylovil nepořádně zabalenou krabici a kvapně ji strčil překvapenému Removi do rukou. „Měl bys jít, Reme, nebo ti ujede vlak."

Až později, během té dlouhé cesty k první z nekonečné řady malých vesnic a ještě menších škol, konečně kufr obrátil a přejel prsty po zlatých písmenech. Od Siria?

Vezmu ho, rozhodl se. Co všechno ze Siria už ztratil? A co mu z něj jej ještě zbývá?

Vyšel na chodbu a zabouchl za sebou dveře, aniž se staral o to, koho všechno probudil. Zamířil za ředitelem, zabušil neurvale na dveře a vpadl bez vyzvání dovnitř.

„Co se stalo?" vyskočil profesor Bublirach. Pokoušel se právě udržet na špičce nosu úhoře.
„Dávám výpověď," vyrazil ze sebe Remus.

Bublirach upustil úhoře na stůl, napřímil se a zakoktal: „Vy, Lupine? Výpověď? A smím vědět proč? Nikdy jste…"

Remus se na poslední chvíli ovládl, i když se neubránil drobnému úšklebku v koutku úst. „No, abych tak řekl… jsem vlkodlak. A právě jsem dostal neodolatelnou touhu jít a jíst lidi. V Rumunsku."

Hodil na stůl svitek pergamenu s výpovědí, vyrazil ze dveří ven a vznesl se do vzduchu.

Dětinské, dost možná. Pasovalo by to spíš k Siriovi.

Jenže on teď bude muset být Siriem za ně za oba.

WolfieTwins

- - - - - - - - - - - -

Pozn. autorek: Postavy, názvy míst a věcí z knih Harry Potter jsou majetkem J.K.Rowlingové a jejího vydavatele.

Tato povídka byla napsaná před vydáním Ohnivého poháru. My víme, že Sirius se před Azkabanem nedostal k žádnému soudu, ale psaní této scény nás hodně bavilo a doufáme, že nám to odpustíte.