Tohle je jedno z mých prvních fanfictionů, ne-li úplně první. Takže se nedivte, že to má trošku švihlou zápletku. Byl to původně dárek pro sestru a do teď nevím její názor. Na recenzi čekám už tak pět roků. Snad se jí dočkám od vás.
Vzhledem k tomů, že moje maličkost už od dopsání nebyla spokojená se zápletkou, podařilo se mi vzápětí vytvořit alternativní konec. A taky kompletně překopat celý příběh. V druhé verzi zůstaly jen postavy a hlavní linie děje. Ale tím vás nemusím zatěžovat, to ještě není dopsané. A ještě dlouho nebude.
Na zemi leží třesoucí se dívka. Dlouhé černé vlasy a roztrhaná noční košile jsou to jediné, čím se může přikrýt a schovat se tak před zimou a pohledy z chodby. Celým tělem jí projede zášleh bolesti. Dívka vykřikne a celá se zkroutí, ale i když se ve špehýrce ve dveřích objeví pár očí, nikdo jí nepřijde na pomoc. Nikdo neutiší bolest. Dívka se dál svíjí v křečích, dokud bolest náhle nepoleví a ona úplně vyčerpaná nezůstane bezvládně ležet.
„Prosím." zašeptá zoufalá dívka mezi vzlyky, ale všude je ticho. Nikdo ji nepomůže.
Padne na ni stín.
Škubne sebou a zavře oči v hrůze, že zase přišli Oni. Ale místo hlubokých hlasů se ozve tiché zamňoukání. Vylekaně otevře oči a podívá se před sebe.
Na zemi sedí černá kočka s velkýma zelenýma očima.
„Kočka." vydechne dívka. V hlase jí zní jen nepatrný náznak údivu. Během svého pobytu v téhle cele už viděla podivnější věci.
Kočka se zvedne a se švihajícím ocasem přejde k ležící postavě.
Dívka k ní natáhne ruku a čeká, že kočka projde skrz jako všechny její halucinace. Ale nestalo se tak. Kočka opatrně očichala natažené prsty a otřela se hlavou o rozechvělou dlaň.
Dívka překvapením vytřeští oči, když na dlani ucítí jemnou srst a teplo zvířete.
„Jsi tady." zašeptá ohromená dívka.
V tu chvíli ji přepadne další ze záchvatů bolesti. Dívka vykřikne úlekem. Tělo se jí zkroutí do klubíčka a vzápětí se celé prohne, jak jím procházejí vlny bolesti. Tentokrát trvá o dost déle, než se záchvat přežene. Dívka přerývavě dýchá, zatímco se její tělo nekontrolovatelně třese. Leží na zádech a tiše brečí. Slzy jí tečou z očí rovnou do vlasů.
Na hrudi ucítí jemný dotek měkkých tlapek. S námahou otevře oči a podívá se na černou kočku.
Zvíře na ni hledí a nehýbe se.
„Pomož mi. Prosím." zašeptá dívka zoufale a přitiskne si kočku k sobě.
- - o - -
„Ples." zopakuje Michael a promne si bradu mezi palcem a ukazovákem. „Neumím tančit. Nikdy jsem to nepotřeboval."
„Lekce v tanci je zařazena do vašeho programu namísto hodin šermu." podotkne komorník úředním hlasem.
„Co?!" vyhrkne Michael překvapeně nad komorníkovou pohotovostí, ale hned se uklidní. „Jsi rychlý." prohlásí.
„Seřídit váš program je snadné pro komorníka rodu Doerheatů." řekne Jonathan se samolibým úsměvem a lehkou úklonou.
„A co mám dál v programu, komorníku rodu Doerheatů?" zeptá se Michael s pozvednutým obočím.
„Dnes dopoledne máte schůzku s panem Williamsem, vedoucím pobočky v Edinburgu. Po obědě zkouška kostýmů na ples, následuje taneční lekce." řekne komorník profesionálním hlasem.
„A mezitím spousta papírování." brble si Michael pod nosem.
„Kostým." řekne mladík trochu nepřítomně a znovu se zahledí do pozvánky. „Maškarní ples." přečte.
„Ty budeš mít taky kostým?" loupne pohledem po komorníkovi. „Asi bys měl, ať moc nerazíš."
„Máte na myslí nějaký určitý kostým, pane?" zeptá se komorník. I nadále se chová velice uctivě, ale přece jenom se Michael na okamžik zatváří nejistě.
„Netuším, jak bude vypadat můj kostým, natož abych vybíral tobě." zabručí Michael a konečně odloží pozvánku. Jako by tím definitivně uzavřel téma maškarního plesu, zvážní, a když se napije ranního čaje, tváří se už neproniknutelně jako karetní hráč.
„V kolik hodin přijede Williams?" zeptá se.
„V jedenáct hodin." oznámí komorník. „Mám ho uvést do pracovny, nebo si přejete přesunout jednání jinam?"
„Pracovní věci se mají řešit v pracovně." podotkne Michael. Otočí se na židli a podívá se z okna na šedou oblohu.
„Vypadá to na bouřku."
- - o - -
Michael se dívá do deštivého dne za okny domu a pozoruje kočár přijíždějící po kamenné dlažbě Londýna.
„Norbert Williams." zašeptá do tichého hřmění, které sem doléhá z dálky. Povzdechne si a sklo před jeho obličejem se zamlží.
„Chcete schůzku odložit?" ozve se za jeho zády komorníkův hlas.
„Samozřejmě, že ne." řekne Michael a posadí se do křesla.
Jonathan se lehce ukloní a odejde přivítat hosta.
- - o - -
Dveře se otevřou dříve, než se jich promočený Williams stačí dotknout.
„No to je dost!" utrhne se mohutný host na komorníka a vrazí do haly jako velká voda.
Norbert Williams je mohutný muž s rudými vlasy a vousy, oblečený do těžkého a momentálně mokrého kabátu a běžně vypadajícího obleku.
Jonathan muži beze slova pomůže sundat kabát a se zdvořilým 'Následujte mě, prosím.' odvede hosta do pracovny.
„Pan Williams." ohlásí komorník, ale host nečeká, až bude uveden a s hlukem se hrne dovnitř.
„Prý jsi se mnou chtěl mluvit, chlapče." řekne Williams naštvaně. „Abys věděl, jsem tu jenom ze své dobré vůle. Nemám čas na hraní si s dětmi, ani když sedí za obřím stolem."
„Zajímavé." podotkne Michael klidně. Prohlíží si Williamse s hlavou nakloněnou na stranu, jako by pozoroval nějaký zajímavý exemplář hmyzu.
„Myslel jsem, že jste jenom zloděj, ale vy jste navíc i hulvát a idiot."
Williams zrudne vzteky, když mu dojde, co mu to mladík vlastně řekl.
„Co si to dovoluješ, smrade!" zaburácí a bouchne pěstí do stolu s takovou silou, až se hromádka listin sesype na stranu.
„Navzdory růstu ceny uhlí a vytěženého množství materiálu je vaše pobočka jediná, která nevydělává, ale naopak prodělává. Ve vašem účetnictví jsou nesrovnalosti a vaši zaměstnanci žijí v bídě." řekne Jonathan. V ruce drží otevřenou knihu, jejíž strany jsou popsané sloupci číslic.
„Řekněte, kam se poděly peníze na stavbu domů pro horníky?" zeptá se Michael klidně. Hlavu má nakloněnou, takže Williams místo jeho očí vidí jen odraz lampy na sklech brýlí.
„Dělníci stále žijí v bídě, ale vy jste si postavil krásnou novou vilku, jak jsem si všimnul."
„Veškeré transakce jsou řádně zaznamenané v účetních knihách, a pokud se v nich nevyznáte, nedivím se, že tam najdete jenom nesrovnalosti." řekne Williams nenávistně, ale snaží se fyzické projevy své zuřivosti potlačovat.
„Já se v účetnictví vyznám." podotkne Michael chladně a pokyne Jonathanovi, který před Williamse položí list papíru. „Tohle je částka, kterou dlužíte. Pokud ji splatíte do měsíce, zůstane vám vaše postavení. Samozřejmě za předpokladu, že se žádná takováto situace nebude muset opakovat." řekne Michael úředním hlasem.
„A co když odmítnu?" zeptá se Williams a zuřivě vycení zuby. „Nemáš jedinou možnost, jak mě donutit, dát ti jediný cent. Nebudu poslouchat nějakého přivandrovalého fracka a jeho slouhu!" zařve Williams a znovu bouchne pěstí do stolu.
„V tom případě," začne Michael úplně klidně. „Nám, prosím, podepište toto." ukáže na další list papíru, který komorník položil na stůl.
„Co to je?" zavrčí Williams trochu překvapeně. Čekal, že se s ním Doerheaty bude hádat.
„Vaše výpověď a převod veškerého vašeho majetku získaného za posledních pět let ve prospěch podniku." vysvětlí Michael se stejně klidným výrazem, jaký má po celou dobu rozhovoru.
„Ty musíš být blázen!" zařve Williams.
V tu chvíli oblohu venku prořízne záblesk, který všechny v místnosti oslní, aby je vzápětí ohlušilo zahřmění.
Williams ohromeně zírá na komorníka. Když je ozářil blesk, zdálo se mu, že oči sluhy rudě zaplály.
„Slyšel jsem, že nedávno několik lidí zemřelo po zásahu bleskem." podotkne Michael s mírným zaujetím. „Ale takové nehody se stávají docela často."
„Chcete mi vyhrožovat?" zeptá se Williams naštvaně, ale jeho hlas postrádá předchozí sebejistotu. Komorníkovi oči ho vyděsily.
„A čím bych vám mohl vyhrožovat?" zeptá se Michael s pobaveným úsměvem. „Zásahem blesku? To je opravdu hloupý nápad."
„Už toho mám dost!" štěkne Williams. „Odcházím!"
„Nejdřív podepište." řekne Michael. Stále mluví klidně, ale v jeho hlase zazněl nebezpečný podtón, při kterém Williamsovi naskočila husí kůže.
Venku se znovu jasně blýsklo a domem se rozlehlo hřmění.
Jonathan významně položí na stůl pero a kalamář.
Williams na sucho polkne, vytřeštěné oči upírá na komorníka. Oči onoho muže, je-li to vůbec člověk, září rudou barvou.
„Co jste zač?" zeptá se chraplavě.
„Jsem Jonathan Gate, komorník rodu Doerheatů." usměje se Jonathan, ale je to úsměv hladového vlka.
„Podepište." řeknou komorník i jeho pán zároveň.
Znovu zahřmí a vítr zacloumá s okny.
Williamsova bojovnost zmizela a nahradil ji strach o vlastní život. Roztřesenou rukou namočí pero do inkoustu a podepíše se na konec papíru. Má při tom pocit, že podepisuje vlastní rozsudek smrti. Pustí pero a ustoupí až ke dveřím.
„Děkuji za vaši návštěvu." usměje se Michael.
„Dovolte, vyprovodím vás." řekne komorník zdvořile.
- - o - -
Michael se dívá z okna nad střechy domů na nebe, které se každou chvíli rozzáří bleskem a otřásne hromem.
„Dneska je vážně mizerné počasí." povzdechne si.
„Nemáte rád bouřky, pane?" zeptá se Jonathan zdvořile, zatímco uklízí nepořádek, který Williams způsobil na stole.
„Nemám rád zimu a ten déšť je ledový. Ale bouřky mám rád. Blesky a hromy. Jsou fascinující." řekne Michael trochu zasněně.
„Bude se podávat oběd. Budete chtít jíst zde?" vytrhne Jonathan svého pána ze zamyšlení.
„Ne. Půjdu do jídelny." zavrtí Michael hlavou a vrátí se ke stolu. Zvedne smlouvu, kterou Williams podepsal a znovu si ji přečte.
„Sehnal jsi nějakou náhradu?" zeptá se Michael a podívá se na Jonathana přes horní okraj obrouček.
Komorník mu okamžitě podá tři útlé složky.
„Jsou zde veškeré informace a doporučení nejzávažnějších kandidátů." oznámí Jonathan.
„Dobře." přikývne Michael a převezme si složky. Znovu se usadí ve svém křesle a trochu zesílí plamen lampy.
„Vyřídíme to, co nejrychleji."
- - o - -
Všude je tma, ale ani uprostřed noci není Londýn tiché místo. Ulicemi zní hrkotající kola kočárů, přiopilé hlasy opilců nebo výkřiky hrůzy přepadených lidí.
Blízko jednoho z mostů přes Temži dřepí dívka v obyčejných šatech. Krátké vlasy má omotané šátkem. Našla na cestě kotě a teď si s ním hraje. Energická kočka s rezatým flekem kolem oka útočí na dívčinu ruku, ale neškrábe doopravdy.
„Ty jsi raubíř. Asi si tě odnesu domů." usmívá se dívka vesele.
Je nebezpečné zůstávat pozdě v noci venku, obzvláště pro ženy, ale ona se nebojí. O zábradlí mostu se opírá její ochránce. Vysoká nehybná postava v dlouhém plášti.
Dívka si bezstarostně hraje s kotětem, ale najednou se zarazí a podívá se směrem k jedné z ulic. I muž na mostě se konečně pohnul a zvedl hlavu.
Z ulice vyjede drožka tažená unaveným grošákem.
Muž v plášti si stoupne doprostřed mostu a donutí tak drožkáře, aby zastavil.
„Hele, uhni mi z cesty!" zařve drožkář.
Dívka se vydá k vozu a otevře dvířka. Uvnitř sedí nervózně se tvářící muž s koženou taškou přitisknutou k hrudi.
„Banditi!" vyhrkne mužík vyděšeně.
„Profesor Johnson?" zeptá se dívka zvědavě.
„A-ano?" vykoktá muž s taškou.
„Vystupte si, prosím." vyzve ho dívka překvapivě zdvořile.
„T-to ne. Vy - vy jste lupiči." vrtí mužík hlavou.
„Pane, profesore, ujišťuji vás, že nejsme lupiči. Chci si s vámi promluvit."
„N-ne." dál vrtí profesor hlavou.
Dívka si sáhne k pasu a vytáhne dlouhý ostrý nůž.
„A teď už půjdete?" zeptá se dívka přísným hlasem.
Profesor Johnson vyděšeně vyjekne, vrazí zády do druhých dvířek a vypadne z drožky ven. Muž v plášti uhne drožkáři z cesty a pomalu se vydá k profesorovi, který se už zvedá na nohy.
Drožkář, který se rozhodně nechtěl stát svědkem jakéhokoliv zločinu, práskne bičem a rozjede se pryč.
Když profesor zjistí, že stojí sám proti dívce s nožem a vysokému muži, rozběhne se pryč. Ovšem jeho pronásledovatelé nemají potíže držet se starým mužem krok. Profesor volá o pomoc, ale nikdo mu neodpovídá, nikde se neobjevuje zachránce. Kličkuje neznámými uličkami, které jsou čím dál užší a temnější. Doufá, že narazí na policistu nebo na přeplněnou hlavní třídu. Ovšem místo toho vběhne do slepé uličky. Pustí tašku a v hrůze pronásledovaného zvířete se pokusí přelézt zeď. Prsty vyškrábe do staré zdi několik rýh a oláme si při tom několik nehtů, ale to už za ním stojí muž a dívka. Otočí se k nim čelem a padne na kolena.
Řekne jim vše, co chtějí vědět. Doufá, že ho nechají naživu. Ale když mu dívka řekne, z čeho ho obviňují, jeho naděje zmizí. Dvě bodnutí do břicha a jedno do hrudi je to poslední, co má z tohoto světa.