Na tomto příběhu pracuji se svou kamarádkou - Dreamer of Foolery. Jedná se o experimentální příběh, kdy každá píše za svou postavu a po pár odstavcích se střídáme. Na příběhu se nedomlouváme, zkrátka co jedna napíše, na to druhá reaguje. :)
(Shiyaki Moerū = Liraela, Takai Shikami = Dreamer of Foolery)
Shiyaki Moerū
Znuděně jsem pohlédl na hodiny na zdi. Půl třetí. Ten největší frmol už pominul a teď už zbývá jen několik hodin nudy. Naoko jsem oprášil svou číšnickou zástěru a netrpělivě se rozhlédl po kavárně. Je malá, zapadlá a útulná. Rodinný podnik patřící mému strejdovi. Pracuji tady už tři roky - od svých patnácti. I když spíš je to jen taková brigáda, každý víkend, abych si přivydělal. Sice si pořád stěžuju, že se nudím, ale mám to tu opravdu rád a rád sem chodím.
S trhnutím jsem se probral ze svých myšlenek, když zazvonil zvonek u vchodových dveří. Nasadil jsem více méně přívětivý výraz a vydal se přivítat nového hosta.
Takai Shikami
S očekáváním vejdu do kavárny. Je malá a útulná a to mi vyhovuje. Nemám náladu na hlučnou společnost. Po celém dnu už toho mám plný krk, teď si hlavně potřebuji odpočinout.
Podívám se po ateliéru a vyberu si zastrčený stolek v rohu. Jen si sednu, už u mě stojí číšník jestli mám vybráno.
Podívám se rychle do menu a objednám si černou kavu s mlékem. Kofein mi už chyběl.
Shiyaki Moerū
Chvíli jsem si prohlížel kluka přede mnou, zatímco jsem nepřítomně zapisoval jeho objednávku. Byl mi nějak povědomý. I když možná jsem si ho s někým spletl. Vrátil jsem se za pult vyřídit zadání na lístku a nevěřícně na něj zůstal zírat.
'Kofola s mlíkem? Vždyť mu bude blbě!' Jelikož mi byl sympatický, rozhodl jsem se ho ušetřit budoucích žaludečních problémů a načepoval mu pouze kofolu. Vrátil jsem se k jeho stolu a s omluvným úsměvem ji před něj postavil: "Mléko bohužel došlo."
Takai Shikami
Unaveně zírám na průzračnou tmavě hnědou a pokouším se zjistit, jak se zde ocitla.
Po několik minutovém zírání posunu svůj nechápavý výraz na číšníka, který za pultem utírá sklenice.
"Asi jste si spletl objednávku," zavolám na něj, abych upoutal jeho pozornost, "tohle jsem nechtěl," prohlásím a čekám na odpověď.
Shiyaki Moerū
Překvapeně zvednu hlavu od čištěné sklenice. Ten povědomej kluk na mě zírá a nechápavě ukazuje na sklenici.
'Páni, ten musí být sjetej. Vždyť jsem mu ji donesl minimálně před pěti minutama.' Vrhnu jeho směrem další omluvný úsměv a křiknu: "Omlouvám se, hned to bude." Nedá se nic dělat, náš zákazník, náš pán. S ohledem na jeho stav doufám, že neslyšel mou dobře míněnou lež o došlém mléku a naliju mu ho plnou sklenku.
'Jestli mu bude blbě, může si za to sám. Já ho zkoušel zastavit.' Donesu mu druhou sklenici, ještě jednou se omluvím, a vrátím se ke své předchozí činnosti.
Takai Shikami
Co to ten blbec dělá? Asi musí být přepracovaný.
Povzdechnu si a s oběmi sklenicemi se zvednu a dojdu až k pultu. Položím je slušně na stůl a čekám až si mě znovu všimne.
Jakmile se tak stane, ukážu na sklenice a hodím po něm mírně naštvaný pohled.
"Nevím jestli jste jen unavený nebo mentálně labilní, ale tohle jsem si neobjednal," zavrčím a čekám na reakci.
Shiyaki Moerū
Vyjeveně zamrkám nad těmi nepřátelskými slovy. Zachovám si ovšem chladnou hlavu a slušně zjišťuji, co si objednal. Když odpoví, že kávu s mlékem, vykulím oči.
"A...áá...áááá!" zcela neinteligentně ze sebe vypravím, jak mi postupně všechno dochází.
"Strašně moc se omlouvám! Asi už jsem opravdu přepracovaný... nebo labilní..." začnu plácat páté přes deváté a zbrkle se natáhnu pro sklenice na lince. To však byla chyba. Ztuhle sleduji, jak se sklenice s kofolou naklání, až se zcela převrátí a polije toho kluka.
"Ale ne, ale ne, ale ne!" rychle přeběhnu na druhou stranu pultu, cestou popadnu utěrku, kleknu si před něj a začnu drhnout pomalu se rozlézající skvrnu na jeho oblečení.
"Strašně moc se omlouvám!" otevřeně panikařím. V tom si uvědomím, že už nečistím jeho mikinu, ale určitou část kalhot. Zarazím se (s rukou na jeho rozkroku) a vzhlédnu k němu.
Takai Shikami
Sleduji, jak pomalu začne panikařit, poté se mi omlouvat a v zápalu omluv na mě vylije celou kofolu.
Jakmile ledová tekutina zasáhne kůži, lehce vyjeknu a chci obsluze vynadat, ale nevzmohu se na slovo. V okamžení, kdy mě začne otírat, začnu se trochu ošívat pod trapnou situací a jen sleduji jak se utěrkou dostal až k mým choulostivým místům.
To už rudnu doopravdy a jen cítím jak se mi do tváří vhání stud.
Poté, co si uvědomí, kde mě to doopravdy utírá, se mi trochu zmateně a hlavně omluvně podívá do obličeje.
"Mohl byste mě přestat utírat, prosím?" Trochu poodstoupím, abych dal najevo, že to myslím vážně.
"Máte tu záchody? Jen bych si to šel přeprat pod vodu," zeptám se a v duchu si nadávám, že jsem si vzal svoji oblíbenou košili.
Shiyaki Moerū
Sleduji, jak rudne a trochu ode mě odstupuje. Jeho reakce mi pomůže znovu získat chladnou hlavu a své sebevědomí. To vůbec není jako já, abych takhle reagoval. S krátkým úsměvem na půl pusy se zvednu a nasadím profesionální přístup.
"Záchody tu bohužel nemáme, ale můžete použít koupelnu majitele nahoře v patře. Pití bude samozřejmě na účet podniku. Kdybyste šel se mnou..." dovedu ho po schodech za barem nahoru ke dveřím do koupelny.
"Zatím si to, prosím, opláchněte. Já jsem za chvíli zpátky, jenom utřu tu louži dole a donesu Vám suché oblečení." odběhnu dřív, než stihne něco říct.
Takai Shikami
Zmateně hledím na zavřené dveře, než si uvědomím, proč mě sem zavedl a sundám si košili i s kalhoty a pokouším se zbavit obrovské tmavé skrvny, která se táhla přes polovinu obou kusů oblečení.
"Pojď dolů ty hnusná skrvno! Nebo uvidíš," vyhrožuji nahlas a snažím se ze všech sil nevypadat jako moc velký blázen.
Když už pomalu vzdávám svůj boj se skvrnou a začínám si pomalu myslet, že ty kusy látky nemůžou být už více mokré, všimnu si postavy stojící za mnou.
Shiyaki Moerū
V rekordním čase vydrhnu kofolu z podlahy a linky a zaběhnu do svého pokoje. Jelikož se mi nechce každý víkend dojíždět sem čtyři hodiny, přespávám o víkendu tady. A zrovna nedávno jsme se s rodiči domluvili, že se sem přestěhuji na trvalo a přestoupím na místní školu.
V pokoji jsem popadl to první, co mi přišlo pod ruku - černý pletený svetr a rifle. Chvíli jsem stál před přivřenými dveřmi a přemýšlel, jestli mám zaklepat. V tom jsem uslyšel, jak nadává fleku na košili, ať jde dolů.
'A pak že já jsem mentálně labilní.' Potichu jsem vklouzl dovnitř, že tam nechám oblečení a zase půjdu, když jsem si všiml, že je jenom ve spodním prádle. Neodolal jsem a pořádně si prohlédl jeho sladkou postavu. Pořádně jsem ho přelétl očima, od spoda až nahoru... a setkal se s jeho pohledem v zrcadle.
"Ehm... Já tady jenom, eee... obdivuji. Teda oblečení! Donesl jsem oblečení!" pustím hromádku na zem a rychle vypadnu za dveře.
Takai Shikami
"D-děkuji," vyrazím ze sebe zaraženě a lehce se usměji.
Poté co odejde na sebe rychle hodím rifle se svetrem a vyjdu ven na chodbu. Sice je svetr trochu větší, ale co byste chtěli od tak prťavého tvora jako já.
Jakmile se setkám s bílým pohledem zdi, vzpomenu si, že jsem nechal své oblečení malátně ležet celé mokré v umyvadle a vřítím se zpátky, abych po namáhavé ruční práci sešel dolů do kavárny s mírně mokrým oblečením v ruce.
"Ještě jednou děkuji, že jsem mohl použít vaši koupelnu a za půjčení oblečení."
Shiyaki Moerū
Otočím se, když uslyším kroky na schodech za sebou. Kluk schází dolů, navlečený do mého svetru a riflí, a v rukou svírá své mokré oblečení. Sklenice, kterou jsem zrovna utíral, mi málem vyklouzne z rukou, ovšem povede se mi ji neohrabaně chytit.
'Téda...' hvízdnu si pod vousy, když se dívám, jak na něm můj svetr visí a rukávy jsou mu trochu dlouhé. Přejde ke mně a slušně poděkuje za všechny způsobené potíže. Usměju se, tentokrát upřímně.
"Není vůbec zač, spíš já bych se měl za všechno omlouvat... A to oblečení mi vrátíš, až se znovu setkáme." druhou větu jen zamumlám. Zase nahlas dodám: "Pokud chcete, to Vaše oblečení můžu vyprat. A dáte si u nás tu kávu, nebo jste na tuto kavárnu kvůli mé neschopnosti úplně zanevřel?"
Takai Shikami
"Přestože mě ta ledová sprcha už probudila, kávu si dám velice rád, děkuji," řeknu s úsměvem a podívám se na ještě mokré oblečení v ruce, "a s praním si nedělejte starosti, tohle oblečení se nemůže bohužel jen tak prát v pračce," pokračuji a snažím se, aby má odpověď nezněla moc snobsky. Nejsem snob, ale tohle oblečení mě stálo hodně potu a konečně jsem si ho mohl dovolit, proto je nechci nechat v rukách stroje, který by mi něco z toho mohl poničit.
Ještě se jednou usměji a zamířím k mému stolu čekat na kávu. Bohužel jsem již nevěděl jak mám reagovat, tak jsem se jednoduše otočil a vrátil se zpátky, abych mu dal nějaký prostor.
Složené oblečení položím na jednu z vedlejších židlí a čekám.
Shiyaki Moerū
Připravím kávu s extra péčí a opatrně mu ji donesu. Chvíli tam nervózně přešlapuji a přemýšlím, zda mám začít konverzaci. Nakonec mi to nedá a rozhodnu se, že o něm chci vědět víc.
"No...eh... To oblečení klidně můžu donést do čistírny...?" nechám tu otázku chvíli viset ve vzduchu a pak neohrabaně pokračuji: "A Vy tady...bydlíte...? Byl jste u nás už někdy předtím? Zdá se mi, že jsem Vás tu předtím nikdy neviděl."
Takai Shikami
Upiju trochu kávy a málem se rozesměji nad způsobem, jak ze sebe dostává otázky.
"Dnes jsem tu poprvé. Žiji s rodiči na druhém konci města, ale byl jsem tu navštívit bratra, který potřeboval pomoct v práci. To on mi říkal o vaší kavárně," odpovím a vduchu se ptám sám sebe, proč mu to vůbec vykládám.
"Po celém dnu v jeho přítomnosti jsem si potřeboval dát na chvíli pauzu a tak jsem zde," usměji se a znovu se napiji.
"Pokud vám to nepřijde moc hrubé, jak se jmenujete? Vykládám vám zde o mě a mém životě, přestože vás vůbec neznám."
Shiyaki Moerū
"Shiyaki Moerū jméno mé. K Vašim službám." mírně se pokloním. Sice by mě zajímalo, jak se jmenuje on, ale to by od číšníka bylo nanejvýš nezdvořilé.
'Pokud mi ho bude chtít říct, tak mi ho řekne. Já můžu jen doufat.'
"Doufám, že Váš bratr říkal o naší kavárně jen to pěkné." zavtipkuji a nenápadně se posadím na židli vedle něho. Zalovím v paměti a vybavím si obličej nejpodobnější tomu naproti mně.
'Tak proto mi byl povědomý!' dojde mi najednou.
"Jste si celkem podobní..." ani jsem si neuvědomil, že jsem to řekl nahlas. Vrhnu na něj pohled, abych zjistil, zda se neurazil.
"Ehm, omluvte mou nevymáchanou pusu. Většinou říkám, co mi přijde na mysl. A strýček mi furt nadává, že nemám otravovat zákazníky. Takže... já Vás radši nechám dopít... a ještě jednou se omlouvám za všechny způsobené problémy." rychle se zvednu.
"Až dopijete, můžete rovnou odejít." řeknu až moc stroze. Otočím se a cestou k baru zašeptám: "Zatím sbohem... dokud se znovu nesetkáme."
Takai Shikami
Nechápavě se za ním otočím a přemýšlím, co jsem udělal špatně, že se začal chovat tak chladně.
V myšlenkách se utápím ještě notnou chvíli, než dopiji kávu a zvednu se. Dojdu až k pultu, vezmu si jednu propisku a napíšu mu svoje jméno na kousek ubrousku. Položím ho vedle kasy s penězmi za kávu a bez jeho povšimnutí odcházím. Nebylo by přece slušné, abych znal jeho jméno, ale on mé ne.
Má krásné jméno, to se musí uznat.
"Doufám, že se ještě potkáme." zašeptám do ticha kavárny a naposledy se usměji, než odejdu.
