Dívám se na sebe do zrcadla a nedokážu potlačit spokojený úsměv. Další báječný den. Další den, počkat, to už je osmý? Ano osmý den, tedy druhý týden báječného života. Sbohem nudné studium, vítej skvělá práce! Vlasy sepnu do drdolu, zastrčím neposlušný pramínek za levé ucho, naposledy zkontroluji nalíčené řasy a našpulím rty. Ta rtěnka je možná příliš rudá, ale přesně ladí s mými vlasy a ostře kontrastuje se zelenou barvou očí. Urovnám si vršek a překryji holé bříško laboratorním pláštěm. Ty bláho, vypadám tak profesionálně!

Naposledy se na sebe usměju, opustím kabinku dámské toalety a rázným krokem si jdu přivolat výtah. Volím osmé patro. To úplně poslední. Patro doktora Baxtera Stockmana! Cítím, jak mi buší srdce a krev se mi vzrušením hrne do tváří, stoupající kabinka příjemně šimrá v žaludku. Dveře se rozevírají a já vstupuji do Místnosti.

„Zdravím vás, slečno O´Neilová."

„Já vás také, doktore Stockmane."

Bez dechu usedám na křeslo za ovládacím panelem. Na svoje vlastní křeslo za ovládacím panelem nových robotů vynalezených doktorem Baxterem Stockmanem, zakladatelem a majitelem společnosti Toptronics. Jestli tomu včera ještě nikdo nevěřil, tak dneska budou všichni - čeká nás živé - živé! - vysílání pro hlavní zpravodajství. New York už nikdy nebudou obtěžovat krysy či jiná havěť obývající městské stoky a to díky genialitě věhlasného vynálezce a jeho Robokočkám.


„Jedno moudré přísloví říká, sestroj lepší past na myši a svět si vyšlape cestu k tvým dveřím. A já říkám světe, můžeš se do toho pustit."

S obdivem sleduji toho sebejistého muže, jak bez zaváhání hovoří do čočky objektivu, potlačím zahihňání, a hned se opět propadnu do jezera nervozity. Ta světla, kamery, mikrofony mi vibrují tep a zrychlují dech, když se chystám na svůj Velký výstup.

„Moje laboratorní asistentka, slečna April O´Neilová, nyní vypustí 5 krys do simulační komory."

Pane bože, to je Signál! Zhluboka se nadechnu a vykročím do záře reflektorů a pak už jenom stojím vedle doktora Baxtera Stockmana a usmívám se, zatímco naše úžasná robokočka v bludišti úspěšně hubí jednoho hlodavce za druhým.


„Nezůstávejte tu příliš dlouho, slečno O´Neilová, víte, že nerad platím přesčasy."

Rozesměju se nad tím vtípkem a znovu projedu kontrolní systémy.

„Práce přes čas pro vás je pro mě čest, doktore Stockmane," řeknu zcela po pravdě.

„Hmmm, lichotíte mi, slečno O´Neilová. To se mi líbí."

Překvapeně se na doktora otočím. Už dlouho jsem ho neviděla v tak dobré, téměř rozmarné náladě. Je to příjemná změna. Doktor Stockman má občas tendenci být, jak to jen říct jemně, trochu sebestředný. Ostatně asi jako každý uznávaný genius.

„Kdybyste cokoliv potřeboval, jsem vám k dispozici," slyším se říkat a myslím to upřímně. Tuhle pozici jsem získala já a ne ostatních 6 856 žadatelek. Nehodlám o ni jen tak přijít.

Zadívá se na mě zamyšleně a prstem si poklepává po tváři. V duchu si zrekapituluji náš rozhovor a začíná mě zachvacovat panika. Pane bože, O´Neilová, co jsi to právě řekla?

„Totiž, myslím s výzkumem. S roboty. Tedy s výzkumem robotů," blábolím o překot a cítím, jak se mi hrne krev do tváří. Můj nadřízený nic neříká, jen mě pozorně sleduje. Když konečně nastane pomlka v mém drmolení, pokývá hlavou.

„Vlastně bych vás chtěl požádat o, řekněme, laskavost nebo spíše pomoc. S roboty," dodává a já přísahám, že mírně mrkl.

„Samozřejmě," vstávám z křesla ještě celá zkoprnělá, „co byste potřeboval?"

Chytá mě za dlaň a vede mě k centrálnímu počítači ve vedlejší místnosti. Jeho pracovní místnosti.

„Provedl jsem několik kontrolních testů a mám neblahé podezření, že se mé roboty někdo pokusil sabotovat."

Prostoupí mě hrůza. Proč by to proboha někdo dělal?

„Musíte uvědomit policii," sahám po svém telefonu, ale doktor mi chytí i druhou ruku.

„V žádném případě, April," zamrkám, když mě poprvé osloví křestním jménem, „nechci žádný mediální skandál. Alespoň dokud nebudu vědět více informací. A věřím, že vy byste mi je dokázala obstarat."

Dívám se na něho s údivem i obdivem a s potěšením zároveň.

„Je...jestli to bude v mých silách," trochu se zajíknu nad tím nečekaným projevem důvěry.

Doktor neodpovídá, pustí mi jednu ruku a jemně mě vede ke knihovně. Z kapsy svého pláště vytáhne něco jako malou vysílačku a zmáčkne tlačítko. Nadskočím. Dubové police se přesně v půli rozstoupí a odhalí vstup na jakési koje. Páni, jako v nějakém historickém románu!

„Až po vás, slečno O´Neilová," galantně mi kyne a já vstupuji, jak se hned ukáže, do kabinky výtahu. Stockman poklepe na poslední tlačítko a výtah se neslyšně pohne, stejně tak můj žaludek. Sestup mi připadá nekonečný, jako bychom jeli do centra země. Zmocňuje se mě pocit neskutečna.

Stop. Zhoupnutí. Dveře se otevírají. A odhalují…

„Vaše továrna," vydechnu obdivně. Sem jsem se chtěla podívat už dávno. Místnost je obrovská, ze stran obklopená čtvercovými prosklenými buňkami, podlahu křižují výrobní pásy. A na všech těch pásech, kam až oko dohlédne, stojí novotou lesknoucí se robokočky.

„Úžasné, viďte," zhodnotí ten výhled beze vší skromnosti Stockman. Chce se mi káravě se zamračit, a přesto musím souhlasně pokývat hlavou.

„Sama nejspíš netušíte, jak velkým problém jsou škůdci v newyorské kanalizaci," vede mě do největší, předpokládám tedy, že do hlavní prosklené buňky. „A nejspíš to netuší ani většina obyvatel. Ale já to vím, sám jsem to viděl." Odmlčí se. Zadívám se na něho.

„Viděl?"

„Samozřejmě," odvětí a více se k tomu nevrací. Mlčím a sleduji, jak kliká do klávesnice povely a kódy. Všechny pásy se zastaví, světla zhasnou. Místnost blikavě osvětlují pouze čidla robotů a barví ji do temně rudé.

„Jistě si ale dokážete představit, co by taková armáda," mávne rukou ke svým kovovým hubičům potkanů, "dokázala v nepovolaných rukách."

Poslušně kývnu neschopná zklamat jeho důvěru v mou imaginaci a potlačuji otázku, jak a kvůli čemu by to někdo udělal. Červeně osvětlená továrna působí trochu jako strašidelný hrad, kdybych tedy už dávno nebyla dospělá. Ale nemůžu se ubránit představě jakéhosi nevysvětlitelného tajemna, které z té obří plochy sálá. A také z jejího vládce stojící přímo proti mně.

„Vidíte tamty dveře?" položí mi ruku na rameno a jemně mě otočí požadovaným směrem.

„Dveře?" zašeptám, aniž vím proč. Na konci výrobní haly, na samém kraji podlahy, se leskne malá kulatá šedá plocha.

Pobaveně se uchechtne. „Vchod." Opraví se po chvíli.

Kývnu hlavou a polknu. Poklop, je to jenom kanalizační poklop, opakuji si mantru. Ani nevím proč, ale zdá se mi, že ukrývá něco víc, než jen odpad obyvatel New Yorku. Mnohem víc. April, koukej ihned zpacifikovat svojí nově nabytou fantazii!

Zesílí svůj stisk, otočí si mě zpět a pevně mi zahledí do očí.

„April. Potřebuji, ne žádám vás, abyste tam vešla."

Roztřesou se mi kolena. Z čeho? Kvůli obyčejným plechovým dveřím? Tedy vchodu? Vlastně poklopu?

„Co je tam?" snažím se ovládat chvění hlasu.

„Na to musíte přijít jen vy sama. Uděláte to pro mě?"

Tisíc hlasů v mé hlavě na mě křičí jednoduché a prosté ne, ne, ne, přesto cítím, že kývu hlavou, jako očarovaná v zajetí jeho pohledu.

„Samozřejmě," odpovídá neznámá April O´Neilová odkudsi z dálky.

„Děkuji vám," slyším v jeho hlase upřímnou úlevu. Co by udělal, kdybych odmítla? Myšlenku potlačuji a otáčím se ke dveřím. Cítím, jak mi laboratorní plášť padá z ramen.

„To nebudete potřebovat," usmívá se na mě.

Polknu a vykročím. Vstříc kovově lesklým a chladným dveřím.