Dobře tedy... Moje první fanfic - Klaine/Harry Potter crossover. Budu ráda za každý komentář :-).
Venku zuřila bouře. Po okenním skle sklouzávaly kapky, pramínky deště bubnovaly o parapet. Nepřetržitě, s protivným "ťuk, ťuk, ťuk". Dřevěný domek se ohýbal pod nápory silného větru. Počasí jakoby odráželo náladu ve společnosti, chmurnou, pesimistickou, již téměř bez nadějí na slunce.
Byla to jeho chyba.
Jako by mu mozkomor vysál všechny šťastné vzpomínky. Věděl, že je to trest. Věděl, že on nemá právo být šťastný. Ne po tom, co udělal. Zasloužil si mít tu ledovou díru v hrudi, prázdnotu, zoufalství, samotu. Bolest byla příšerná a neustupovala. Nechtěl, aby ustoupila. Chtěl ji cítit, chtěl, aby mu připomínala, jak špatným člověkem je.
Když zabijete své dítě, stanete se špatným. A Kurt Hummel byl špatný člověk.
Dnes by mu bylo jedenáct let. Stál by tu, v ruce obálku s přijímacím dopisem z Bradavic, s širokým úsměvem na rtech. Jeho hnědé oči by zářily jako dvě hvězdy na noční obloze. A Kurt by tu byl s ním, sdílel by jeho radost a vzrušení, vyprávěl by mu o dnu, kdy přišel jeho přijímací dopis.
Bylo to již téměř pět let. Pět let nepřetržitého utrpení a bolesti.
Kurt seděl v hnědě čalouněném křesle a sledoval, jak se v krbu plápolá oheň. Oranžovočervené plameny se olizovaly, praskaly a poskytovaly hřejivé teplo, které naplňovalo celou místnost. Kurt ho necítil. Měl svoji ledovou díru, která ochlazovala jeho tělo, která vysílala zimu do každého svalu, kosti, kousku kůže. Když je zima, je temno. Obloha se zatáhne, slunce zakryjí šedé mraky. Když je zima, zlo je blíže, pomalu a nepostřehnutelně si buduje cestu do lidské duše, libuje si v zoufalství a chmurách, mění je na své spojence. Teplo naopak posílá záblesky naděje, dokud je teplo, pořád stojí za to bojovat.
Kurt neměl naději. Neměl za co bojovat. Smysl všeho ztratil před pěti lety a od té doby tu byl jen chlad.
A přitom před tím byl jeho život téměř bez chybičky. Jak může jeden okamžik obrátit vše dobré v zlé, přeměnit teplo v zimu, štěstí v mučivou trýzeň?
Bouře nabírala na síle. Hromy zlověstně zněly krajinou, blesky protínaly oblohu, vlny divoce narážely na pobřeží. Kurt vstal a šel zamknout dveře. Věděl, že je to zbytečné, pokud si někdo bude chtít najít cestu dovnitř, zámek na dveřích mu v tom nezabrání. Jeho temně zelený hábit šustil kolem kotníků, když přecházel po místnosti. Cítil, že se třese. Bylo to tak podobné, až mu to nahánělo strach.
Ne, nemysli na to.
Kurt žil v neustálém strachu, jeho pichlavé jehličky pravidelně střídaly návaly bolesti. Paralyzoval ho. S hrůzou čekal, kdy se otevřou dveře a on vstoupí. Jako tehdy. A pak už budou už jen nekončící muka, která ho připraví o rozum. A on udělá cokoli, aby to skončilo.
Usedl za pracovní stůl z mahagonového dřeva a otevřel tlustou knihu, vázanou v černé kůži. Když se to stalo, vyměnil přítomnost lidí za knihy, pracoval ještě vydatněji. Byl na dně hluboké propasti a neměl sílu škrábat se na povrch, ale to mu nezabránilo, aby nepokračoval ve svém výzkumu. Za písmeny, svitky pergamenu a stránkami knih zapomínal, že existuje skutečný svět. Zoufalství polevilo, i když tam stále bylo, zakořeněné hluboko a nevratně v jeho srdci, ale nezabraňovalo mu dýchat. Mohl myslet, mohl fungovat, mohl pracovat. City vystřídala racionalita, víru věda, beznaděj touha po poznání. Stal se špatným člověkem, vše, v co dříve věřil, odešlo, ale jeho znalosti, inteligence a rozum zůstali. Jako připomínka dřívějších časů. Kurt se k nim upnul vším, co mu zbylo, rozhodnutý toto lano nepustit.
Vzpomínka zaútočila smrtící silou, hnala se jako hurikán, ničila vše, co jí přišlo do cesty. Byla všude, neexistovala cesta, jak se jí vyhnout. Kurt viděl sám sebe jako mladého absolventa Bradavic, v černém hábitu, zelenou kravatou a odznakem primuse na hrudi, na prahu nové etapy jeho života. Nic ho netížilo, snad jen vědomí, že se od něj očekávaly velké věci.
Scenérie se změnila. Kurt seděl ve své pracovně, obklopený zkumavkami, kotlíky a nejrůznějšími surovinami na přípravu lektvarů. Tmavě fialový roztok bublal, zatímco do něj přidával deset kapek světle namodralé tekutiny. Byl na začátku svého bádání, začínal v praxi využívat všechny poznatky, které získal během nekonečných hodin strávené v oddělení s omezeným přístupem bradavické knihovny. Lektvaromagie. Jedno z nejtemnějších a nejstarších kouzelnických odvětví. Jakoby černá magie nebyla strašná sama o sobě, nepáchala příšerné věci a neroznášela kolem smrt. Propojení lektvarů a černé magie hnalo do záhuby, stačil jeden doušek tekutiny a člověk byl schopný velkých věcí. Stával se nezastavitelným, měl sílu ničit a zabíjet, černá magie kulminovala do těch nejkrutějších a nejděsivějších forem. O lektvaromagii se mezi kouzelníky nemluvilo, o její existenci vědělo jen pár vyvolených, Kurt mezi nimi. Na ten pojem narazil náhodou jednoho odpoledne, když s povolením profesora Křiklana v oddělení s omezeným přístupem vyhledával informace o smrtelných lektvarech a rozhodl se ho nepustit. Byl v šestém ročníku, když začal s výzkumem. Každou noc na sebe seslal Zneviditelňující kouzlo a v knihovně se probíral stovky let starými knihami a zjišťoval více.
Hladina jeho vědomí se znova rozvířila a vzpomínka nabrala novou podobu. Stála tam, se světle hnědými vlasy a velkýma oříškovýma očima, usmívala se na něj. Její krása ho připravovala o dech, přivlastňovala si jeho schopnost myslet, vyrvávala mu srdce z těla. V Bradavicích potkal spoustu dívek, ale žádná z nich nebyla jako ona, jako tohle mudlovské děvče, které hypnotizovalo jeho bledý obličej a rozpouštělo mu tělo na tisíce malých a nepodstatných částeček, připravovalo ho rozum. Dotkl se jejího obličeje, nejdříve tváře a potom palcem přejel po rtech. Cítil její sladký dech na kůži, mělnil jeho pocity, sebral i ten poslední zbyteček jeho sebeovládání. Políbil ji, svět kolem něj se rozplynul.
Vzpomínka ho přesunula dále. Byl teplý srpnový den a on stál před prosklenými bílými dveřmi s nápisem nevstupovat. Hrůza a nervozita sváděla vyrovnaný boj s nejistotou, žaludek stažený pocitem, že se něco stane. A potom zaslechl hlas, klidný, vyrovnaný hlas, snažící se povzbudit. A jemu došlo, že slova muže v bílém plášti patří jemu.
Pane Hummele, během porodu došlo ke komplikacím.
Stál na té chodbě, neschopný se pohnout. Poslouchal a nedávalo mu to smysl. Ne, tohle není možné, je to jen sen, brzy se probudíš a Sára bude po tvém boku.
Nebyl to sen. Byla to noční můra za denního světla. Sára nepřežila porod. Její slabé srdce to nezvládlo.
Na Kurta hleděly dvě hnědé oči. Oči jeho syna.
Kurt seděl bez pohnutí, hlavu opřenou o vysoké čelo židle. V jeho modrých očích se třpytily slzy, sváděl vnitřní boj, ve kterém byl jasný poražený. Věděl, jakou podobu vzpomínka nebere nyní. Nabrala ji už tisíckrát před tím, během sekundy ho odsoudila k pekelným mukám, propalovala svaly, lámala kosti, stahovala kůži. Přinášela bolest tak nesnesitelnou, až chtěl křičet, prosit, aby to skončilo, ale křik se zadrhl v hrdle, neschopný opustit rty a naplnit tichou místnost.
Kurt prohrál. Jeho mysl naplňovaly obrazy, které přinášely utrpení. A on už neměl sílu se bránit.
Zelená louka byla zalitá sluncem. Pronikavé sluneční paprsky pálily do pokožky a stěžovaly vidění. Pobíhal mezi žlutými pampeliškami a modrými chrpami a krajinu naplňoval jeho zvonivý dětský smích. Kurt ho pobaveně sledoval, zatímco zkumavku v ruce naplňoval listy jitrocele. Se smrtí Sáry se již dávno vyrovnal, svou bolest ze ztráty přeměnil v nehynoucí lásku ke svému synovi. Miloval ho víc než cokoli jiného na světě.
Pokračoval dál ve sbírání bylin na lektvary. Chodil po louce, tráva šuměla pod nohama, jemný větřík ohýbal stonky květin. Kurt si nevšiml, jak moc se vzdálil od svého syna, neuvědomil si, že smích a výskot slábne v dálce. Byl natolik zabraný do své práce, že se oprostil od všeho ostatního.
Vyrušil ho křik. Hrůza mu přejela po zátylku, svět se zastavil. Jeho syn křičel a z toho křiku byla cítit bolest. Rozeběhl se, nikdy v životě neběžel rychleji, utíkal s větrem o závod, a přesto měl dojem, že to nestačí, že je pomalý, musí zrychlit.
A pak ho spatřil. Na první pohled vypadal v pořádku, až na malou, nepatrnou, zarudlou ranku na ruce.
Zmije pár centimetrů od něj hrozivě syčela.
Vše se zrychlilo a vyjasnilo. Kurt jednal rychleji, než mozek stačil vyslat signál. Seslal na hada impedimentu, strhl ze sebe tričko, použil ho jako škrtidlo a obvázal jím poraněnou paži. Nevěděl, zda se jed začal šířit do těla, zda je na své smrtící cestě do chlapcova srdce. Jednal automaticky, bez emocí, jakoby se jednalo o běžnou denní rutinu. Byl klidný a soustředěný, když chytal chlapcovu ruku a s hlasitým prásk se přemístil.
Dopadli na tmavě hnědý koberec v jeho pracovně. Chlapec ležel po jeho boku, nedýchal. Kurtův klid byl pryč, vlna paniky se prohnala jeho tělem, nelítostně mu vzala schopnost myslet. Křičel jeho jméno, bezmocně prosil, aby neumíral.
Musíš dýchat. Musíš ho zachránit.
Ta myšlenka zmírnila paniku, nevymazala ji, ale uvedla Kurtovo tělo do pohybu. Pobíhal po místnosti, cestou chaoticky sbíral lahvičky s nejrůznějšími tekutinami. Musíš mu připravit lektvar, kterým ho zachráníš. Dýchej. Přemýšlej. Vzpomeň si.
Nedokázal si vzpomenout. Mozek ho zradil. Hlava se mu točila, přicházející temnota ho obírala o vědomí a pomalu získávala nadvládu. Nevzpomínal si na jméno lektvaru, který by zachránil život svého syna. Nevěděl, čím by mu mohl pomoci. Nedokázal myslet.
Jed proudil krevním oběhem a zabíjel to nejcennější, co Kurt měl. A on nic nedělal, jen přihlížel, jak si smrt tvoří svoji cestičku a pomalu stahuje svou novou oběť do svého království.
Tlukot srdce slábnul.
Kurt si uvědomil, že se nehýbe, že klečí a zatíná prsty do koberce. Přinutil se vstát. Ještě to není ztracené, ještě žije. Znovu uvedl nohy do pohybu, znovu se nadechnul, znovu zadoufal, že přísun nového kyslíku mu navrátí myšlení, vytrhne ho z bezmoci a beznaděje a on bude schopný něco udělat.
A pak tělem na zemi proběhla smrtelná křeč. Srdce se zastavilo.
Byl konec.
Zoufalství. Bolest. Prázdnota.
Rozpadal se na kusy, někdo mu z těla vyrval všechny vnitřnosti. Tam, kde kdysi bylo srdce, teď zbyla jen ohromná díra. Ledová, bez šance na zacelení. A on křičel. Nelidskou bolestí, která zbavovala jeho plíce schopnosti dýchat, brala mu veškerou zbylou sílu a zároveň ho nutila křičet dál, aniž by křik přinášel úlevu. Třásl se, slzy padaly z jeho velkých modrých očí, smáčely tvář.
Když v tom to zahlédl na poličce před ním. Malý stříbrnošedý kamínek ležící na skleněné misce.
Bezoár. Nejúčinnější protijed.
Ztratil pevnou půdu pod nohama, padal, tma nad ním přebírala vládu. Zabil jsem ho. Je mrtvý kvůli mně.
Neexistovalo cesty zpět. Nechal tmu, aby ho pohltila, v zoufalé myšlence, aby to bylo navždy.
Bouře neustávala. Čas šel dál, tikající hodinová ručička toho byla důkazem. Kurt o něm ztratil pojem, nevěděl, zda uběhly sekundy či hodiny, seděl za stolem a znova prožíval tu chvíli.
Nenáviděl se.
Existují dva druhy chyb. Chyby, které můžeme odpustit a napravit, a chyby, které jsou definitivní, které člověka odsoudí k celoživotní trýzni.
Stačilo tak málo. Kdyby mu vložil bezoár do krku, žil by.
Jeremy, odpusť mi.
Byl unavený. Zvedl se a došel do kuchyně, z baru vyndal lahev ohnivé whisky a nalil si sklenku. Nedoufal, že by mu její palčivá chuť zlepšila náladu, vytrhla z deprese, neměl ani potřebu utápět svůj smutek v alkoholu. Potřeboval cítit, potřeboval jiný pocit než pocit bolesti. A řezavá chuť whisky, která propalovala každý centimetr jeho krku, byla možnost.
Jak dlouho člověku trvá, než se vyléčí? Než překoná své chyby a začne znova žít? Než odezní bolest a smutek a přijde smíření? A je to vůbec možné?
Ptal se. V duchu pokládal otázky, sám si na ně odpovídal. Ne, není to možné. Ne v tomto případě. Může vám odpustit vaše okolí, ale vy si neodpustíte.
Pochoval ho na místním hřbitově. Na pohřbu nebylo moc lidí, jen pár jeho nejbližších přátel. Nechápali to, stejně jako on byli čarodějové a moc dobře věděli, že vyléčit hadí uštknutí není v kouzelnickém světě nic složitého. Kurt jen pokrčil hlavou a zamumlal, že bylo příliš pozdě. Nikdy nikomu neprozradil celou pravdu o tom, co se toho dne událo. A byl odhodlaný ji nikdy neprozradit. Zbabělé? Možná ano. Nepopíral to, byl zbabělec, styděl se za sebe. Nedokázal žít se svými myšlenkami, které ho pronásledovaly ve dne v noci, nedokázal žít s vinou, kterou vzpomínky pravidelně přinášely. A věděl, že pohrdání, které by získal od ostatních, by to zhoršilo. Odsouzení, které by se mu dostalo, by bylo nepatrné v porovnání s tím, jak soudil sám sebe a kdyby mohl, kdyby věděl, že by vymazalo jeho vlastní myšlenky, donutilo ho zapomenout, měnil by okamžitě. Jenomže vaše svědomí vám zůstane, s neposkvrněnou pamětí, stane se vaším nejhorším pronásledovatelem. A svým protivným hláskem nepřestane připomínat, co jste udělali.
Za tu dobu mu stejně moc přátel nezbylo. Krátce po pohřbu přilétalo několik sov denně, přinášely slova útěchy a soustrasti, nabízely pomocnou ruku. Na žádnou z nich neodpověděl, nezasloužil si soucit, nechtěl, aby ho někdo utěšoval. Jeho přátelé se objevovali na domovním prahu, tiskli ho do svých teplých náručí a povzbuzovali. Vždy se omluvil a odehnal je od sebe slovy, že chce být sám. Časem sovy poštu přinášet přestaly a jeho práh také osiřel.
Bylo to tak lepší. Ponořil se do samoty a spolu s ní přivítal i trýzeň a bolest. Považoval to za adekvátní trest.
Jenomže život není fér. Srazí vás na kolena, na dno propasti a nedovolí vám vstát. A vy to přijmete a doufáte, že to nejhorší vás už potkalo.
A potom se otevřou dveře, vstoupí malá, shrbená postava a vy víte, že ta propast není to největší zlo, jaké se vám přihodilo. Prožene se kolem vás, prohloubí propast a přidá strach.
Tak podobné.
Zámek klapl pod zašeptanou alahomorou a dveře se rozlétly.
Tak co, nenávidíte mě?
Na druhé kapitole usilovně pracuji, pokusím se ji zveřejnit co nejrychleji, ale do týdne tu bude...
Zatím se mějte!