Prohlášení: Nic, kromě Sikuly, Ladera a nějakých těch dialogů není moje. Sakra!

Začalo to úplně nevině. Slunce svítilo, ptáci zpívaly, Nessa a ostatní krávy bučely a strážní na sebe zvesela pokřikovali. Pak za mnou do pokoje přišel Gorion. Už to, že doopravdy vešel, znamenalo, že to nebude jen tak - vždycky zůstával u dveří. Říkával, že 'nechce narušovat moje soukromí tím, že by mi příliš často chodil do pokoje'. Někdy jsem si přála, aby ho 'porušoval' častěji.

Ale zpátky k tématu. Gorion mi dal nějaké peníze a řekl mi, že se mám rychle připravit na blíže neurčeně dlouho cestu. 'Jupí! Jdeme za dobrodružstvím!' Úplně jsem cítila, jak se mě zmocňuje příval vzrušení.

Rychle jsem vyběhla z domu - a hned za dveřmi jsem vrazila do poněkud mrzutě vypadající Phyldie a málem ji porazila na zem.

"Jé, promiň, Phyldie, nechtěla jsem..."

Jenom mávla rukou a něco zabručela.

"Co se ti stalo, že se tak mračíš?"

"Nemůžu najít svoji Historii Halruaa, díl třetí!" Zoufale rozhodila rukama. "A Ulraunt zakázal všem knihovníkům, aby mi půjčovali další knihy, a to až do té doby, než tuhle v pořádku vrátím. Ale jak ji mám, u Ilmatera, najít?"

Konějšivě jsem jí řekla: "Neboj, já se ti po ní podívám. Zatím, Phyl!"

Zaslechla jsem už jenom něco jako 'tobě se to mluví'. Běžela jsem podél knihovny, když jsem zahlédla, Hulla. Vypadal docela zuboženě a držel se ve stínu. Poněkud škodolibě jsem se pousmála. Zamával na mě, ať jdu k němu. Poslušně jsem k němu zamířila.

"Hele, děvče, skočila bys mi do kasáren pro meč? Vylítl jsem z postele na hlídku a nechal ho v truhle... A když už tam budeš, vem zrovna jeden protijed; slyšel jsem Dreppina, jak nadává, že Nesse je špatně." Pousmála jsem se. Dreppin sice neustále na Nessu nadával, ale měl ji moc rád. I když to byla jenom kráva. Hehe, ještě jsem ani nevystrčila paty ze tvrze a už mám spoustu úkolů. Celkem legrační pocit.

Nakonec to dopadlo, že jsem po tvrzi běhala ještě hodně dlouho. Pak jsem konečně byla schopná protočit oči nad Wintropovým hloupým vtípkem, napakovat se na cestu a jít za Gorionem. Cestou jsem se zastavila i u domu knězů; chtěla jsem se rozloučit s jedním mladým knězem, Laderem - byl to moc příjemný chlapík... škoda, že ho nebralo opačné pohlaví. I když, možná právě to byl důvod, proč byl tak fajn. V domě ale kromě nějakého zakukleného chlápka nikdo nebyl. Na kněze moc nevypadal. Jakmile mě zahlédl, zvedl se a přešel ke mně.

"Ty jsi Sikula, že?"

Zmateně jsem na něho vykulila oči. "No, jo, jsem."

Zasmál se. "Je mi potěšením... TĚ ZABÍT!" S nožem v ruce se na mě vrhl. Nějakým zázrakem jsem uskočila a stihla vytáhnout meč, visící mi u boku a začít se bránit. Spíš náhodou než vlastní šikovností jsem ho nakonec probodla.

Otřeseně jsem hleděla na svůj zkrvavený meč. Vypotácela jsem se z kněžského domu. Přede dveřmi se objevil Lader. Když uviděl, jak jsem bledá, okamžitě ke mně přiskočil.

"Sikulo, jsi v pořádku?"

Podívala jsem se na něj a pak zakrvácený meč, který jsem ještě pořád držela v ruce. "No, jsem na tom líp než ten chlápek, co mě napadl. Je mrtvý. V hlavní místnosti."

Při zmínce o mrtvole trochu pobledl, ale povzbudivě se na mě usmál a řekl: "Myslím, Sikulo, že bys měla rychle najít Goriona a vyrazit." Snažila jsem se meč trochu očistit, ale nevěděla jsem jak. Lader mi meč vzal a zabodl ho do země. Když ho vytáhl, krev už na něm nebyla.

Trochu jsem se vzpamatovala. "To mi připomíná, že jsem se s tebou chtěla rozloučit, Ladere. Asi se dlouhou dobu neuvidíme."

Objal mě. "Neboj. A nezapomeň o sobě dát aspoň občas vědět."

Zasmála jsem se. "Tak to neboj, určitě ti někdy napíšu, ať se můžeš chlubit, jakou hrdinku znáš!"

Mrkl na mě. "Budu se těšit." Políbila jsem ho na tvář a rozloučila se. Rychle jsem vyrazila směrem ke knihovně.

V zahradách jsem potkala Imoen. Chovala se dost divně, ale sama jsem byla rozrušená tak, že jsem jí nevěnovala moc pozornosti. Kdybych ji jen jednou jedinkrát pořádně poslouchala.. Mohlo mě to varovat.

Gorion na mě zatím netrpělivě čekal. Když jsme konečně vyrazili, pomalu se začal snášet soumrak. Můj nevlastní otec vypadal napjatě. Po nějaké době část jeho napětí přešla i na mě. Přistihla jsem se, jak napínám všechny smysly, abych zachytila sebemenší náznak čehokoliv nepatřičného.

Gorion mezitím vyprávěl, co je v plánu. "Musíme dojít do Přátelské náruče, čekají tam na nás Khalid s Jaheirou. Pamatuj si ta jména, pokud by se mi něco stalo, musíš je najít." Vysvětlil mi, jak se tam dostaneme a jak ti dva vypadají. 'Hm, nějací půl-elfové… stejně jako já. Ale proč se mám paktovat s někým, koho zase vůbec neznám?'

"Ale Gorione, co by se mohlo stát?" zaprotestovala jsem.

Vtom se ozvalo zapraskání křovin. Gorion skočil přede mne. Napnula jsem všechny svaly. Z křovin vystoupilo několik obrů, nějaká žena a muž v plné plátové zbroji a ošklivé rohaté helmě.

Muž promluvil: "Starče, ušetři svůj život a vydej mi svou chráněnku."

Gorion se ostře zasmál: "Jsi blázen, pokud si myslíš, že to udělám. Sikulo, uteč!"

S těmi slovy začal kouzlit. Zmocnila se mne panika. Začala jsem prchat.

Zaslechla jsem za sebou ženský hlas, vyvolávající nějaké kouzlo. S úlekem jsem rozpoznala zaklínadlo magické střely. Pak už mě srazila k zemi bolest. Se zatnutými zuby jsem vstala a utíkala dál. V dostatečné vzdálenosti jsem rychle vylezla na strom a hleděla k bojišti.

Zvuky boje pomalu utichaly s padlými protivníky. Pak ale Gorionovi došla kouzla. Rychle vytasil dýku a vrhl se na muže ve zbroji. Ten po tolika kouzlech vypadal, že sotva stojí na nohou. Když se ale k němu Gorion vrhl, hbitě zvedl svůj meč... a Goriona jím proklál. Gorion na něj vytřeštil oči a otevřel ústa k bezhlesému výkřiku. Dýka mu vypadla z ruky. Cizinech pomalu vytáhl svůj meč a Gorion se skácel k zemi. Kolem jeho těla se postupně rozlévala kaluž krve.

Začaly mne pálit oči, ale slzy nepřicházely.

Celé to moje velké dobrodružství začalo Gorionovou smrtí.