John zamrkal na zjevení v přístěnku. Jednou, dvakrát. Za ním Sherlock cosi kutil s chemickým nádobím a něco si pro sebe opakoval. Záležitost v přístěnku ignoroval.
„Sherlocku?"
„…"
„Co, pro všechno na světě, dělá dítě v přístěnku pod schody? A co víc, v tom našem?"
John malému chlapci s uhlově černými vlasy zamával, trochu nepřítomně a tak doufal, že nevypadal jako úplný šílenec. Který asi brzy zabije svého spolubydlícího. To se Holmes zbláznil? Snad to dítě neunesl! To už by bylo opravdu špatné!
Klučina ostýchavě zamrkal a zamával nazpět. Byl oblečený v příšerně vytahaném oblečení, které na něm viselo o to víc, jak byl hubený. Johna zajímalo, jak tohle někdo mohl dovolit.
„Je to můj bratranec, nebo to tak říkal ten starý pán. Každopádně…" Sherlock cosi přelil z jedné zkumavky do druhé, „je teď můj. Jeho rodiče umřeli před třemi roky a jeho opatrovníci odvedli velmi mizernou práci, jak vidíš."
„Dobře, to odpovědělo na část mé otázky. Ten zbytek? ... Proč je v přístěnku?"
„Říkal, že je zvyklý a přeci musí mít pokoj, ne? … To je špatně, že?"
„Ano. To tedy je! Ještě dneska mu někde najdeme místo. Nechápu, proč ho svěřili zrovna tobě… Tak, jak se jmenuješ chlapče?" Pokusil se o úsměv. Chlapec odpověděl něco jako: „'Ry 'Ter"
„Pojmenoval jsem ho Sherrinford. Budeme mu říkat Sherry. Je to rozhodně zajímavější, než Harry. A bude to jasnější pro vás oba."
„Jako pes, to z něj bude štěně?" pomyslel si John.
„Myslím, že se dokážu vyrovnat s tím, že znám dva lidi, kterým se říká Harry, děkuju pěkně. Navíc už jméno má. A jak se stalo, že tu vlastně je? Takhle sociální péče nefunguje! Pojď ven chlapče…" Podal Harrymu/Sherrymu ruku.
„Přišel sem nějaký pán a sáhodlouze mi vysvětloval cosi o krevní příbuznosti a něco takového. A pak ho tu prostě nechal. Už jsem napsal Mycroftovi, je to v pořádku. Takže je náš."
„Náš? Jak to, náš?"
„…gratuluji taťko?"
„Sherlocku!"
Chlapec zamrkal smaragdově zelenýma očima, netušíc, že mu nastávají bláznivé, za to mnohem lepší, časy.