Opravdu se to stalo? Nemohla tomu uvěřit. Nechtěla tomu věřit. On přeci nemohl být mrtvý. Ne on. Její přítel, spolupracovník. Byl jako její rodina. Bratr za kterým mohla přijít téměř s každým problémem. Vždy se ji pokusil pomoci a postavil se na její stranu.
Jenže teď to bylo pryč. Nikdy už ho neuvidí smát se. Nebude za ním moct přijít pro radu. Nezvedne ji náladu. Nepodpoří ji. Neřekne, že bude všechno v pořádku. Zemřel. Nikdo mu nedokázal pomoct. Ani ona ne, ale přesto si to neustále vyčítá.
Všem bylo jasné, že jeho zranění je vážné. Nedokázali ho zachránit. Nikdo nemohl udělat nic čím by mu pomohl. Ale proč právě on?
Pevněji objala velký polštář a stočila se do klubíčka. Neměla nejmenší tušení, jak dlouho leží na posteli, v tmavém pokoji, a nesnaží se zastavit další a další přívaly slz. Proč by to dělala? Truchlit pro někoho, kdo ji byl tak blízký je přeci pochopitelné a zcela přirozené.
Přestože by na to právě ona měla být zvyklá. Major Samantha Carterová ano, ale Sam rozhodně ne. Ačkoliv prošla tvrdým výcvikem a viděla umírat tolik svých spolupracovníků tak tohle bylo přeci jen jiné. Tentokrát je opustil člověk přímo z jejich týmu. Z týmu nazvaného příhodně SG-1.
Strávili spolu tolik času a nejednou zkrátka nebyl. Nevěděla, jak se s tím vyrovnat. Nedokázala pracovat. Pořád ho viděla před sebou. Přátelé se jí snažili pomoct, ale měla pocit, že to nestačí. Co když ta děsivá bolest a jakási prázdnota nikdy nezmizí?
Slyšela, jak se dveře ložnice pomalu otevřely. Následně zavrzala podlaha a člověk, který vešel se posadil vedle ní.
„Sam" zašeptal a položil ji ruku na rameno.
On sám se s tím vyrovnával dost těžko, přesto to zvládal o trochu lépe než ona. Cítil, jak se otřásla pod náporem dalších vzlyků. Pustila polštář, přetočila se a schoulila se mu v náručí
„Proč?" zavzlykala.
Objal ji. Nedokázal ji odpovědět. Sám si tuhle otázku několikrát kladl, ale odpověď na ni nikdy nenašel. Existovala vůbec? Je nějaká odpověď na to proč lidé umírají? Nikdo by ji zřejmě nedokázal dát.
„Nevím" zašeptal zatímco ji hladil po zádech.
„Proč zrovna on, Jacku?"
„Sam nikdy se nedozvíme proč zemřel. Možná proto, že chtěl každému pomáhat. V nikom neviděl nic špatného. Ale jedno víme. Nechtěl by, abychom se jeho smrtí trápili. Přál by si, abychom si ho v mysli uchovali živého. Takového jaký byl."
Roztřeseně přikývla „Máš pravdu, ale je to těžké. Tolik to bolí."
„Já vím" přitakal a pevněji ji objal „ale spolu to překonáme. Pomůžu ti. Zvládneme to společně."
Zvedla k němu mokré oči „Víš" začala zatímco se mu upřeně dívala do obličeje „vždycky mě to přiměje přemýšlet nad tím, že smrt je všude a zaútočí naprosto nečekaně. Může to potkat kohokoliv z nás. A jeho mnohem dřív než mělo. Já... nevím, co bych dělala, kdyby se něco stalo tobě."
„Sam" utěšoval ji „nad tím nesmíš přemýšlet. Teď jsem tady. Přítomnost ta je důležitá. A teď se vyspíme, potřebuješ to. Budu s tebou" ujistil ji a pomalu je položil „dobrou noc Sam."
Přitulila se k němu „Dobrou Jacku" zašeptala.
Jack měl pravdu spolu smrt Daniela Jacksona překonají.