Dean Flirts When He Is Drunk

Postavil jsem před Case skleničku a posadil se na barovou stoličku po jeho boku. Tvářil se tak hrozně nešťastně, rvalo mi to srdce. Na obličej se mu vryla únava a bezmoc, tak typická pro lidské bytosti a tak netypická pro nebeská stvoření. Tak netypická pro Case. Byl shrbený nad svým pitím postaveným na omšelém pultu, oči upřené na drobný kus skla sevřený mezi prsty. Nikdy jsem si nevšiml, jak pevné a silné má ruce. Celá sklenka se do nich skryla jako ptáče, tak křehce působil Casův stisk.

„Zlepší se to. Všechna ta bolest. Ustoupí. Hlavně aby udělala místo jinýmu příšernýmu pocitu, ale, však víš." Cas nepohnul ani svalem, jeden ale pozná, že poslouchal. „To prý znamená být člověkem." Svraštil jsem čelo a maličko pootočil hlavou, usrkl si ze svého drinku. Poučovat anděla o tajemstvích lidského života bylo přinejmenším zvláštní.

„Kam šel Sam?" odpověděl jen. Takhle se vyhýbat konverzaci, ti opeřenci nepobrali moc taktu.

Rozhlédnul jsem se po nevelké místnosti. Sam stál za jakousi dívkou dravého vzezření s tmavými vlasy a velkými prsy a očividně i obdivuhodnými schopnostmi, co se týkalo kulečníku. Docela okatě dávala najevo, že kulečníková hůl nebylo to jediné, s čím to uměla.

Můj malý Sammy. A balil divokou kočku.

„Zdá se, že se dobře baví i bez nás," usmál jsem se na Case. Konečně se na mě zpříma podíval. Jeho pohled tak nějak změkl, skrývalo se za ním minimálně malé povytažení koutku úst. Bylo skvělé vidět ho znovu s tím stejným výrazem.

Hodil jsem na pult pár bankovek a zvedl se ze židle. „Pojď, půjdeme jinam." „Proč?" nechápal Cas, zamračeným výrazem si mě nechápavě měřil. „Uvolníme Sammymu hřiště. Najdeme si něco jinýho, co říkáš."

Cas mě, ač mrzutě a možná trochu otráveně, následoval. Nenapadlo mě, kam bych ho v téhle díře mohl vytáhnout. Zůstali jsme blízko bunkru, protože se jednalo o nouzovou situaci, jenže se ukázalo, že bysme možná udělali líp, kdybysme byli zůstali pěkně zalezlí dole v podzemí. Tady Cas není společenský typ alkoholika. Tak jsme zamířili domů, nebo aspoň na místo, které bylo za ta léta pojmu domov nejblíže. Protože doma, tam je vždycky široký výběr alkoholických nápojů.

Nepamatoval jsem si, kdy jsem se naposledy tolik opil. Hádal jsem, že člověk si vybuduje slušnou rezistenci vůči pití, když do sebe něco lije den po dni, noc po noci. Pamatoval jsem si, kdy jsem se opil poprvé. Táta se na mě jen zklamaně podíval a vyvolal ve mně tolik výčitek, že jsem si ten rauš ani pořádně neužil. Ale říct, že jsem si ho už neužil nikdy, by byla lež. Například teď, právě teď jsem si užíval jako ještě nikdy.

Alkoholem jsem totiž nebyl prosáklý jen já, ale i můj parťák a nejlepší přítel a dalších dvě stě věcí, co pro mě znamenal muž vedle na gauči. Pro polovinu z těch věcí nebyla slova vynalezená, druhou půlku jsem stejně neznal. Byl jsem rád, že právě Cas se účastnil mé další opilecké eskapády. U Sama bych si nebyl jistý, jestli mě do něčeho nenamočí. Nebo jestli mě vytáhne z průseru, když už do něj spadnu. Jasně, kryl mi záda, ale pořád zůstával mladším sourozencem, který si pohled na svého staršího bráchu mršícího všechno okolo náramně užíval. Cas ne, Cas se choval nejvěrněji z lidí, které jsem kdy poznal. K nám, ne ke své vlastní, pošahané rodině, která s ním zacházela hůř než s hadrem.

Teď se o něj postaráme my. Já se o něj postarám.

Nic jiného si nezaslouží.

„Casi?"

Casovi se rozvázal jazyk po třetím pivu a s každým dalším lokem jsem se dozvídal rychleji a rychleji příběh bezdomovce, který byl zmatený ze všech svých tělesných potřeb. Neuvědomoval jsem si, že i taková prkotina, se kterou jsem měl čas se vypořádat už pěknou řádku let, Case zastihla překvapeného. Příběh bezdomovce, kterého laskavá žena pozvala k sobě domů, což by mu po letech výcviku lovce samozřejmě připadalo mnohem podezřelejší, pohostila ho a (bezostyšně) svedla. A není pochyb, že Cas nemohl jinak než podlehnout. Jak by mohl odolat, žádný chlap neodolá.

Ozval se nějaký cizí zvuk. Ticho.

„Casi."

„Deane?"

„Casi. Musíš vědět, že ať čelíš jakýmukoli problému, ať jsi to posral sebevíc, vždycky u nás najdeš oporu. Rozumíš tomu? Jsme tvoje rodina. Pokaždý tě podržíme. Můžeme to napravit, dokud stojíme jeden při druhým."

Asi jsem byl už zlitej pod obraz. To nic neměnilo na tom, že to byla pravda, v opačným případě by se nezažírala tak hluboko pod kůži.

Dlouhou dobu se rozprostíralo ticho, až: „Děkuji ti, Deane."

Netušil jsem, za co mi děkoval.

„Chlapi?" ozvalo se z chodby. Hromotluk vrazil do místnosti, rukáv košile potrhaný, pocákaný sprškou krve. „Same? Jsi v pohodě?" zazněl můj hlas starostlivého bratra. „Jo, nic to nebylo. Ta holka, s kterou jste mě tam nechali, za což fakt dík, byla upírka. Sranda." Sam zhodnotil situaci a atmosféru panující kolem nás, jeho citlivé detektory určitě nevynechaly všechny ty prázdné lahve a naše rozjařené grimasy. „Bavíte se dobře?" ušklíbl se. „Výborně," odvětil jsem, možná až strojeně. To byl jen můj hlas. Já sám jsem se doopravdy cítil skvěle. A pro jednou jsem chtěl strávit volný čas i s někým jiným než se svým nerdovským bráškou. Asi to vycítil, protože s krátkým jdu si dát sprchu se vypařil jako pára nad hrncem.

„Tak, Casi," začal jsem a s pohledem na hodiny jsem větu dokončil: „měli bysme zamířit do postele." Začal jsem se sbírat z gauče, ale vzápětí mě Cas chytil za rameno. „Deane…-"

„Jasně, ty nemáš svůj vlastní pokoj. Nějaký ti najdeme," přislíbil jsem s povzbudivým úsměvem na tváři. Cas vypadal až podivně nešťastně, když vezmeme v potaz okolnosti. Já sám jsem se vznášel na vlně alkoholismu a zvláštní síle okamžiku.

„Tak tady to je, ukážu ti, kde je povlečení a podobně." Stačil mi jediný pohled do andělovy tváře – Casovy tváře, už to přece jen anděl nebyl – abych pochopil, že s ložním prádlem moc zkušeností nenasbíral. Jistými pohyby jsem mu proto všechno připravil, ani s tím nebylo tak práce, všechno tady sloužilo chlápkům ve středních letech, kteří sice dokázali luštit šifry, ale na domácí práce je neužilo. Všechno tu bylo přizpůsobené tak, aby aplikace byla snadná a rychlá. Mají totiž lepší věci na práci než stlát postele. Odfrkl jsem si.

„Tak, máš všechno?" rozhlédl jsem se po pokoji, kde zarostlý přiopilý Cas ve staré červené mikině vypadal lehce nemístně. „Zdá se, že jo," přitakal jsem sám pro sebe. „Tak dobrou, Casi," chtěl jsem se rozloučit. Už jsem padal z místnosti, když se Cas znovu ozval.

„Deane." Mluvil potichu, ale naléhavě. Tak jsem se otočil. „Co je, něco se děje? Nevyhovuje ti to tu?" V tom spěchu jsem si nevšiml, jestli Cas neprojevoval nějaké známky odporu. Byla to samozřejmě jen moje vina. Měl jsem si všimnout. „Můžu tě přestěhovat jinam, jestli chceš. Není to problém. Vážně." Měl bych přestat mluvit. „Deane," odpověděl znovu.

Trochu nervózně jsem se zasmál. „Opakuješ moje jméno až moc často, Casi. Lidi budou mít řeči." Cas naklonil hlavu ke straně v tom svém roztomilém nechápavém gestu, které ještě u nikoho jiného nevypadalo tak přirozeně a správně. „Mám rád tvé jméno," opáčil jen. Znovu ten nervózní chichot jak od puberťačky, dral se mi z hrdla naprosto proti mé vůli. Jak se ta věc vypíná? Seber se, jsi dospělý chlap. „Jo, no, jak myslíš." Jak maskulinní odpověď. Chtěl jsem sám nad sebou protočit oči.

„Deane."

„Casi?"

Přistoupil ke mně na vzdálenost menší než půl metru. Byl jsem zvyklý, že nedodržoval lidská měřítka osobního prostoru a upřímně, ne vždy to bylo nepříjemné, ale teď, právě teď, stál tak blízko, že jsem cítil teplo vzduchu, který vydechoval, a s ním i lehkou vůni piva. Nikdy se neocitl tak na dosah.