Someday
Napsala: Rhysenn
Přeložila: Rapidez
This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který knihy o Harrym Potterovi přeložil do češtiny. Autorská práva k této fanfiction má Rhysenn, která dala Rapidez svolení k českému překladu. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního obohacení se. Kopírování a případné porušování autorských práv se považuje za ilegální.
Oneshot v originálním znění můžete číst na této adrese: rhysenn . morethanart . org/harrypotter/someday . html. V případě, že autorčiny stránky stále nefungují, můžete zkusit zabrousit fanfiction . net/s/170417/1/Someday- ale pak si dovoluji upozornit, že se jedná o mírně jinou verzi originálu, než tu, kterou jsem překládala.
Rating: K
Žánr: Romantika a záhadnost
Shrnutí: Někdy je sledování z povzdálí to jediné, co můžete dělat. Je to čekání toužebné a trýznivé. Romantická fikce z pohledu ... koho? Čtěte a sněte! :)
Snad jednou
Někdy mě zajímá, proč se vlastně namáhám.
Sleduji tě přes třídu, kde se i pár kroků zdá být nedosažitelnou dálkou.
Jako jiná dimenze. Jako soukromá vlnová délka. Tvé oči jsou sklopené, takže vypadáš nevině a klidně. A já pokračuji ve svém sledování. Očima se snažím překlenout vzdálenost, která nás od sebe odděluje - vzdálenost, kterou lze vidět i cítit.
Nevidíš mě. Jako vždycky.
Koušu si ret a přemýšlím o tobě. Hledím na tebe, hlavu máš teď zlehka skloněnou a já si představuji barvu tvých očí, tak čistou a živou. Skoro před sebou vidím tvůj nezapomenutelný úsměv.
Někdy si zoufám, že jsme příliš rozdílní.
Jindy se snažím věřit, že je šance.
Anebo vůbec nevím, co si mám myslet.
Takhle trávím strašnou spoustu času. Pozoruji tě, jak vypadáš, zatímco ty si mě nevšímáš. Je to podivně uklidňující, protože vím, že se na tebe můžu dívat jak dlouho chci a nehrozí mi střet s prázdnotou ve tvých očích, s tvým odměřeným výrazem.
Kdyby se v takovém pohledu alespoň odráželo odmítnutí či opovržení, pak by to pro mě možná bylo snazší přijmout. Prostě by to byl konec mé naděje. Avšak tyhle dvojznačnosti ochotny podpořit mě v mé nejistotě...
Náhle vzhlédneš a podíváš se mým směrem rychleji, než stačím uhnout. Díváš se přímo na mě pohledem plným pochopení a porozumění. Známky toho, co já tak bolestně cítím.
Zadržím dech a čekám.
Ta letmá emoce zmizí příliš rychle a vystřídá ji tvůj obvyklý nečitelný výraz. Tvá chladná netečnost mě ale nemrzí, znám ji totiž až příliš dobře.
A opět se ptám, proč se vlastně namáhám, když ty jsi tam a já tady - a mezi námi je propast nejistých šancí. Snad kvůli mému strachu? Nebo neutuchajícím myšlenkám na tebe?
Hluboko uvnitř vím, že není odpověď.
Možná, že jednou se naše pohledy setkají a neuhnou. Možná, že uděláš krok vpřed - a já necouvnu.
Ale nyní jediné, co cítím, je plamínek prázdnoty, který mě zamrazí v zádech, když se ode mne odvrátíš.
Snad jednou.
~konec~