Disclaimer: Postavy a místa z knihy Hobit jsou duševním vlastnictvím J. R. R. Tolkiena (kterému za ně neskonale děkuji a skládám hlubokou poklonu). Povídka má sloužit pouze k pobavení a autorce z ní nepramení žádný finanční zisk.

Autorská poznámka:

Někomu možná nastínění děje mojí povídky připadá povědomé. Je to možné, protože zápletku s hrdinou, který se z nouze rozhodne vzít práci gigola, jsem si vypůjčila z filmu „Deuce Bigalow: Dobrej striptér". Klidně se však na tenhle film můžete juknout beze strachu, že vám bude spoilovat, protože Tajný deník nájemného společníka se ubírá docela jinými cestami.

Žánrově se připravte na rom-com, ale snažila jsem se do příběhu zapracovat i dobrodružství, které máme všichni s Hobitem spojené. Připravte se i na to, že v něm narazíte na nejeden homosexuální pár. Někoho možná zklamu, když řeknu, že se v něm nedočkáte žádných sexuálních scén, ovšem neházejte brokovnici do petržele! Mojí specializací je, jak já říkám, „erotika sexu zbavená", takže i když sex nebude, občas na vás dýchne setsakramentsky intenzivní horko. V popisu povídky schválně nezmiňuji, na které páry se v ní můžete těšit. Přece vám nebudu kazit překvapení! Jediné, co prozradím, je, že pokud máte nějaký oblíbený a méně obvyklý pár, je pravděpodobné, že se zde vyskytne. A ještě bych vás asi měla upozornit, že Thorin/Bilbo u mě zrovna nefrčí.

Povídka je kompletně hotová, ale rozhodla jsem se ji přidávat postupně, abych vám umožnila upozornit mě v komentářích na případné chyby a soustavně bych tak svoje dílko mohla vylepšovat. Tempo přibývání nových kapitol bude 2 týdně. Celkový počet kapitol je 14 a počet slov je necelých 108 000.

A ještě něco k faktografii. Děj se odehrává v alternativní realitě, kde se Bilbo na žádnou výpravu s Gandalfem a trpaslíky nevydal. Charaktery jsem se v naprosté většině případů snažila zachovat co nejvěrnější předloze. V popisech míst vycházím někdy z filmu, ale častěji z toho, jak jsem si vše představovala při čtení knihy. U postav se většinou držím jejich filmových podob, i když i v tom se sem tam odchýlím (obzvlášť u Šmaka, kterému jsem se po sáhodlouhých rozvahách rozhodla ponechat 2 nohy, ale jinak bych řekla, že je spíš podobný své knižní verzi). Arcikam je v mé povídce o něco větší, asi jako pštrosí vejce. Nejvíc by možná mnoho z vás mohl mást místopis. Pro zkrácení doby cestování z místa na místo jsem lokace nejdůležitější pro děj přisunula trochu blíž k sobě. Osamělá hora leží kousek od Mlžných hor, naproti nimž se tyčí Temný hvozd. Někde na rozlehlých pláních mezi Osamělou horou a Temným hvozdem můžeme najít Dlouhé jezero a město Dol – ale z Osamělé hory na Dol nevidíme, tak jak je tomu ve filmu a v knize. A Kraj leží na západ od toho všeho, nijak obrovsky daleko, ale zároveň v bezpečné vzdálenosti. Je tu i pár míst (a vedlejších postav), která jsem si úplně vymyslela, ale snad se mi je podařilo zapracovat dost dobře na to, aby nepůsobila rušivě.

Jakékoli další matoucí úkazy ráda vysvětlím, tak se neostýchejte zeptat!

Komentujte, podělte se o konstruktivní kritiku a o svoje pocity jakbysmet!

A jak tak koukám na hodiny, je tak akorát nejvyšší čas vrhnout se po hlavě do dobrodružství! Tak šup, šup! Mě to pobaví a vám to udělá náramně dobře!

KAPITOLA 1

MŮJ DŮM, MŮJ HRAD

Bilbo necítil nohy.

Vlastně cítil zvláštně vtíravý a ne tak úplně nepříjemný pach, který mu ze všeho nejvíc připomínal slaninu, kterou kuchař nechal na pánvi prskat příliš dlouho.

Namouduši, nožky už se pod ním podlamovaly. Čelo se mu lesklo potem, za nehty měl zbrusu nový nános šedivého prachu a svěžest a dokonalá upravenost jeho svršků uvadala před očima.

Obydlí svobodného mládence, kterého Gandalf jmenoval jako Šmaka Velkolepého (zvláštní příjmení, pomyslel si tehdy Bilbo, ale pak si připomněl to svoje a raději se rozhodl přízviska nebrat přehnaně vážně), bylo mírně řečeno trochu z ruky. Bilbovi trvalo přibližně čtyři hodiny, než se na hřbetě poníka dokodrcal k úpatí Kakaové hory. Věděl, že se ve skutečnosti nejmenuje Kakaová hora, ale k tomuto jménu se uchýlil proto, že místo na mapě, kde se nacházela, si už drahný čas zpátky pobryndal kakaem a nápis nesoucí její pravý název tak učinil dokonale nečitelným. To, že ji našel, byl v podstatě malý zázrak. Vchod do útrob hory objevil docela snadno. Horší už bylo se k obrovské černé zející puklině v úbočí vyškrábat. Cestu si zpříjemňoval láteřením na to, že Gandalfa nenapadlo mu ušetřit námahu a dost možná i vážný úraz a poslat ho na místo pohodlně usazeného mezi křídly obrovského orla z Vrchoviny. Pak si ale uvědomil, že čaroděje to nejspíš napadlo, ale mnohem radši ten nápad nechal vsáknout zpátky do střapaté šedivé hlavy a bavil se pomyšlením na to, jak se hobit doplazí na dostaveníčko s panem Šmakem s rozbitými koleny, potrhaným oblečením a hlasem ochraptělým od samého nadávání.

Ani potom, co se mu podařilo vstoupit do jeskynních útrob hory, neměl chudák pan Pytlík vyhráno. Hrubě proražené chodby, kterými se proháněl ledový vítr a zrádná ozvěna, nebyly stavěné pro bosá hobití chodidla, a zanedlouho každý krok představoval zážitek ne nepodobný tancování ve vosím hnízdě. A co hůř, nebyly v nich žádné ukazatele směru. Žádná cedule, nebo pěkná měkká rohož s nápisem Vítá Vás domov Šmaka Velkolepého!. Vlastně vůbec nic, co by naznačovalo, že v tomhle bludišti někdo přebývá a očekává návštěvu.

Až pak, zrovna ve chvíli, kdy se náš hobit chystal obrátit na obrtlíku a zamířit zpět k poníkovi a k domovu, cestou sehnat novou, nepobryndanou mapu, a pak zbytek dne strávit skřípáním zuby nad svým zpečetěným neveselým osudem, ucítil z ústí jednoho tunelu závan horka, a hned nato ho udeřila do nosu ona slaninová vůně. Vzpomněl si na jedinou instrukci, kterou mu Gandalf před cestou dal. „Jděte tam, odkud ucítíte největší teplo." Ze srdce mu spadl kámen velký jako sama hora, rozverně si rukou pročísl upocené kudrnaté prameny vlasů a plný očekávání se vydal po stopě té uzené vůně a suchého teplíčka.

Napřed dumal, jak u pana Šmaka omluví politováníhodný stav svých šatů, ale pak ho napadlo, že dost možná vypadá díky tomu zajímavě, ne-li přímo švihácky a taky trochu nebezpečně, a že muž, který si za domov vyvolil místo jako tohle, si na divokost a drsnost nejspíš dost potrpí, takže nakonec třeba bude se svou zaschlou krví a umouněnou tváří slavit úspěch. A tak rázoval lehkým krokem dál, z příjemného tepla se pozvolna začalo stávat dusivé horko, a myšlenky se mu rozběhly do trochu jiných končin.

Přemýšlel o tom, jaká bytost ho na konci chodby vlastně čeká. Povzdechl si nad tím, jak rušných bylo posledních pár týdnů. V hlavě se mu jeden za druhým vynořily portréty všech těch podivuhodných osobností, se kterými během té doby měl stejný druh schůzky. Šlo o velice pestrou paletu osamělých mládenců Středozemě. Jestlipak by ho bylo před měsícem napadlo, že se propůjčí k něčemu takovému?

Bilbo Pytlík: nájemný společník.

Fíha, ani náhodou! Kdepak, sám od sebe by na něco takového nikdy nepřišel, jakkoli ne-hobitovsky barvitá občas byla jeho fantazie. Život byl nakonec mnohem barvitější. A přitom měla celá tahle pobuřující historie docela nevinný začátek...

Jak už to tak s nebezpečnými věcmi bývá, začaly se tím, že byl pan Pytlík vyrušen při jídle.

Ale Bilbo jedl tak často, že prakticky kdykoliv došlo k neočekávané události, zastihla ho při jídle. Někdy ho při něm zastihly i očekávané události, ale rozhodně neměl pocit, že by se nějak přejídal nebo něco podobného...

Zrovna usedal ke kuchyňskému stolu a borůvkovému koláči s drobenkou, jehož libá vůně se rozlétala do světa otevřeným oknem jako zpráva o tom, že je Bilbo zaneprázdněn a nepřeje si být rušen. Zpráva, kterou zachmuřený trpaslík na zápraží Bilbovy nory odvál lhostejně do daleka jediným nakrčením ostře řezaného nosu, než bezohledně zabušil mohutnou pěstí do povrchu kulatých zelených dveří.

Bilbovi pokleslo srdce a spustil dolů ruku, kterou se užuž láskyplně dotýkal kyprého těsta, aby dal koláči najevo, jak moc se těší, až ho bude mít v sobě. Nejraději by předstíral, že žádné klepání neslyšel, ale tuhle úvahu bleskurychle přetrhlo další, naléhavější a taky o dost ničivější zabušení.

„Otevřete, pane Pytlíku, nebo o vaší mizerné pohostinnosti rozšířím legendu odsud až do Západní marky!"

Tohle Bilbo nemohl dopustit. Vyskočil jako vykopnutý žabák a pelášil ke dveřím. Majitele hlasu připomínajícího zvuk pily řezající stoletý buk totiž poznal a věděl, že je schopný svou výhrůžku přes noc splnit. A on byl přece vynikající hostitel!

Dveře ještě nebyly ani úplně dokořán a na podlaze předsíně Dna pytle už zadusal pár neochvějných nohou v černých bagančatech zářících opečovávanou kvalitní kůží. To však nebylo nic v porovnání se štíhlým a leskle přepásaným pasem, z něhož nohy vyrůstaly. A ten zas nebyl nic v porovnání se širokým a hrdě vypnutým hrudníkem zvonícím oslnivou zbrojí. Tohle všechno však bledlo, když celkový obraz doplnila hlava korunovaná bujnou divokou hřívou zdánlivě ledabyle zčesaných vlasů a umně sochaná, věčně podmračená tvář s pronikavýma modrýma očima a majestátně zdviženou bradou s vousy, jejichž tvar, směr i délka byly výsledkem mnoha hodin tajných porad a následné práce skupiny holičů, kadeřníků, uměleckých zahradníků a vojenských dějepisců. Thorin Pavéza, výkvět všeho trpaslictva, milostný bijec a věčný vítěz všech horizontálních her. Kudy kráčel, tam jeho cestu lemovala těla do mdlob upadajích žen a dívek. Vypadat skvěle byla jeho profese a on byl z nejlepších v oboru.

A teď právě netrpělivě postával u pana Pytlíka v předsíni, mužnost se okolo něj linula stejně jako borůvková vůně z Bilbova koláče, a chudák hobit si připadal, jako by stál od pasu dolů zaražený v mraveništi.

„Dobré odpoledne, jak vám můžu pomoct?" vymáčkl ze sebe konečně a snažně se pokoušel přebít trpaslíkovu podmanivost svojí zdvořilostí.

„Nakonec to s vámi přece jen zkusím. Alespoň kladete správné otázky," zamručel uznale trpaslík a sjel Bilba od hlavy po chodidla dlouhým důkladným pohledem.

„Ehm, zkusíte...? Promiňte, ale nějak vám nerozumím," zakoulel hobit zmateně očima a snažil se ten ke svléknutí vybízející pohled nevidět.

„Na detaily není čas, takže mě poslouchejte, protože přicházím s nabídkou." Znenadání se prosmýkl kolem Bilba a zamířil do kuchyně jistým krokem někoho, komu tohle místo patří. Krátce pohlédl na stůl, lhostejně odstrčil hřbetem ruky koláč, který tam očekával Bilbův návrat, a posadil se dřevo přikryté běloskvoucím ubrusem, jako kdyby židle byly zcela pod jeho úroveň. Takové způsoby se Bilbovi za mák nelíbily, a najednou ho ze všeho nejvíc svrběl jazyk od samé chuti poslat toho drzouna hezky od plic ke všem čertům. Naschvál pomalu zavřel vchodové dveře a docupital ke kuchyni, kde se s rukama v bok zastavil ve dveřích. Ale trpaslíkovi jeho počínání docela ušlo a už zase mluvil.

„Sice jsme oficiálně nebyli nikdy seznámeni, ale předpokládám, že vy víte, že se jmenuji Thorin Pavéza a že můj domov není nikde jinde, než v Osamělé hoře."

Bilbo se neubránil úšklebku, když zaslechl název toho luxusního místa k životu. Ano, věděl, že tam Thorin bydlí, protože báje o jeho skvostném sídle plném drahých věcí a s ukrytou naditou pokladnicí se táhly za jeho osobou jako pes na dlouhém zlatém vodítku.

„Já zase vím, že jste pan Bilbo Pytlík, ctěný starousedlík a jediný občan Hobitína, který se otevřeně hlásí k tomu, že dává přednost mužské společnosti před dámskou."

Bilbovi se líbilo čím dál míň, jakým směrem se trpaslíkova řeč ubírá, a byl si jistý tím, že ho ani trochu nezajímá nabídka, která má cokoli společného s jeho upřednostňováním mužů. Ani když přijde od úžasného Thorina Pavézy. Když si to v hlavě zopakoval podruhé, už to neznělo tak jistě. A jak tak rozvažoval, málem se zachoval velice nezdvořile a neposlouchal, co dalšího má jeho host na srdci. Zamrkal, aby se probudil ze svého zadumání, a znovu ho slyšel jasně.

„...Gandalf nebyl jediný, kdo se dušoval, že pořádkumilovnějšího a čistotnějšího člověka, než jste vy, bych v celém Kraji a okolí nenašel. Vlastně jste tím dost proslulý."

Při tom se Bilbo potěšeně začervenal, přestože nikoho jménem Gandalf neznal.

„Prý se nemám ani snažit poohlížet kdovíkde a mám jít rovnou za vámi. Takže se vás, pane Pytlíku, ptám, zda byste byl ochoten strávit měsíc v úloze správce mojí domácnosti, zatímco mě rodinná sešlost a kýžený odpočinek povolají do Železných hor?"

Bilbo zůstal na Thorina nedůvtipně zírat.

„Samozřejmě po vás nechci, abyste pendloval mezi Osamělou horou a vaší norou. Můj příbytek a zásoby potravin, poníci i knihovna by vám byly po tu dobu plně k dispozici," dodal pohotově trpaslík a tvář se mu na prchavý okamžik rozsvítila vlídným polovičatým úsměvem.

„Osamělá ho-hora?" zakoktal ohromeně hobit a pomalu si naplno uvědomoval význam těch slov. „Chcete, abych měsíc bydlel v Osamělé hoře? Ale proč... proč?!" Snažil se nedat najevo, jak mu ta představa rozbušila srdce, a vůbec nechápal, proč by takové štěstí mělo potkat právě jeho. Jako jeden z mála by mohl říct, že byl uvnitř Osamělé hory a viděl, jak se to doopravdy má s Thorinovým bohatstvím. Mohl by celý měsíc jíst nepochybně samé vybrané delikatesy z Thorinovy spižírny. A zmínka o knihovně mu vyvolala husí kůži – těch cizokrajných a vzácných svazků, kterými by mohl po večerech listovat! Letmo se rozhlédl po svém útulném domově a zauvažoval, jestli by se mu po něm ten měsíc hodně stýskalo. Ale pak si uvědomil, že ne, a že menší změna prostředí by se mu náramně zamlouvala.

„Aby se mi tam zatím nenastěhovala kdovíjaká verbež," pokrčil Pavéza rameny oděnými do kožešiny, potom vstal a začal se bezostyšně procházet po místnostech Dna pytle. Bilbo ho poněkud toporně následoval jako stín. „Zíral byste, jak rychle se do vychladlých jeskynních sídel začnou snažit vlézt skřeti a otrapové. A věřte tomu nebo ne, ale ani trpaslíky bych tam radši neměl. Když dojde na lesk a kov a drahokamy, mají cukání je svěřit do své péče natrvalo a bez souhlasu původního vlastníka. Vy jste jiný," obrátil se Thorin nečekaně k Bilbovi, až do něho hobit málem vrazil. „Dobře zaopatřený, přesto však skromný. A kdybyste měl chuť mrknout se mi na uspořádání starožitností ve vitrínách, vůbec bych se nezlobil." Uznale kývnul přejížděje očima police s nádobím po matčiných předcích v Bilbově salónu. „Nebylo by to zadarmo, nebojte se."

Bilba ani nenapadlo, že by za tyhle prázdniny v luxusu měl dostat ještě ke všemu zaplaceno. Cítil, že nutně potřebuje štípnout a zjistit, jestli jen neusnul po obědě na kanapi a celou tuhle historku si nevysnil.

„Dobře. Ano. Proč ne?" hlesl tak překotně, až sám sebe překvapil. Až potom ho napadlo, jestli by nebylo lepší si vzít čas na rozmyšlenou a pokusit se v celé té věci najít nějaký háček. Například ho stále trochu dopalovalo, že ho Thorin vyhledal z velké části na základě doporučení od jakéhosi Gandalfa, člověka, kterého Bilbo rozhodně neznal, ale který zjevně znal Bilba. A vůbec, co když mluvil z hladu a všechno uvidí mnohem střízlivěji, jakmile zmizí poslední drobeček koláče v jeho břiše? Jenže bylo pozdě. Obličej pána z Osamělé hory se přikrášlil nefalšovaným úsměvem, v němž se oslnivě zablýskly zuby vyrovnané jako bělostní hřebci kráčející bok po boku v první linii bitvy o Bilbovo srdce, a nebohý pan Pytlík měl co dělat, aby pod tím útokem nezavrávoral, a řeč ho docela opustila.

„No výtečně! V takového muže činu jsem ani nedoufal," zahromoval Thorin Pavéza, až se dřevem obložené stěny zatetelily a zvenčí na střeše rozkvetly sedmikrásky. U Bilba ten hlas vyvolal pocit, jako by mu po zádech nehty přejela svalnatá ruka, a zatetelil se taky. „Určitě vám to půjde skvěle a naše spolupráce bude stejně přínosná, jako příjemná," hlaholil trpaslík dál, zatímco majestátně kráčel zpět do předsíně, a na střeše rozkvetl i šafrán. Bilbo se nezmohl na nic víc, než že popobíhal vedle něj a bezradně střídal plachý úsměv s výrazem čirého zděšení. Do čeho se to jen řítil?

Nadechl se, aby konečně vznesl alespoň nějakou námitku, stanovil si podmínky, zkrátka nebyl jen další slečínkou, která by Thorinu Pavézovi pro jeho pomněnkové oči splnila první poslední... ale plán mu překazil dotyk nadýchané srsti a skálopevného ramene pod ní, když napochodoval tváří přímo do trpaslíka, který nenadále rozmáchlým pohybem otevřel dokořán Bilbovy zelené dveře, nečekaje na to, až je pro něj otevře pán domu. V uších mu při tom nárazu zazvonilo, jako by slyšel udeřit perlík do kovadliny, a v hlavě se mu rozhostil hukot vše spalujících plamenů, když s omluvou na rtech odskočil a stal se terčem upřeného pohledu, v němž se mísily pobavení, zvědavost, podezíravost a hravost, kterou obstarávalo jedno pozdvižené husté obočí.

„Mám na spěch. Vyrážím už pozítří. Tak se připravte, přijedu si pro vás!" A s těmi slovy nechal Thorin Pavéza Bilba stát ve vchodě do Dna pytle a s povlávající hřívou rázoval po klikaté cestičce kamsi do neznáma.

Bilbo si uvědomil, že mu táhne do úst, a mátožně se přinutil je zavřít. Potom zavřel i dveře. Stál v tichu své nory, které mu najednou připadalo třeskutě hlasité, ve vzduchu stále cítil pozůstatky Thorinovy urozené přítomnosti a nyní úplně fádní a nepřitažlivou vůni borůvek z kuchyně, a pomalu se ho zmocňovala panika. Pozítří! Osamělá hora! On a Thorin Pavéza osamotě v obklíčení luxusu a tajemna! Jídlo, knihy a jídlo a pití a další jídlo!

„Sůl," hlesl a zapíchl ukazováček do vzduchu před sebou. „Měl bych si zabalit čichací sůl." Hlas se mu zlomil a hned nato se pan Pytlík poroučel k zemi v mdlobách.

Slovy lze jen velmi nedokonale popsat nenávist, jaká se odrážela ve tvářích žen (a ne zrovna malé hrstky mužů), kterým se poštěstilo potkat Bilba s Thorinem na cestě k Osamělé hoře. Nenávist, která všechna patřila jen a jen ubohému Bilbovi, který se neprovinil ničím víc, než že seděl na bujarém vlasatém poníkovi a křečovitě se přidržoval rovnocenně bujarého a vlasatého trpaslíka držícího otěže. Pan Pytlík jízdě na poníku nijak neholdoval a poníci to věděli a na oplátku neholdovali nošení Bilba na svých zádech. Když to Thorin zjistil, dopřál si chvilku pobaveného smíchu, ale pak bez poznámek pomohl hobitovi do sedla dvojím rázným škubnutím a rozjel se s ním ke svému domovu.

Bilbo měl v plánu se omluvně dívat přes rameno, dokud mu Dno pytle a Kopec docela nezmizí z dohledu, ale velmi brzy zjistil, že svět vypadá o dost zajímavěji při pohledu přes Thorinovo rameno, které měl těsně před sebou. Pokaždé, když ho během cesty do tváře šlehl pramen hnědo-stříbřitých hedvábných vlasů, hledal útěchu v konejšivém poplácání kapsy u kabátku, v níž se ukrývala zdobná dřevěná krabička s čichací solí.

Čím víc se přibližovali k cíli, tím víc ubývalo nenávistných pohledů a přibývalo těch zcela protikladných. Tuhle někdo zamával prsty a řasami, tamhle kdosi jiný přátelsky (vlastně spíš laškovně, napadlo později Bilba) zahvízdal, zavolal na Thorina jménem, pokýval hlavou, nebo jen šibalsky blýskl očima jejich směrem. Bilba ta změna nálady překvapila.

„Jste tu v okolí dost oblíbený, jak vidím," prohodil uznale.

„To jsem všude. Ale tady nejvíc," odvětil s úsměvem trpaslík a blahosklonně kývl na pozdrav mladému páru.

„Čím to?" zajímal se hobit.

„Vynikající pracovní vztahy," pokrčil nejasně rameny a krátce mávl na stařenku v honosných, ačkoli už značně ošumělých šatech.

Bilbo zapřemýšlel, jestli se k němu někdy dostaly důvěryhodné zkazky o tom, čím se Thorin Pavéza vlastně živí. Povídalo se ledacos, ale ty nejčastější domněnky Bilbo s ruměncem ve tváři odmítal jako báchorky posešívané z vroucných přání trpaslíkových obdivovatelů. Předpokládal, že se zabývá zlatnictvím či zbrojířstvím jako většina trpaslíků, o kterých slyšel. Rozhodl se nefantazírovat a jít na to přímo.

„A co děláte?"

„Jsem nájemný společník," byla Thorinova jasná a zřetelná odpověď, a Bilbo i zezadu poznal, že se jeho spolujezdec široce usmívá.

„Nájem-ný... co to?" zakoktal hobit, i když už měl poměrně jasno v tom, co trpaslík myslí, a v duchu se omlouval všem, kterým jejich báchorky nevěřil.

Thorin si odkašlal, a znělo to neskutečně pobaveně. „Ženy a muži mi platí za svou rozkoš."

Když Bilbo nějak moc dlouho mlčel, napůl se k němu obrátil se zvědavě zdviženým obočím a zřejmě ze zvyku svůdně pozdviženým koutkem úst. „To se k vám ještě nedoneslo? Panáčku, v jaké díře to žijete?" zahlaholil a smál se svému vtipu tak, až Bilbo ten zvuk cítil dunět pod rukama, které se teď ostýchavě přidržovaly trpaslíkových boků.

Po zbytek cesty už pan Pytlík ani necekl, v hlavě mu vířila vánice myšlenek, představ a možností, špičaté uši mu rudly, a na všechny, kdo je usměvavě zdravili, se díval v docela novém světle. Žádný div, že si Thorin potřeboval vzít na celý měsíc dovolenou!

„...a tímto a ještě pár podobnými průduchy se sem přivádí teplo ze stájí, takže nohy vás tu zábst nebudou, ani v případě, že vyhasne v krbu. Poníky byste asi čas od času nakrmit měl, ale raději k nim nechoďte moc blízko."

Bilbo se přinutil k veselému úšklebku a předstíral, že ho upoutal zmiňovaný průduch u země v hladce otesané skalnaté stěně. Když byl Thorin jízlivý, vůbec nepůsobil tak majestátně a mužně. Hobitovi spíš připomínal nevycválané děcko, které by zasloužilo vytahat za ucho a žádný moučník.

Ovšem jeho příbytek, to byla jiná. Sálů, pokojů a komnat tu bylo tolik, že trpaslík ani nepoužíval všechny a k životu si vystačil s deseti místnostmi, spižírnou a jen pár mílemi chodeb. Na zběžné okružní prohlídce už Bilbo zahlédl kuchyni (kterou toužil od onoho prchavého okamžiku pokřtít tak moc, že to skoro bolelo), Thorinovu rudo-bílou ložnici (kterou k vlastnímu překvapení už vůbec pokřtít netoužil) a další tři příjemně zařízené ložnice (dejme tomu, že pro hosty, pomyslel si Bilbo), koupelnu s nesmyslně velikou vanou vytesanou z kamene přímo v podlaze („tak akorát na nácvik námořních bitev," zamručel si pro sebe Bilbo), salon s největším krbem, jaký pan Pytlík kdy viděl, pohodlně vypadajícími seslemi a dechberoucí sbírkou zbraní kolem dokola na všech stěnách (a Bilbo nepochyboval o tom, že Thorin dovedl bojovat s každičkou z nich), knihovnu rozdělenou na dvě poschodí jemně vysochanými arkádami, na něž se vcházelo uzoučkým schodištěm (Bilbo si povšiml i polic se starožitnostmi, o nichž se mu Thorin dřív zmínil, a opravdu potřebovaly lépe uspořádat), tělocvičnu (to slovo slyšel pan Pytlík poprvé v životě), a nyní se nacházeli v síni s vysokým stropem, do níž se sbíhaly tři různé chodby. Její účel nechal Thorin zahalený tajemstvím, ale soudě dle vybavení, které zahrnovalo pouze z jednoho kusu kamene vytesanou pompézní židli na vyvýšeném ostrůvku a několik desítek portrétů na stěnách, které onen trůn obklopovaly, se Bilbo dovtípil, že sem chodí pán Osamělé hory přehodnocovat výsledky své těžké práce, oslavovat svoji výsost a čerpat majestátnost. Takový „trůnní sál krále svůdníků", napadlo ho a měl co dělat, aby se nezačal přihlouple chichotat. Raději se pustil do prohlížení obrazů, na nichž byli k vidění výhradně jen nesmírně pohlední lidé – ženy, muži, elfové, trpaslící, mladí, zralí, usměvaví, i chladně vzdálení. Jen chviličku mu trvalo uvědomit si, co mají všichni společného. Nebo spíš koho.

S nepatrným dloubnutím závisti se Bilbo obrátil, a teprve tehdy si všimnul, že místnost obsahuje ještě jeden předmět, a to ohromný kulatý briliant zářící myriádou odlesků díky umně vybroušeným hladkým ploškám, který byl zasazen ve skále přímo nad trůnem a jistojistě Thorinovi při vysedávání na něm propůjčoval vzezření krále králů, či snad dokonce božstva.

„Nádhera, že ano?" hlesl jeho majitel, když mu neuniklo Bilbovo užaslé zalapání po dechu. „Říkám mu Arcikam. Vyrobili ho pro mě synovci, když byli ještě malí." Jeho rysy znenadání změkly a oči se naplnily přízrakem něhy, která působila v jeho věčně podmračené nebo pyšné tváři cize a byla tak nečekaná, že se Bilbo raději odvrátil. Zabydlet se však nestihla, a když Thorinovy oči vyhledaly hobita, byl to zase ten hrdý a sebejistý muž. „V této místnosti na nic nesahejte. Nejlíp, když sem vůbec nebudete chodit. A teď už bych opravdu rád vyrazil." Najednou byl samý shon a strohá slova, jako by se už nemohl dočkat, až bude mít Osamělou horu za zády.

Bilbo ho trochu zamračeně následoval do vstupní síně a upřímně se i on těšil na to, až v Thorinově příbytku osamí. Jen mu to všechno poznenáhlu připadalo moc rychlé. Co když mu Thorin zapomněl něco důležitého říct? A kde má ty pověstné přetékající pokladnice, copak by Bilbo neměl vědět, kde jsou, aby je mohl ohlídat...? Opravdu byl tenhle podnik se strážením domu člověku, kterého vůbec nezná, dobrý nápad?

„Vrátím se přesně za měsíc, tak ať to tu do 19. května neleží v rozvalinách," řekl Thorin, zatímco si kolem ramen připínal plášť s kápí, a nezněl tak, že to mínil jako žert. „Poštu mi nechávejte v pokoji a za žádných okolností ji nečtěte!" obdařil hobita tvrdým pohledem, a toho pobouřilo, že Pavézu něco takového vůbec napadlo. V odpověď jeho rozladěnému výrazu se trpaslík naposledy povzbudivě usmál, poplácal Bilba po rameni, obrátil se k bráně a s povzdechem vykročil vstříc své zasloužené dovolené.

„A pane Pytlíku," zarazil se krátce s rukou na petlici, „Viděl jste tu dvousečnou sekeru v salonu nad krbem?"

Bilbo věděl, že ho Thorin nevidí, a tak si souhlasně odkašlal.

„Jestli mi tu něco rozbijete, tak vám s ní setnu hlavu. Ach, a odpadky se odváží ve čtvrtek!" A s tím a hlasitým bouchnutím těžkých vrat zmizel z očí Bilbovi, který stál jako opařený a cítil, jak mu z nějakého neznámého důvodu po zádech přeběhl mráz čiré hrůzy.

Ani sebevětší hrůza vás ale nevydrží dusit a popichovat dlouho, když trávíte své dny na místě, které na první pohled plní všechna vaše přání o pohodlí, zábavě a potěšení smyslů. První dva dny v Osamělé hoře si Bilbo vychutnal tak, jako by tohle byly i jeho vytoužené prázdniny. Spal do oběda - do toho prvního, a pak si dopřál další, a svačinu, večeři na skalním výstupku chytře otesaném do podoby balkónu, pozorujíc klesající rudé slunce, noční svačinu u obrovitého krbu v ložnici, kterou si pro sebe vybral (sladěnou v zelené a hnědé barvě, která mu připomínala jeho vlastní domov, na který se všemi silami snažil ve všem tom luxusu nezapomenout a věnovat mu denně alespoň jednu steskem prodchnutou myšlenku); neodepřel si nic, co v Thorinově úctyhodně velké spižírně upoutalo jeho zrak. Zatím jenom zběžně si prolistoval některé svazky v knihovně, nechal zpola napustit velkou kamennou vanu v koupelně jenom proto, aby vyzkoušel, jak dobře se ponese místností zvuk jeho koupelové písně, až si bude cachtat nohy po návratu z osvěžující procházky po okolí hory, a dokonce chvíli v tělocvičně mával těžkým palcátem, který si vypůjčil ze sbírky v salonu (mermomocí se při tom snažil nepodívat na zašle stříbrnou mohutnou dvoubřitou sekeru, která visela nad krbem jako varovně zdvižené obočí nad planoucím okem).

Až třetího dne si pan Pytlík řekl, že by možná bylo načase postavit se ke svému úkolu zodpovědně a podívat se na police se starožitnostmi. Vzal si do knihovny svačinu, aby nemusel před obědem odcházet, ale nakonec v ní byl i přes poledne a na oběd dočista zapomněl. Mezi starožitnostmi byl jeden předmět zajímavější než druhý, a jak Bilbo postupoval od spodních poliček po vrchní (na které si vypomohl bytelnými a přesto lehkými dřevěnými posuvnými schůdky), byly jeho obdivné povzdechy stále hlasitější (a hojně se mísily se záchvaty kýchání od všeho toho stoletého prachu). Bilbovi prošla rukama překrásná zlatá číše osázená rudými, modrými a zelenými drahokamy od maličkých až po takové, co byly velké jako jeho nehet na palci. Zašlý lesk postupně navrátil taky rohaté helmici, truhličce s portrétem tajemně se usmívající trpasličí ženy na víku, dýmce z bělostného a zlato-modře zdobeného porcelánu, široké prohnuté dýce se zubem na ostří, k němuž se bezpochyby vázal nějaký velmi zajímavý příběh, zvláštní a křehkostí přímo křičící stříbrné klícce, v níž na kovovém bidýlku nehybně seděl zašle zlatavý a úchvatně tepaný ptáček (Bilba napadlo, že možná jde o nějakou trpasličí hračku pro děti), a hobitovi se náramně ulevilo, když se mu ji podařilo nerozbít, a jedné ze dvou stejných baňatých váz (ale možná ty nádoby měly docela jiný účel, s těmihle starobylými kusy jeden nikdy nevěděl, na čem je) z hrubé keramiky poseté trpasličími runami a rytinami hrůzu nahánějících okřídlených zvířat. Byl celkem rád, když měl očistu toho děsivého kousku za sebou, než si uvědomil, že ho totéž čeká ještě jednou. Zamračil se na druhou vázu a odhodlaně vylezl tři stupínky, aby na ni dosáhl. Jakmile se jí však poprvé dotkl, skoro ji v úleku shodil na podlahu, když z širokého hrdla vyletěl jako blesk rychlý černý stín a zmizel u stropu. Váza se chviličku nebezpečně kymácela, ale pan Pytlík si vybavil dvoubřitou sekeru ze salonu a oběma pažemi nádobu objal, a objímal ji drahnou chvíli, dokud se mu divoce bušící srdce neuklidnilo a rozum mu neřekl, že vázu zachránil a o hlavu nepřijde.

Byl čas zjistit, co ten šeredný nevkusný hrnec vlastně obývalo a kam to letělo. Nedalo to velkou práci, protože nebylo zrovna snadné přehlédnout vztekle pištící tlamu plnou dlouhých špičatých zubů, míhající se mezi černočenými blanitými křídly nad vchodem do knihovny. Bilbo se s podobným stvořením nesetkal poprvé, ale zatím je vždycky vídal pouze venku, na soumračné obloze, když hejna upírů opouštěla skalní a lesní úkryty a vydávala se pátrat po obětech z řad zvířat, ale i lidí, kterým ve spánku pili krev.

„Fuj," uniklo mu bezděčně, když si tvora pořádně změřil a všiml si jeho nepříčetných narudlých oček a houstnoucího provazce slin, který se mu houpal u huby. „Nedá se nic dělat, příteli, jeden z nás bude muset pryč," řekl a zamyslel se. Ne nad tím, který z nich to bude, v tom měl jasno (neboť upír se slinou na bradě by Thorinův příbytek stěží ohlídal). Přemýšlel, jak dostat zvíře ze sálů a chodeb zpátky na oblohu, aniž by byl pokousán. Upír se ale očividně nechystal čekat na to, až přijde s nějakým řešením, vyletěl dveřmi do chodby a za neustávajícího pištění, které Bilbovi drásalo nervy, zamířil k ložnicím. Když ho Bilbo dostihl, zjistil, že pištění ustalo, a upíra nebylo nikde vidět.

„Už jsi pryč?" zavolal docela zbytečně a očima bloudil po stropě Thorinovy ložnice posetém rytinami souhvězdí. Oči mu sklouzly k velkolepé posteli s rudým baldachýnem, která jakoby opředená prazvláštním kouzlem ho zvala k sobě. Uposlechl a popošel dalších pár kroků blíž, potom ještě pár, a posledních několik jich překonal skokem, až přistál v neuvěřitelně měkké hromadě přikrývek. U sebe doma by si něco takového samosebou nedovolil, ale toto byla postel úžasného Thorina Pavézy a on teď bude mít báječnou historku o tom, jak mu v ní bylo veselo a Thorin s tím neměl vůbec nic co do činění. Položil se na záda a snažil se vstřebat něco z ducha toho místa. Jaké to asi je, mít takovou práci jako Thorin? Může ho to po té době vůbec ještě bavit? Bavilo by to Bilba? V objetí všeho toho luxusu měl pocit, že jasná odpověď by byla ano, bavilo. Ale pak nad tím hlouběji zauvažoval a čelo se mu zvrásnilo nevyřčenou otázkou A co láska? U něho zkrátka byla láska podstatnou částí veškeré rozkoše, takže by u práce nájemného společníka zřejmě dlouho nevydržel. Ta představa mu sama o sobě přišla hrozně směšná. Roztáhl ústa v pobaveném a trochu ospalém úsměvu a všiml si, že se mu klíží oči. Najednou ztratil pojem o čase a octl se na barevné hranici mezi snem a bdělostí.

A pak ucítil podivnou tíhu na hrudi, ne velkou, ale cizí, jako by na něm přistála větévka nesená větrem. Přistála...? Prudce otevřel oči a zaječel ještě dřív, než úplně zaostřil na pár rudých oček a uslintanou tlamu ježící se zuby jako jehličkami bažícími po jeho krvi. Uši mu ohlušilo zapištění a po obličeji ho pleskl pár hladkých letek, až se zatřásl zhnusením.

„Huš! Hušhušhušhušhuš!" křičel z plna hrdla, vyskočil z postele a hnal se za upírem, který zatím vyletěl ze dveří a se vzteklým bzučivým pískotem letěl chodbou do neznáma. V tu chvíli si Bilbo uvědomil váhu v pravé kapse a vzpomněl si na to, jak včerejšího dne na procházce sebral venku několik kamenů a zkoušel se jimi trefovat do skalisek, co mu připomínala postavy. Strčil do kapsy ruku a nahmatal tři kamínky, hezky kulaté. Věděl, že v házení kamenů se mu nevyrovná kdejaké o dost mladší práče, a byl na tuhle svoji dovednost náležitě pyšný. Běžel do vstupní síně a s hekáním otevřel vrata dokořán. Potom se krátce zaposlouchal a uháněl za upířím pištěním, které se nyní ozývalo z trůnního sálu.

První kamínek vyplašil upíra z drobné skalní římsy, na které se usadil, křídla složená do odpudivých pařátů. Nepříčetně zakvičel a přelétl hobitovi jen pár stop nad hlavou. Z honu se stal nefalšovaný souboj dvou rozlícených odhodlaných tvorů.

„Mou krev dostaneš leda přes mou mrtvolu!" zavrčel Bilbo a odpovědí mu byl další střemhlavý nálet. Prve chtěl upíra jenom zahnat do vstupní síně a dveřmi ven, ale teď byl pan Pytlík tak rozlícený a zároveň pohlcený vzrušením ze soupeření, že byl odhodlaný upíra kamenem sestřelit a vysmát se mu, až se bude válet v prachu a před očima mu budou tančit hvězdičky jako při ohňostroji.

Druhý kamínek se upírovi ve vzduchu otřel o křídlo, a ten zakolísal a roztočil se jako papírový drak ve větrném víru. Bilbovi poskočilo srdce a vítězně zařval. Upír se zmateně zachytil nejvyššího hrotu opěradla kamenného trůnu a zlověstně na Bilba upřel pohled, který byl plný krutého záměru a hobitovi bylo jasné, že tvor propočítává vzdálenost, rychlost a úhel, aby příštím útokem Bilba najisto poranil.

Možná měl Bilbo udělat totéž. Protože když s vidinou vítězství mrštil po upírovi posledním kamenem, minul. Poprvé v životě minul. Anebo se možná trefil, záleží na úhlu pohledu.

Upír zapištěl a s novými silami se rozletěl směrem k východu, nezasažen.

Kámen zasvištěl vzduchem a ošklivě nahlas zazvonil o střed zářícího Arcikamu nad trůnem. Koho by napadlo, že briliant při nárazu zvoní jako obyčejné sklo? napadlo Bilba bezděčně. O okamžik později ho však už nenapadalo zhola nic a v lebce se mu rozhostilo černé příšerné prázdno, když spatřil, jak se od středu do všech světových stran rozběhla po povrchu Arcikamu pavučinka prasklin. Celý výjev doprovázelo tichounké praskání a jeho zkázonosnou symfonii završila ohlušující tříštivá rána jako zazvonění umíráčku, když celá ta popraskaná nádhera opustila svůj úchyt ve stěně a rozletěla se po tvrdé podlaze na tisíce tisíc třpytivých střípků.

A Bilbo stál jako přikovaný, jako socha zobrazující ztělesnění ryzího děsu, a v hlavě viděl jediný obraz: potměšilý lesk dvousečné sekery.

Jako ve snách se Bilbo proploužil tam a zpátky chodbami Thorinova obydlí v Osamělé hoře, nevěda, kolik času uplynulo, zatímco stál a vytřeštěným zrakem si prohlížel obraz zkázy, ve který se proměnil Thorinův milovaný Arcikam. Padl v trůnním sále na kolena, před sebe postavil hrneček zlobřího lepidla a započal nesmyslnou a k neúspěchu odsouzenou práci na opětovném spojení myriády střepů a střípků do jedné z nejkrásnějších věcí, jaké v životě spatřil. Nevěděl, co jiného dělat, jedině snad utéct a zbytek života strávit jako vyhnanec a v hrůze z toho, že ho Thorin jednoho dne přece jen najde. Tohle byla jediná věc, kterou mohl zkusit, a tak to dělal.

Za nějaký čas už v pořezaných prstech držel průzračnou hrudku o velikosti švestkové pecky, o níž se domníval, že by mohla tvořit jádro Arcikamu. Na chviličku se zastavil v práci a prohlížel si, jak jí procházelo světlo, když ji držel mezi palcem a ukazováčkem.

Ozvalo se bouchnutí vchodových dveří a Bilbo pecku zděšeně upustil, až z ní znovu odletělo pár nepatrných střípků. Najednou si vzpomněl, že nechal vrata dokořán. Že by je zabouchl průvan?

Několik otřesných chvil mu následně před vnitřním zrakem vybuchovaly obrázky všeho, co mohlo do dveří vejít, a s čím byl možná právě teď lapen uvnitř labyrintu tunelů tonoucích ve tmě.

Čeho se však obávál úplně nejvíc, to byl nečekaný návrat Thorina. Zapomněl si snad něco doma? Přišel Bilba zkontrolovat, když si znenadání uvědomil, že si vlastně do domu vpustil úplně cizího člověka? Zastihla ho náhlá slabost, kvůli které se rozhodl udělat čelem vzad domů do teplé postele?

Bilbo se bezvládně roztřásl. Uslyšel ozvěnu pomalých rázných kroků doprovázených dutým tlukotem, jako by se příchozí opíral o hůl. A pak najednou se blížily k němu. Najednou nebyl sám.

„No, to se podívejme! Mám před sebou mrtvého muže," pronesl od jednoho ze tří vchodů do síně neznámý hlas.

Bilbo přejel očima vysokou hubenou postavu bradatého muže ve špičatém klobouku a s dlouhou sukovitou holí, bolestivě a zvučně mu zakručelo v žaludku, a pak se nestydatě rozplakal.