„Doktore," hlesl bůh hromu tiše, když znovu vstoupil do místnosti.
„Je mi líto, Thore, ještě ne," zopakoval Bruce a věnoval mu něco, co se vzdáleně mohlo podobat povzbudivému úsměvu.
„A… je to aspoň lepší?"
„Ztratil spoustu krve."
„Nemůžete… mu prostě dát…?" Thor neohrabaně mávl rukama do stran, doufajíce, že to nahradí nedostatek slovní zásoby.
„Jeho tělo nepřijalo ani jeden typ. Je tu poslední možnost, a sám víš, že není moc bezpečná."
„Přece nebudeme čekat, až zemře!" Thor zvýšil hlas, ale při pohledu na nemocniční lůžko obklopené pípajícími přístroji, které v něm vzbuzovaly respekt od doby, co se mezi nimi on sám probudil, se vrátil zpátky k šepotu.
„Pravdou je, že nemáme co ztratit," přiznal doktor neochotně. Krátce na svého pacienta pohlédl, sundal si brýle, promnul si unavené oči a otočil se ke stolu. Thor nervózně přešlapoval u dveří. „Ale nedělej si naděje, Thore, stejně tak nemusíme něco získat."
„Chápu. Takže to uděláte?" Bruce znovu přikývnul a otočil se zpátky k Thorovi, který se snažil nevypadat příliš zděšeně při pohledu na všechny ty hadičky a jehly. „Asi by sis měl lehnout, může tě to slušně sebrat," varoval ho Banner, než mu do ruky zavedl hadičku a odebral první kapky krve.
OOO
Pořádně otevřít oči se snažil už čtvrt hodiny, ale stále si nemohl zvyknout na ostré světlo, to otravné pípání, a cosi, co mu drtilo ruku.
„Jsi vzhůru?" ozval se hlas těsně vedle jeho hlavy. Sevření ruky povolilo, a on si konečně přivykl světlu natolik, aby se kolem sebe rozhlédl. S mírným zděšením si uvědomil, že se nemůže skoro pohnout. „Podívej se na mě," dotíral pořád ten samý hlas. Poslechl a jen velice mírně otočil hlavu.
Thor se široce usmál a prstem ukázal na pytlík krve pověšený nad postelí.
„Vidíš?" culil se. „Teď už nemůžeš říct, že nejsme pokrevní bratři."
