Nenechejte se ošálit mým vzhledem, možná vypadám jako normální člověk, ale opak je pravdou. Vůbec nejsem člověk a popravdě ani nevím, co jsem. Kdybych byla normální člověk, neměla bych všechny ty vzpomínky, jako například vzpomínky z dělohy. Ano právě jsem řekla, že si pamatuju dobu, kdy jsem byla v děloze mojí "matky". Ale osoba, která mě porodila, nebyla moje matka. To jsem se dověděla po šesti letech. Bylo to pro mě srdcervoucí, ale přešla jsem to jako všechno ostatní.
Moji rodiče byli dobří přátelé s mužem, který si říkal Doktor. Nic víc, nic míň, jen Doktor. I na něj mám mnoho vzpomínek už od narození. On mi vždy rozuměl. On byl jediný, kdo na mě jen tak nežvatlal a mluvil přímo, odpovídal mi na mé otázky. Ale pak jsem ho vídala stále míň a míň a pak, když se neukázal na mé páté narozeniny, což mi slíbil, tak jsem ho už neviděla. A to mi sliboval, že tu bude vždy u mě, když ho budu potřebovat.
Nebyl tam pro mě, když jsem se v šesti dověděla o mých rodičích. Nebyl tam, když mi v osmi doktoři řekli, že bych popravdě měla být mrtvá, protože moje tělo nefunguje vůbec, tak jak by mělo. Nebyl tam, když jsem se v jedenácti pokusila o sebevraždu. Nebyl tam, když jsem v patnácti utekla z domu a do dneška jsem se nevrátila a ani jsem nedala nikomu vědět, jestli jsem v pořádku, a kde vlastně jsem. Doktor byl jediná osoba, které jsem důvěřovala, když mi ukázal opak, přestala jsem věřit všem.
Bylo pozdní odpoledne jednoho zataženého listopadového dne. Seděla jsem v malé garsonce, kterou jsem si pronajala z peněz, které jsem si vydělala, s dortíkem se svíčkou na stole přede mnou.
'Všechno nejlepší k dvaadvacátým narozeninám.' Zamumlala jsem si sama pro sebe a s přáním jsem sfoukla modrou dortovou svíčku. Ta hned zhasla, sundala jsem ji a chystala se sníst dortík, ale v tom se přes mě přehnal pocit strašné nechuti a deprese. Nevydržela jsem to, zvedla jsem se a dortík vyhodila do koše. Přesně takové přívaly pocitů mě sužovaly už od mých sedmi let. Nikdy jsem o nich nikomu neřekla, v podstatě jsem nikomu nic neříkala. V posledních pár letech jsem na to měla dobrý lék. Dlouhou procházku parkem. A to jsem se chystala udělat i teď.
Podzim se už pomalu prolínal se zimou. Ještě nesněžilo, ale zima byla veliká a tma už byla velice brzy. Digitální budík na nočním stolku ukazoval devatenáct čtyřicet. Vlezla jsem do tenisek a zachumlala se do hřejivého kabátu. Z kapsy jsem si vyndala mobil a sluchátka a začala jsem poslouchat mojí oblíbenou hudbu. Z botníku vedle dveří jsem si vzala klíče od bytu a vyšla jsem. Směr park.
Se vstupem do parku jsem začala poslouchat písničky, které mi připomínaly Doktora. A aniž bych si to uvědomovala po několika minutách, jsem šla přímo do lesa. Uvědomila jsem to, až když jsem narazila do divného kmene přesně ve chvíli ticha, kdy se mi měnily písničky. Ten kmen byl až příliš hladký na to aby to byl kmen normálního stromu.
Když jsem se konečně soustředila na to do čeho jsem to vlastně vrazila, nevěřila jsem svým očím, přede mnou stála TARDIS. Na mobilu jsem si zapnula baterku, abych lépe viděla a nespletla jsem se, když jsem si posvítila na dřevěnou budku přede mnou ihned jsem poznala teď už trochu vybledlý odstín modré. Při doteku jsem na chvíli jakoby zaslechla slabý mručivý zvuk, trochu jako zvuk TARDIS, když se snažila komunikovat.
Při podrobnějším prozkoumání jsem si všimla, že celá TARDIS obrostla mechem a všelijakými popínavými rostlinami. Netrvalo mi dlouho, než jsem našla dveře. S elánem a nadějí jsem se opřela do dveří, ale ty se ani nehnuly.
'No tak TARDIS, prosím nech mě ti pomoct', zašeptala jsem s čelem opřeným o dveře. V následující vteřině jsem slyšela tiché cvaknutí a já málem letěla dveřmi na podlahu TARDIS, obličejem napřed. Ale v poslední chvíli jsem se zachytila za rám dveří a tím tak zastavila bolestivý pád.
V minulosti jsem měla několik příležitostí podívat se do TARDIS, ale teď bylo vše špatně. Jak jsem tam tak stála, před dokořán otevřenými dveřmi, uvědomovala jsem si jaká je v interiéru TARDIS tma. Takhle jsem si to nepamatovala, nikdy to nebylo takhle. V TARDIS bylo vždy světlo.
S hlubokým nádechem jsem se odhodlala vejít do dveří. Jen co moje noha dopadla na podlahu TARDIS, několik nejbližší světel začalo s chaotickým blikáním slabě fungovat. Když už jsem viděla trochu lépe, vůbec jsem to tam nepoznávala. Respektive interiér byl úplně stejný, jako si ho pamatuju z dětství, ale nepamatuju si, že by tu někdy bylo jen zrnko prachu. TARDIS se vždy o vše postarala a její interiér byl vždy perfektně čistý, ale tentokrát, to tak nebylo. Na všech plochách, jak na zemi, tak i na řídícím panelu tkvěla tlustá vrstva usazeného prachu.
Pochmurná atmosféra se rozlévala všude okolo mě. Svými prsty jsem přejela po zaprášeném sloupu čímž jsem uvolnila usazený prach, který se teď snášel pomalu k zemi a vlastně úplně všude okolo mě. Co se stalo v následujících vteřinách nedokážu pořádně popsat. Na podlaze za řídícím panelem jsem si všimla spící osoby, kterou jsem následovně identifikovala jako Doktora. Ale co se stalo pak mi stále nejde do hlavy. Závan větru z otevřených dveří rozvířil prach, který se mi dostal, až k nosu čímž mě přiměl k hlasitému pšíknutí.
