V horkém jasnu červencového poledne je vše líné se hýbat. Dokonce i věčně otravný hmyz je příliš zmožený horkem na to, aby bzučel. Jen nad pšeničným polem na jasně modré obloze zpívá skřivan, ale není ho vidět. Jediný další zvuk, který je slyšet, je pleskání tenisek o rozpraskaný a místy rozměklý asfalt. Malý kluk běží starou cestou od zámeckého parku.
Vzrostlé kaštany stíní víc ostružiní a šípky v příkopech než samotnou cestu, na které je až nechutné vedro, ale Sebastian dál běží, jako by na tom závisel jeho život. Rudý obličej zkřivený odhodláním, střapaté tmavé vlasy se mu lepí na propocené tváře a krk.
Ani nejslabší vánek se neprožene kolem, aby ho ochladil, ale chlapec běží dál. Před očima má svůj jediný cíl: malou kapličku na kraji lesa. Běhává k ní každý den, ale nikdy nedoběhl až k ní. Ale třeba dnes…
Ještě zrychlí, i když ho dech pálí v krku a plicích. Na zaprášeném tílku se jasně rýsují propocená kola.
Sebastian vyplašil nějaké ptáky, kteří se před parnem schovali v keři černého bezu, ale nevšímá si toho. Musí vpřed. Musí doběhnout co nejdál.
Pot ho štípe v očích a má sucho v puse, přes kterou dýchá. Nereaguje ani na bolest v nohách. Musí utíkat. Chce utíkat. Jen utíkat.
Sebastian se překvapeně a trochu roztřeseně zastaví ve stínu starých buků. Nechápavě se rozhlédne po okolí pramene, nad kterým stojí stará kaplička zasvěcená svatému Antonínovi.
Doběhl sem! Je v cíli!
Třepou se mu nohy i ruce, a tak raději dojde k prameni a sedne si. Napije se z něj a chladná voda chutná lépe, než by kdy považoval za možné.
S úsměvem si lehne do trávy, nohy ruce rozhozené do stran a zprudka oddechuje. Pozoruje slunce blikající zpoza bukového listí a vytvářející okolo pramene nazelenalé světlo.
Dech i svaly se mu pomalu uklidní. Sebastian se znovu napije a vesele se zakření na svatého muže vyobrazeného nad vodou. Podívá se na cestu, kterou sem přiběhl. Kroutí se mezi stromy a poli jako had, vypadá strašně dlouhá.
Zvládl by běžet zase zpátky? A třeba až domů?
Sebastian se znovu zakření a rozběhne se vpřed.