Jen pár drabbles o tom, jak Leo a Pavel se stále nacházejí a rozcházejí v minulých životech.
Pavel byl příjemný, ale to jen do té doby, kdy jsem ho vídal jen v drogerii jen jednou za dva měsíce. Ale teď, když měl částečný úvazek v recepci před mou kanceláří a já ho každý den viděl, když jsem šel do práce a z práce…
Cítil jsem se vinný. Nejspíš jsem si to nechtěl tehdy přiznat, ale o jeho krásných úsměvech jsem snil už roky. Jak? To sám nevím. Ale jednou jsem se vzbudil ze snu, který jsem míval už od dětství a uvědomil si, že ta zlatá tvář, která se na mě tvářila z té (futuristické) (středověké) (fantastické) místnosti, byl On. Byly to noční můry, vždycky tam zemřel a já nedostal šanci s ním promluvit.
Rozhodl jsem se, že tentokrát to nepropásnu. Ráno přistoupím k pultu, oslovím ho a… za tenhle moment rád zaprodám i duši ďáblu.