Británie je do posledního kousku půdy rozdělená na různá území, ovšem nemluvíme teď o hrabstvích. Nemluvíme teď o žádném rozdělení, které vymysleli a vyměřili lidé. Mluvíme o územích, která patří jednotlivým vlkodlačím klanům.
Ať už si lidi o jejich existenci myslí cokoliv, vlkodlaci jsou skuteční a žijí mezi nimi. Žijí po celé Británii s vyjímkou jediného místa a tím je Londýn.
Toto město patří za neutrální území a vlkodlaci sem smějí jen pokud uzavírají své smlouvy a dohody a i tak jen po časově omezenou dobu. Obvykle se tohle týká jen a pouze potomků staletí dlouhých vlkodlačích rodů, vůdců jednotlivých klanů a jejich případných ochránců. Jinak je Londýn pro vlkodlaky zapovězen.
Jen jediní toto pravidlo porušují a to jsou ti, kteří se jako vlkodlaci nenarodili, nýbrž byli pokousáni. Takoví vlkodlaci se nedokáží ovládat, neboť jsou šílení a nebezpečí a mezi živými pro ně není místo.
- - o - -
„Johne, sem musíme jít, prosím." řekne Molly prosebně a chytne Johna za paži, jako by chtěla zabránit jeho případnému útěku a trochu s ním zacloumá.
„Chceš jít na obří kolotoč?" zvedne John obočí.
„To není kolotoč, to je Londýnské oko." opraví ho Molly. „Johne, no tak. Uvidíme z tama celý Londýn a kdy jindy se sem asi tak dostaneme? Nebuď srab, není to zas tak vysoko. A krom toho mě máš poslouchat." řekne Molly a našpulí pusu v hraném trucu.
„Teď budeš vytahovat šarže?" zeptá se jí John pobaveně, než si to zamíří k frontě turistů, kteří si také chtějí prohlédnout město z výšky.
Molly nejdřív nadšeně poskočí, aniž by se pustila Johnovi paže, ale pak jen vzorně stojí vedle svého společníka.
Oba mlčky stojí, když postupují pomalou frontou a jen se rozhlížejí po okolí. Molly po očku sleduje parlament, jeho slavné hodiny a řeku, zatímco John pozoruje lidi okolo a dává pozor na jakékoliv nebezpečí. Ne, že by pro něj nebo pro Molly lidi byli nebezpeční, ale jistota je jistota. A zvyk je železná košile.
„Chtěl bys žít v Londýně?" zeptá se Molly najednou, aniž by se na Johna podívala.
„Ty ano?" diví se John a po očku sleduje brunetku s culíkem, která mu visí na paži.
„To není odpověď na moji otázku." zamračí se na něj Molly.
„Město se mi líbí, je zajímavé, ale- I když vypadáme takhle, tak je tu příliš pachů a zvuků a bolí z toho hlava. Kdybychom vypadali normálně, nedokázali bysme pořádně fungovat. Nehledě na to, že je tu nadbytek kamer a nedostatek volného prostoru. Chyběly by mi lesy." řekne John tichým a trochu nostalgicky zbarveným hlasem.
„Mně by to nevadilo." hlesne Molly a opře se hlavou o Johnovo rameno. „Narozdíl od tebe mám takhle smysly jako člověk, takže mi to všechno kolem nevadí. Líbilo by se mi žít tady, pracovat a dělat, že sem patřím. Ale ostatní klany by mě vynesly v zubech. Doslova." povzdechne si Molly hořce.
„Ber to z té lepší stránky. Jako hlava klanu se sem aspoň dostaneš. Ostatním musí stačit google." drcne do ní John.
„Jako kdybych to chtěla dělat." zahučí Molly nespokojeně. „Kdyby byli rodiče co k čemu, pořídí mi staršího sourozence."
John se jen pousměje.
Tenhle rozhovor spolu mívají často. Molly, jakožto jediný potomek vůdců, zdědila po smrti otce jeho pozici a vede teď celý klan, ale moc nadšená z toho není. Tahle drobná omega je spíš introvertní a lidem i vlkodlakům se raději vyhýbá a spíš jim ustupuje, než aby je konfrontovala a hádala se s nimi. To ovšem neznamená, že v případě potřeby nerozkazuje jako rodilý generál. Molly dokáže překvapit.
Ovšem zrovna teď je to jen sotva dospělá ženská na svém prvním výletě do Londýna.
„Kam budeš chtít jít po tomhle?" zeptá se John po chvíli ticha. „Vsadím se, že někam, kde tě bude jednoduché hlídat."
„Národní muzeum." řekne Molly hned. „Ale chtěl abych tam být aspoň týden." dodá toužebně.
„Potřebovala bys tak rok. Vsadím se, že si každý exponát budeš prohlížet aspoň hodinu." rýpne si John s drobným pousmáním.
„Nedělej se, ty tam taky chceš jít. Vím, co si prohlížíš na internetu." praští ho Molly z legrace do paže.
„To doufám, že nevíš." ušklíbne se na ni John, ale to už se dostali na řadu.
John koupí sobě i své přítelkyni (jak Molly označila prodavačka) lístek a o chvíli později už spolu s dalšími pěti lidmi pomalu stoupají v bílém oválu nad londýnské střechy. Molly stojí hned u okraje, nos skoro přitisknutý ke sklu, ale John se drží trochu dál. Ne, že by měl problémy s výškami, jak mu předtím předhazovala Molly, ale takhle má svou svěřenkyni líp na očích.
Celý rod Watsonů, kam až historie sahá, dělá rodu Hooperů bodyguardy a John rozhodně nemíní nic zanedbat, i když je nejspíš poslední, kdo se o Hoopery stará. Dle patnáct let staré dohody to vypadá, že se z rodu Hooperů stane rod Holmesů. Ne, že by ti prachatí prevíti potřebovali zvětšovat území, už tak patří k nejvlivnějším klanům. Hooperovi nejsou slabí, ale když se na vás z jedné strany tlačí Holmes a z druhé Moriarty, dva nejsilnější rody v zemi a váš jediný potomek je dcera a omega, musíte si nakonec vybrat stranu.
A Hooperovi si zvolili Holmese.
John je za to docela rád, i když je ta dohoda vůči Molly nefér. Moriartyho potkal jen jednou a nechutí se mu z něj ježila srst. Holmesovi sice nikdy neviděl, ale nemůžou být přece horší než Moriarty.