„Teddy!"

Dora zavolala do patra ve chvíli, kdy otevřela dveře jejich malého domku a vstoupila do předsíně. „Pojď dál" otočila se s úsměvem na muže, který ji šel v závěsu.

Byl vysoký, měl široká ramena, větrem ošlehanou tvář a mírně rozcuchané zrzavé vlasy.

„Určitě?" zapochyboval Charlie Weasley „myslíš, že už je ten čas?"

„Jednou se s ním musíš setkat i jinak než na slavnostních večeřích u tvé mámy."

„Jo ale stejně.."

„Charlie no tak. Je mu sedmnáct, zvládne to."

„No právě. Sedmnáct."

Dora ho vtáhla dovnitř a zabouchla dveře.

„Jestli to se mnou myslíš vážně, musíš brát vážně i Teddyho."

Charlie si povzdychl. Měl Teddyho rád, byl to veselý a hodný kluk i přes to, že před sedmi lety jeho táta a Dořin manžel zemřel. Nebo spíš byl zavražděn jedním ze zbývajících Smrtijedů, kterým se povedlo utéct a vyhnout se Azkabanu. Tonksová byla tehdy úplně na dně. Všichni se ji snažili pomáhat, ale ona k sobě nechtěla nikoho pustit. Trvalo mu dlouhou dobu než ji přesvědčil, že ji chce opravdu pomoct. Dlouho byli jen přátelé, tak jako tehdy v Bradavicích. Teprve na začátku Teddyho sedmého ročníku ve škole se z toho stalo něco víc. Teď byl Teddy doma na vánoční prázdniny a Dora se rozhodla, že je čas, aby se o nich chlapec dozvěděl pravdu. On ten pocit neměl.

„Teddy pojď prosím dolů."

Vzápětí se ozvalo bouchnutí dveří a následně chlapec s tyrkysovými vlasy a hnědýma očima seběhl ze schodů.

„Ahoj mami, co se děje? Čau Charlie" zazubil se na muže a jemu bylo najednou ještě hůř. Měli s Teddym skvělý vztah a on měl pocit, že tuhle novinku nepřežije.

„Chtěla bych si s tebou promluvit."

„O čem?" podíval se na ni mírně vyplašeně.

„Půjdeme do obýváku. Je to trochu zamotané a nebude to na chvíli."

Teddy polkl, ale přikývl „Dobře."

Dora s Charliem se posadili na pohovku a Teddy si udělal pohodlí v křesle, kde sedával Remus většinou s knihou v ruce. Přimhouřenýma očima sledoval, jak si Charlie sedl vedle jeho mámy. Seděl u ní moc blízko, tak blízko, že se jejich nohy dotýkaly. Teddymu se také zdálo, že Charlie je nervózní, což nebylo obvyklé. Navíc se na něj snažil tak nějak divně usmívat. Nikdo z nich se zjevně neměl k tomu, aby promluvil a Teddymu bleskla hlavou náhlá myšlenka, při které pevně sevřel svou hůlku, kterou držel v ruce. Vždycky měl hůlku u sebe, i když byl doma. Ale to teď nebylo důležité, důležitější bylo, že vycítil, co se děje, ale nechtěl tomu uvěřit.

„Teddy" začala konečně Tonksová „s Charliem se znáte. Máš ho rád..."

Teddymu se napnuly svaly. To že jeho máma nevěděla, co by mu měla říct a takhle plácala jen potvrdilo jeho podezření.

„Chodíme spolu. Charlie a já."

Měl pocit, jako by ho v tu chvíli zasáhli ochromujícím kouzlem. Nezmohl se na slovo a co hůř jeho pocit byl správný. Jeho máma má přítele. Charlie je přítelem jeho mámy. Charlie, kterého znal prakticky od dětství. Kterého měl rád a bral ho jako velkého bratra. Charlie, který se znal s jeho tátou a přátelili se spolu. Tenhle chlap má nahradit tátu? Jeho tátu?! To má být nějaký špatný povánoční dárek?

„Teddy?"

„To myslíš vážně? " Vyjel na ni „Ty! On..." střelil vzteklým pohledem po muži, kterého ještě před chvílí považoval za přítele a prudce se postavil. Celý se třásl. Měl pocit, že každou chvíli vybuchne. Cítil, jako by v něm vřela jeho vlastní krev. Měl chuť po Charliem skočit.

„Teddy.." Tonksová se také postavila a natáhla k synovi ruce. Dokázala si domyslet, co znamenalo, když se Teddyho vlasy po jejích slovech přebarvily do ruda. Bylo to jako by najednou explodovaly, nikdy u něj tak rychlou změnu neviděla. Ale sama byla Metamorfág a věděla, co to znamená.

Takhle si to nepředstavovala. Domnívala se, že Teddy se se ztrátou Remuse alespoň trochu smířil. Ano bolelo to. Při nejmenším ji ano, ale musela jít dál a Charlie ji měl rád. Ji i Teddyho, a věděla, že Teddy k Charliemu cítí totéž. Proto se rozhodla mu o nich říct.

„Nech mě být!" vykřikl a odstrčil její ruce. Z hůlky kterou svíral, tak pevně až mu zbělaly klouby vylétlo několik jisker.
„Jak jsi... mohla... tátovi..."
Byl tak vzteklý, že nebyl schopen poskládat větu. Rozběhl se pryč, vyhnul se Tonksové, která se ho snažila zastavit, prudce strčil do Charlieho, který se také postavil a zmizel v chodbě.

V pokoji zavládlo tíživé ticho, které přerušilo až hlasité prásknutí dveří Teddyho pokoje, které k nim dolehlo z patra.

„Asi bych měl odejít" ozval se Charlie.

Stočila k němu pohled „Promiň. Vážně jsem si myslela, že..."

„To nic" chlácholil ji a položil ji ruce na ramena „vlastně ho chápu. Promluv s ním, ale bude lepší, když u toho nebudu. Momentálně mě nenávidí, víc než Smrdijedy. Až uznáš za vhodné pošli mi sovu. Miluju tě."

Sklonil se a políbil ji. Dora se k němu přitiskla „Díky Charlie."

Obtočil kolem ní paže „Za nic."

Zhluboka se nadechla a zamířila po schodech nahoru. Nevěděla jestli je dobrý nápad pokoušet se s Teddym hned mluvit. Moc dobře věděla, že klidnou povahu má po Remusovi, takže tak vzteklého ho ještě neviděla. Přistoupila ke dveřím Teddyho pokoje a vzala za kliku. Bylo zamčeno. Zhluboka se nadechla.

„Teddy" zavolala „pusť mě prosím dovnitř."

„Jdi pryč! Nechci tě vidět ani s tebou mluvit!"

„Prosím Teddy, nech mě ať ti všechno vysvětlím. Nenuť mě, abych se k tobě dostala kouzlem."

Ozvalo se cvaknutí a dveře se prudce otevřely. Teddy stál před ní. Vlasy mu pořád žhnuly jako uhlíky v krbu. On sám těžce oddechoval. Ruce mě zaťaté v pěst a v pravé stále svíral hůlku. Ve tváři se mu odráželo něco, co nikdy neviděla ani u Remuse. Něco, co jednou jedinkrát viděl jen Harry Potter. A ona si poprvé za celou dobu uvědomila, že přestože nebyl stižen lykantropií, něco z Remusova prokletí v něm bylo. Hodně hluboko v jeho duši byl otisk vlka.

O půl kroku od něj ustoupila. S něčím podobným se nikdy nesetkala. Jak by mohla? Kolik dětí vlkodlaků asi tak běhá po světě? Teprve teď pochopila, že neví, co od Teddyho může v momentální situaci čekat a upřímně ji to děsilo.

„Teddy" nutila se ke klidu. Právě teď si nebyla jistá spoustou věcí, ale jedno věděla. Musela syna uklidnit.
„Prosím, vyslechni mě..."

„Jak jsi to mohla tátovi udělat!" vykřikl a její ruka automaticky sjela k hůlce schované pod kabátem. Nemělo smysl dál si něco nalhávat a předstírat. Teddy ji děsil.
„Copak ti táta vůbec nechybí?!"
„Jistěže mi chybí" snažila se ovládnout třesoucí se hlas. Nevěděla jestli má zradu jejího hlasu na svědomí strach nebo pláč, který jen taktak dokázala udržet. „Teddy já tvého tátu pořád miluju, i když už s námi není."
„Tak moc asi ne" vyjel na ni „když už sis našla náhradu. Vsadím se, že jsi s ním byla hned po tátově smrti, abys neztrácela čas!"

Slova ji zasáhla jako kletba Crutiatus. Po tváři ji stekla první slza.

„Tak..." vzlykla „tak to vůbec není. Tátu nám zabili, ty jsi odjel do Bradavic..."

„Tím chceš říct, že je to moje chyba!" Oči mu zaplály vzteklým světlem a ona odolala touze ustoupit od něj o další krok.

„To vůbec ne, broučku" další slzy ji smáčely tváře a ona jen s těží dokázala mluvit „chci říct, že jsem zůstala... zůstala prakticky sama. S tou příšernou bolestí a prázdnotou."

„Nemusel jsem odjíždět. Sama McGonagallová navrhla odklad mého nástupu, ale ty jsi chtěla abych odjel. Nejspíš proto abys měla volný dům!"

„Ne" zavzlykala zoufale „tak to není. Tehdy jsem s Charliem nebyla. Byl kamarád. Jen kamarád."

„No jasně" odfrkl si téměř pohrdavě „tak proč jsi tolik chtěla, abych odjel? Byla jsi podle svých slov na dně. Jenže to já taky, tak proč jsi tak moc trvala na tom, že do toho vlaku musím nastoupit!"

„Protože jsi musel. Kdybych tě nechala doma.. Třeba jen o měsíc déle, všechno by bylo mnohem horší."

„Já ti nevěřím" zakroutil hlavou.

S těmito třemi slovy a s tichým lupnutím se přemístil a ona zůstala úplně sama. Naplno se rozplakala. Měla pocit, jako by se čas vrátil o sedm let zpátky. Do chvíle, kdy ji řekli, že Remus zemřel. Že ho ztratila, ale tehdy měla Teddyho. Teddyho, který na ni teď shlížel s nedůvěrou a možná i s odporem. Celým tělem ji cloumal pláč.

Objevil se na kraji moře. Slyšel vlny, které narážely do pobřeží a mohl pozorovat krásný západ slunce. On sem však nepřišel, aby se kochal krajinou. Zamířil přímo k malému domku jehož zdi byly zdobeny mušlemi. Pořád s ním cloumal vztek. Potřeboval si promluvit s Vicky. S někým nezúčastněným. Dostat ze sebe to zklamání a křivdu, které ho stravovali. Vicky ho vyslechne. Nebude ho o ničem přesvědčovat ani ho ujišťovat. Zrovna teď byla jediný člověk, kterého potřeboval mít u sebe.

Snažil se uklidnit, když klepal na domovní dveře. Netoužil po tom, aby se ho Bill nebo Fleur vyptávali. Jenže se mu to nedařilo. Dokonce ho stálo i hodně úsilí, aby nezačal přecházet sem a tam. Zůstat v klidu bylo téměř nemožné. Dveře se otevřely a objevil se před ním Bill. Teddy si teprve při pohledu do Billova obličeje plně uvědomil, že je to Charlieho bratr. Nezačít křičet bylo najednou mnohem obtížnější.

„Teddy" podivil se Bill „co tě přivádí?"
Musel se zhluboka nadechnout, nechtěl být zlý i na Billa. On za nic nemohl.
„Ahoj Bille" přesto, že se hodně snažil, hlas se mu mírně třásl „Vicky, je doma? Potřeboval bych s ní mluvit."
„Jo je doma. Pojď dál" Ustoupil a nechal chlapce vejít do domu.

Jen co vstoupil, objevila se před ním Fleur. Jakmile ho spatřila, obdařila ho zářivým úsměvem, který bral dech.
„Teddy" přešla k němu blíž a objala ho „moc ráda tě zase vidím."
Její vřelost byla tak nečekaná, že ho na chvíli vyvedla z míry.
„Díky Fleur" zamumlal.
„Teddy přišel za Vicky" ozval se Bill, který se postavil vedle své ženy a ona mladého Lupina propustila z objetí.
„Ah" vydechla „je nahoře ve svém pokoji."
„Poslyš Teddy" zarazil ho Bill, když zamířil ke schodům „jsi v pořádku?"
„Jasně, nic mi není."
Podle výrazu v Billově tváři pochopil, že mu neuvěřil ani slovo. Než ho stačil jeden z nich opět zastavit, vyběhl po schodech a zamířil k Vicky do pokoje.

Jeho přítelkyně seděla na posteli a četla nějakou knihu. Vůbec ho její činnost nepřekvapila. V Havraspáru se jednalo o oblíbený koníček. Jakmile ho však spatřila, odložila ji na noční stolek a zářivě se na něj usmála. Vzápětí ji úsměv povadl, když si všimla výrazu v jeho obličeji. Vyskočila z postele a přešla k němu.
„Teddy? Co se ti stalo?"
Natáhla k němu ruce a sebrala mu hůlku, kterou mu zastrčila do kapsy kalhot. Ani si neuvědomil, že ji stále svíral v rukou
„Já... Ona.. On.."
Chytla ho za zápěstí a dovedla k posteli. Posadil se a ona si sedla vedle.
„O čem to mluvíš?"

Nedokázal se ovládnout natolik, aby ji mohl v klidu vypovědět všechno, co se odehrálo. Možná byla chyba sem chodit. Když neodpovídal a ticho se prodlužovalo, vzala jeho obličej do dlaní. Přiměla ho, aby se na ni podíval.
„Teddy mluv se mnou."

A on mluvil. Díval se ji do očí, což ho vždy neuvěřitelně uklidňovalo. Řekl ji všechno. O mámě. Charliem. O jejich hádce. Ale najednou se zarazil. On tam mámu nechal. Utekl a nechal ji plakat před svým pokojem. Tělem se mu jako jed rozlilo zahanbení.
„Co jsi udělal?"
„Já... řekl jsem ji, že ji nevěřím."
„A pak?" Dožadovala se informací, protože on už zase mlčel. Do hlasu se ji dostalo zděšení. Nebyla hloupá a najednou tušila, co je skutečnou příčinou jeho příchodu.

Stejné zděšení cítil on sám nad vlastních chováním. Nechal svou plačící mámu samotnou. Řekl všechny ty hrozné věci a prostě utekl.

„Přemístil jsem se sem" přiznal sotva slyšitelně.
„Edwarde!" Už nebyla zděšená, teď ji naštval. Své celé jméno slyšel zřídkakdy. Většinou v Bradavicích, když porušil školní řád. Jeho vlastní máma mu tak říkala, jen když ji opravdu naštval a Vicky? Ta mu tak neřekla nikdy. Až do teď, což jasně vypovídalo o tom, jak ji vytočil.
„Tys řekl své vlastní mámě něco takového a pak jsi prostě utekl! Tonksová má už jenom tebe! A ty... Copak ses zbláznil?!"
„Byl jsem naštvaný" bránil se „ona si našla náhradu za tátu. Mého tátu!"
„Jestli tomuhle opravdu věříš, tak jsi idiot!" Nepřerušuj mě" dodala, když si všimla, že chce něco namítnout.
„Tvoje máma si po sedmi letech našla někoho s kým je zase šťastná. Chtěla se o to podělit s tebou a ty uděláš něco takového!"
„Vždyť.. táta..." koktal.
„Určitě svým jednáním nechtěla nijak pošpinit památku tvého táty. Teddy, Remus je pryč už sedm let. Copak jsi už zapomněl, jak na tom tvoje máma tehdy byla? Navíc nezačala si nic s nikým hned po jeho smrti. Trvalo sedm let než se do někoho zase zamilovala a ty si opravdu myslíš, že když miluje Charlieho automaticky zapomněla na Remuse?"

Čím víc slov mu řekla, tím víc se styděl. Zachoval se jako ublížený dvanáctiletý kluk. Jeho máma si zaslouží být zase šťastná. Charlieho znal, byl to dobrý chlap.
„Copak chceš, aby byla do konce života sama?"
„Nechci" zamumlal.
Vicky ho pohladila po tváři
„Už toho v životě ztratila dost, nemyslíš? Za války svého otce. Později i mámu a nakonec i Remuse. Teď si navíc určitě myslí, že ztratila i tebe. Domnívala jsem se, že vy v Mrzimoru nejste sobci" pousmála se.

Teddy by si nejraději nafackoval. Odvrátil od ní pohled.
„Jedna poslední věc k zamyšlení" pokračovala, postavila se a přešla ke dveřím pokoje „co když se s Charliem rozejde jen proto, jak ses choval? Jak se budeš cítit?"

Neodpověděl a ani nemusel. Vicky odpověď nečekala. Sám sobě však musel přiznat, že by se cítil hrozně. Vyděsila ho samotná myšlenka, že máma vztah už možná ukončila. Jen kvůli němu. Prudce se postavil a přeběhl k Vicky.
„Musím za ní."
„Taky mám ten pocit" přitakala, stoupla si na špičky a jemně ho políbila na rty.
„Díky Vicky. Díky, že jsi mi otevřela oči."
„Tak je nech otevřené" usmála se „uvidíme se za pár dní ve vlaku. Budu ti držet místo."
„Jo" kývl a vyběhl z pokoje.

Schody seběhl po dvou a zastavil až před vchodem.
„Tak?" objevil se nečekaně Bill.
„Všechno v pořádku. Díky vám oběma. Musím hned domů. Ahoj."
Zcela zmatené je nechal stát za sebou, vzal za kliku a zmizel v padající noci.

Objevil se doma v předsíni. Ještě nestačil ani nabrat ztracenou rovnováhu a už probíhal přízemí. Tonksovou však nenašel.
„Mami!"
Rozběhl se po schodech do patra.
„Mami!" zakřičel.
Málem ji porazil, když probíhal kolem svého pokoje. Zrovna z něj vycházela. Oči měla zarudlé a stále plakala. Když ji viděl bylo mu najednou ještě hůř. Přistoupil k ní, přitáhl si ji do náruče a pevně ji objal.

„Mami" zašeptal, zatímco se mu její slzy vpíjely do tmavého trička. Co to jen udělal?
„Prosím, neplač" hladil ji po zádech „omlouvám se. Tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem ti tak moc ublížit. Já jen... Táta mi moc chybí a když jste to na mě dole tak vybafli... prostě jsem se neovládl."

Pevně se k němu přitiskla a on stisk opětoval. Jak ji mohl tak moc ublížit? Netušil, jak dlouho tam stáli a on se ji omlouval. Když se od něj odtáhla a zadívala se mu do očí, cítil se jako ten největší mizera na světe. Dokonce by uvítal, kdyby na něj začala křičet a odmítala s ním víc mluvit. Ale neudělala ani jedno, když promluvila byl její hlas klidný jen se trochu třásl.

„Mě taky Teddy. Opravdu. Neuplyne hodina, kdy by mi nechyběl a dala bych všechno, kdyby se mohl vrátit."
„Já vím" přitakal Teddy a nejraději by se teď hned na místě propadl. Hodně hluboko a na hodně dlouho. Tak moc se styděl. A její další slova byla jako rána přímo do otevřeného zranění.

„Omlouvám se, že jsem to na tebe tak hodila. Prostě jsem chtěla, abys to věděl a nedomyslela jsem důsledky."

Ona se omlouvala jemu. Myslel si, že hůř už se cítit nemůže. Spletl se. Proč mu raději nevynadala? Proč ho za trest neposlala spát bez večeře a nebo ho rovnou nevykopla zpátky do Bradavic? Styděl se, tak strašně jako ještě nikdy v životě. Sklonil hlavu, nedokázal se ji dívat do očí. Kdyby tak mohl vrátit čas a všechno, co řekl vzít zpět.

Cítil, jak mu vsunula prst pod bradu a přiměla ho, aby se na ní zase podíval. Vyhověl ji, i když by se v tuhle chvíli raději rval se stovkou mozkomorů.
„Mám tě ráda, Teddy" usmála se na něj a prohrábla mu momentálně černé vlasy.
Do očí mu vhrkly slzy a zatřásla se mu ramena. Tonksová si ho opět přitáhla blíž a objala ho. Neplakal už sedm let.

„Takže, Charlie" začal Teddy, když seděli v kuchyni s dvěma šálky horké čokolády „je na tebe hodný?"

„Samozřejmě" ujistila ho.

„Jsi s ním šťastná?"

Tonksová se na něj pozorně zadívala. Pokoušela se odhadnout jestli to myslí vážně a záleží mu na odpovědi nebo se ptá jen tak. Taky se obávala odpovědi, nechtěla, aby zase vybuchl a v takovém rozhovoru bylo potřeba pečlivě volit slova. To, že se Teddy zklidnil a alespoň trochu vstřebal a přijal její vztah neznamenalo, že ho špatně volenými slovy nemůže zase vytočit.

„Jistým způsobem ano. Jsem s ním šťastná. Ale Teddy, nikdy už nebudu tak šťastná jako, když jsem byla s tátou." Dodala rychle.

Teddy se napil své čokolády.

„No pokud se k tobě chová slušně a jsi s ním šťastná, beru to. Chci abys byla šťastná."

Dora se na syna usmála „Už jen to, že mám tebe, mě dělá šťastnou."

Teddy ji úsměv oplatil „Jen po mě prosím nechtěj, abych Charlieho přijal jako svého otce."

„Něco takového bych po tobě nikdy nežádala, Teddy. Chci jen, aby ses k němu choval slušně a pokud to zvládneš měl jsi s ním takový vztah jako dřív."

Chlapec se zadíval z kuchyňského okna. Dokáže se k Charliemu chovat stejně jako dřív? Teď, když ví že se mucká s jeho mámou. Merline, ten chlap se mucká s jeho mámou. Jen při té představě se ho znovu zmocňoval vztek. Ne. Už nikdy s ním nebude mít ten veselý a bezstarostný vztah. Prostě to nepůjde.

„Teddy?"

Vrátil se myšlenkami zpět a zadíval se na mámu, která seděla naproti a s obavami ho pozorovala. Další čeho si všiml bylo, že pramen vlasů který mu padal do očí opět zářil červenou barvou. Zatřásl hlavou a sevřel hrníček, který ležel před ním. Musí se ovládnout. Nesmí se zase tak moc nechat unést vztekem. Když se to stalo před hodinou, cítil něco, co ho opravdu vyděsilo. Něco s čím se nikdy nehodlal nikomu svěřit. Cítil vlka.

„Bojím se, že to už nedokážu. Nemůžu s ním mít stejný vztah jako dřív" začal „slibuju ti, že se budu k Charliemu chovat slušně. Ovšem pod jednou podmínkou. Že se on bude chovat slušně k tobě. Pokud ti jakkoliv ublíží, tenhle slib padá."

Dora se vpila očima do synova obličeje. Ano byl to syn svého otce.
„Mám tě moc ráda Teddy" natáhla se a odstranila mu pramen z čela.
Teddy se postavil, obešel stůl a zezadu ji pevně objal. Hlavu si opřel o její rameno „Já tebe taky mami. Moc rád."