Taková normální rodinka by Ixi

Hlavní postavy patří jen a jen T. Harrisovi. Cílem povídky není porušení žádných autorských práv ani jakýkoliv zisk, jen vás dobře pobavit.

Upozornění: Následující povídka je čistě psána jako parodie. Číst jen na vlastní nebezpečí.

Kapitola 1

„Mé jméno je Marry Curtisová. Je mi 27 let a pocházím z Londýna. Moje práce je vychovatelka dětí v bohatých rodinnách." řekla jsem hrozně vyčepaně paní, sedící v letadle vedle mě. Chtěla se spřátelit, já o to však neměla velký zájem.

„A kampak cestujete, má drahá?" zetala se bábuška, která musela být pěkná kost, když se Amerika kolonizovala.

Málem jsem zavrčela - seděli jsme v letadle letící na Nový Zéland - tak kam bych asi cestovala! „Na Aljašku." povdychla jsem a doufala, že ji to odbyde.

„A co tam budete dělat?" nenechala se vyvést bábuška z pletení šály a pletení se do mých věcí.

„Budu hlídat malý eskymáčky, když jejich rodiče půjdou na lov ledních medvědů." Sice mám jako vychovatelka velkou trpělivost, ale po třídením nevyspání jsem schopna být pěkně sarkastická.

„A není takový lov medvědů nebezpečný? A co když ty jejich rodiče medvěd zabije? A neříkala jste, že jste vychovatelkou dětí v bohatých rodinnách? Ty eskymácké rodiny jsou hodně bohaté?"

Pomyslela jsem si, že zavřít bábušku na pár hodin se Sadámem, tak mají Američané hned polohy a přesný popis všech zbraní, které kdy v Iráku byly. Rozhodla jsem se, že ji umlčím tou nejhroznější věcí, jakou jsem si v téhle chvíli mohla dovolit - pravdou. „Letím dělat vychovatelku dětem doktora Hannibala Hattona."

„A on je eskymák?"

„Ne, on žije se svou manželkou..." podívala jsem se do papírů, které mi poslala agentura: „... Clarice a svými dětmi Willem a Ardelií v Aucklandu."

„A proč tedy letíte na Aljašku?"

Zhluboka jsem se nadechla - tohle snad není pravda. „Musím si tam vyzvednout svého tučňáka."

„Vy máte ochočeného tučňáka, drahá?"

„A vy ne?" zeptala jsem se najivně dětským hlasem a upřeně se podívala na jednu z bábuščiných pletacích jehlic... vzít jednu a probodnout ji, začalo vypadat velmi lákavě.

„Já bohužel nemám zvířátko..." - ježiš, jí snad nikdy nic nedojde - „ .. ale často si pořizuji nové. Bohužel velice rychle z neznámých důvodů umírají - a to si s nimi tak často povídám."

„Možná, že to je ten důvod."

„Co jste říkala?"

„Nic, jen si tak uvažuju pro sebe." řekla jsem a vzala do ruky časopis, aby bábušce bylo jasné, že hovor skončil.

Nebylo. „A čeho je ten pan Hatton doktorem?"

„No..."zase jsem vytáhla svoje papíry „... je psychiatr."

„A jeho manželka?"

Ta bábuška snad dělala špionáž. „Je něco jako jeho asistentka."

„A jak staré jsou jejich děti?"

„Mají deset let."

„To jako obě?"

Ne každý zvlášť! - Bože, za co mě trestáš! „Ano."

„A jak dlouho tam budete?"

„Jestli mě tímhle dostaneš do blázince, tak nijak." Pomyslela jsem si... už aby jsme přistáli. „Nevadilo by vám, kdybych si na chvilku zdřímla? Už dlouho jsem nespala."

„Samozřejmě, že ne drahá. Ještě nám zbývá necelých pět hodin, až se probudíte, můžeme si povídat."

Vidina pěti sladkých hodin spánku a ticha mě zabořila do sedadla. Až do přistání jsem o sobě nevěděla. Ani sen jsem si nepamatovala. Jen vím, že tam byli jacísi nazí svalovci, škoda. Chmm.

Na letišti mě cestou z letadla doprovázela bábuška. Jakmile se však jednou otočila, hned jsem zmizela do nejbližšího obchodu s novinami. Jedny jsem popadla a maskovala se. Začala jsem i číst nadpis: „Bushovi při projevu upadla manželka, jeden jeho fanoušek ji ukradl a našil..."

Zasekla jsem se a zamžourala očima: „Aha - Bushovi při projevu upadala manžeta... , hmm asi bych si měla zajít na oční."

Chytila jsem na desátý pokus taxíka a řekla řidiči adresu svého budoucího útočiště. Vysadil před překrásnou vilou. Vypadala, že za sebou má velkou zahradu. Podívala jsem si na řidiče - třeba si nevzpomene, že mu mám za tu jízdu zaplatit. Vzpomněl.

Zazvonila jsem u dveří. Dveře se otevřely a já jsem sebou cukla - otevřela mi holčička skoro celá od krve.

... to be continued...