Tenká hranice

Autor: Panthera

Postavy: Dean/Castiel, Sam, Bobby, Balthazar

Spoil: AU v průběhu 6x18

Varování: Cas!whump, Dean!whump, angst, h/c, bondage!kink

Vhodnost: určeno kapitolami, PG-13 – NC-17

Shrnutí: Je správné tajit své pocity? Eva stále uniká, bratři pátrají, ale dostávají se do časové tísně a Castielovo zranění se nehojí. Dean si začíná uvědomovat, že něco není tak, jak se zdá. Jaká tajemství andělé ještě skrývají?

Slov: ~ 15.000

Beta: -

Music background: Anna Maria Jopek – „A Thousand Years"

Část I.

Miliony cest ku věčnosti

PG-13

Stačil mu jediný pohled. Castiel nehybně okupoval pohovku a z nepřítomně otevřených očí mu vyzařovala pouhá letargie míšená s agonií. Stočený do klubíčka se tváří tisknul na sešlý potah, který pamatoval lepší časy a ztěžka oddechoval. Dean by se byl vsadil, že vidí i náznak sebelítosti, ale tuto myšlenku ihned zahodil. Chvíli váhal a těkal očima po místnosti. „Casi?" vypravil ze sebe odhodlaně, ale zároveň s obavou, která jakoby vyplavala na povrch, aniž by si toho byl vědom a suše polkl. „Casi!" přidal na důrazu a ukloníc hlavu po Castielově vzoru vykročil, aby se posadil vedle něj.

„Chlape, no tak, co je s tebou, říkal jsi, že se dáš do kupy, ty…" než stihl vložit nějaký ten vtipný dovětek, Castiel se otřásl a tiše zasténal. Dean se na místě zastavil, při tom slabém zvuku ho bodlo u srdce tak silně, až se mu na okamžik zatmělo před očima. Veškerá snaha o dodržení jistých hranic z něj rázem spadla, usadil se Casovi za zády a opět se zarazil. Je tohle správné? Nerozhodně si kousal spodní ret a bezděky si promnul vráskami zbrázděné čelo. Bobby odpočívá hned vedle a Sam se co nevidět vrátí. Cas je přece anděl, znovuzrozená a vylepšená celestiální bytost. Co když si to vyloží jinak, než to je? A jak to vlastně má být?

V hlavě mu rotovala spousta myšlenek, když Castiel slabě zakašlal a Bobbyho starý pléd se mu svezl z ramen k pasu. Mocná bytost a jak se najednou oproti zašlému přízovému gauči zdála malá, bezbranná. Tak zranitelný. Proběhlo Deanovi hlavou a zhluboka se nadechl. Castiel přivřel oči, přitáhl si třesoucí se ruku k hrudi a pobledlými prsty sevřel krví zborcenou látku košile, sotva znatelně sykl bolestí a po skráni mu stekla další kapka potu. Zdálo se, že Deanovu přítomnost ani nevnímá.

Víc Dean nepotřeboval. „Tady jsi v bezpečí." Šeptl mimoděk a přitáhl se k němu blíž, zapřel se ramenem o široké opěradlo, přitáhl mu pléd zpátky k rameni a opatrovnickým gestem si přes něj položil ruku. Ze sotva znatelně chvějícího se těla před ním sálalo vlhké teplo, pokojem se ozývalo jen pravidelné tikání hodin, občas narušené zakašláním a zapadající slunce rozehrávalo nachovou hru barev na protější stěně. Dean začal klimbat, až se pomrkávající oči konečně zavřely, hlava se mu pomalu, ale jistě skulila na stranu a on po dlouhé době tvrdě usnul.

Když se probudil, bylo už nad ránem. Z vedlejšího pokoje sem doléhalo Bobbyho chrápání. Pár minut jen tak mžoural po zšeřelém pokoji, když si uvědomil kde je. „Casi…" šeptl automaticky a bezděčně pohnul rukou, kterou měl s plédem přehozenou přes Casovo rameno. Žádná odpověď, snad ani žádnou nečekal. Castiel byl mimo sebe, jeho nebo přesněji Jimmyho tělo se stále slabě třáslo zimnicí a jediné, čeho se Dean dočkal v odpověď, bylo bolestné zasténání ukryté kdesi hluboko v Castielově hrdle.

Z přehršle myšlenek ho probrala vlastní bolest přeležené ruky. „Dojdu pro něco k pití, kámo." Prohodil snad jen ze zvyku, odtáhl se a rovně se posadil, aby si srovnal záda. „Jak dlouho ještě budeš mimo?" vydechl ke schoulenému tělu v baloňáku překrytému plédem a promnul si zátylek.

Vrátil se za pár minut s plechovkou chlazeného piva. Cestou si uvědomil, že se Sam ještě nevrátil a automaticky sáhl po mobilu. Na displeji blikala došlá zpráva. „Deane, čekám ve studovně místní knihovny, spěchej. Sam." „Doprčic," sykl Dean, odložil plechovku mezi haldy knih a stohy papírů na Bobbyho stole, chňapl po bundě přehozené přes židli a aniž by se otočil, zmizel ve dveřích do chladné noci. V rachotivém zvuku startované Impaly pak jen zaniklo slabé „D.. Deane…", pronesené jako modlitba ve ztichlém pokoji.

Zamžoural, ztěžklá víčka jakoby se již nikdy nechtěla zvednout a odrýt ten krásný a zároveň krutý svět reality. „Deane…" vzdechl Castiel skrze horečkou rozpraskané rty a polila ho vlna beznaděje. Rána v hrudi pálivě bolela a při vzpomínce na Rachel se přidal i tíživý pocit viny. Andělé svědomí nemají. Co je to za pocit? Neznámý vjem, proč se vše nakonec jen spojí do jednoho a bolí to? S těžkým polknutím zavřel oči, přitiskl si dlaň na mihotavě prosvěcující ránu a pokusil se přetočit do pohodlnější polohy, aby opět upadl do tak svádivého bezvědomí.

„Castieli, brachu, Titanik jsem zase potopil přesně tak, jak jsi chtěl." Zašveholil Baltazar a poplácal ho po rameni. „Dobrá." Odvětil mu suše Castiel a utkvěle pozoroval stébla trávy, jak se vlní v jarním vánku. „Myslel jsem, že projevíš víc nadšení, když už jsem tu suchou osuďáckou roletu nerozhýbal" nestačil dokončit Baltazar. „Budeme pokračovat přesně podle plánu." Přerušil ho Cas svým klasickým, hlubokým tónem. „Už to nebude trvat dlouho." Dodal mimoděk a s rukama v kapsách baloňáku se zhluboka nadechl.

„Zanedlouho se zbavíme Raphaela a konečně bude pokoj." Ušklíbl se Baltazar a rozšafně se poplácal po chlupaté hrudi, kterou měl na anděla až nestydatě odkrytou. Castiel mu nevěnoval ani vteřinu pohledu a jen pokýval na souhlas. „No, pokud už nemáš nic, co bych měl udělat, tak se půjdu pobavit po svém." Oznámil mu natěšeně Baltazar, mrkl, luskl prsty a za známého zvuku tlukoucích křídel zmizel. Nejspíš zamířil do nejbližšího baru nebo nevěstince, pomyslel si Castiel a zamyšleně se posadil na jeden z pařezů. Svobodná vůle, bude mít svobodnou vůli, po tolika milionech let. Neměl by cítit, ale vlahý vánek pohrávající si s jeho vlasy na šíji byl příjemný.

„Zatracaně Same, zvedni ten proklatý mobil." Vrčel Dean vztekle a snažíce se udržet Impalu na vozovce, mačkal drobné ikonky na displeji, aby zopakoval vytáčení předchozího volání. Samův mobil nikdo nezvedal.

Za necelou půlhodinku dorazil do města. Rychle zajel k chodníku u knihovny a podle rozsvícených světel mu bylo hned jasné, kde má Sama hledat. Na okamžik zaváhal, zda nemá nechat spokojeně předoucí Impalu nastartovanou, nakonec jen zakroutil hlavou nad svou bohatou představivostí, vypnul motor a rozběhl se ke dveřím ke knihovně. Velké křídlaté dveře z masivního dřeva nebyly zamčené a na chodbě poblikávalo několik zářivek.

„Dobrý ráno." Prohodil ke staré knihovnici za stolcem a s nastrojeným úsměvem postával u turniketu. Stařena se otočila jeho směrem, jednoduše si posunula brýle sklouzávající z nosu a podezřívavě si ho přeměřila. Nakonec cosi nesrozumitelného zabručela a s pípnutím vpustila dalšího návštěvníka dovnitř.

„Že ti to trvalo," frkl unaveně Sam, když ho zaregistroval, opřel se o opěradlo židle a vyčítavě se na Deana podíval. „Koukni na to," předhodil mu pod nos zjevně několik staletí starou knihu. „Trhni si," vrátil smečem Dean a dlouze se zahleděl do žlutavých, sotva čitelných obrazců. „A co tam mám jako vidět?" tázavě se otočil na Sama. „To mě sem ženeš jen kvůli komiksu, co se jím bavili kastráti při přepisu v klášteře?" Sam se jako obvykle nahrbil, sklopil pohled bokem a nadechl se. „Jen se podívej pořádně." Vydechl s nadějí, že si Dean všimne oněch detailů, na kterých jim momentálně záleží a netrpělivě poklepával prsty po ošoupané desce studijního stolku.

„Nějaký biblický výjevy a smysl? Kromě toho, to jsi to nemohl okopírovat, abychom se na to mohli v klidu podívat s Bobbym?" zeptal se rovnou Dean a vyčerpaně se posadil o židli vedle. „Deane, to je vyhnání Adama a Evy z ráje a dějiny jejich pokolení na Zemi, ale co je důležitý, podívej se na tohle." Otříce si svrbící nos do hřbetu ruky zapíchl prst na jeden z mnoha obrazců. „Tady, tohle má být Eva."

„Pěkná kost." Pousmál se Dean a Sam si jen nevěřícně odfrkl, „tohle už je Abrahám a podle toho, co si pamatuju, tak Eva by měla být v tu dobu už dávno mrtvá!" poslední část věty pronesl tak zaujatým tónem, až se stará knihovnice za svým stolkem nebezpečně nahrbila a vrhla jejich směrem ponurý pohled.

„Snažil jsem se to okopírovat, ale ta kopírka mě ignoruje." Zamával Deanovi před nosem několika černě vytištěnými stránkami. „Byl jsem tu celou noc, co si myslíš, že jsem se snažil dělat?" hodil po něm vyčítavý pohled. „A tady bába tutovka nám tu knihu nepůjčí?" promnul si oči Dean a pohledem sjel knihovnici od špičatého nosu až k podpatkům starých bot.

„Máš snad pocit, že jsem se nezeptal?" Sam zakroutil hlavou, „striktně jen do studovny a to ještě za pořádný poplatek. Navíc jsou tu všude kamery." Jemným pohozením ramene naznačil směr. „Zkusil jsem to aspoň překreslit, moment" chvíli hrabal ve stohu papírů, kterých si Dean při příchodu ani nevšiml a nakonec vytáhl dvě kostrbatě obkreslené kopie studované stránky. „Výborně a co to je vlastně za knihu?" prohodil suše Dean. „Myslím, že bychom to měli probrat s Bobbym."

„Narazil jsem na ni náhodou, Achájiny elegie, říká ti to něco?"

„Potřebuju kafe" odpověděl mu zpříma Dean. „Posbírej svoje omalovánky a jedem za Bobbym." Náhle ho přepadl tíživý pocit, neměl rád, když se mu ozývalo svědomí. Poslední rok to bylo až moc často. Očima přelétl těch několik knih, které se povalovaly po stole a kterými se Sam zjevně prokousával celou dobu, pohledem se zastavil na výjevu války andělů a u srdce ho opět nepříjemně bodlo.

Sam poklidil většinu knih, slušně je odevzdal staré knihovnici, která mu za to věnovala snad první vstřícný pohled za celou dobu, co tam seděl a s nenuceným přáním pěkného dne pustila bratry ven.

„Dobrý ráno" zamručel Castielovým směrem Bobby, když po ránu zamířil do kuchyně, aby něco pojedl. Aniž by registroval jakoukoliv snahu o odpověď, postavil konvici na vařič a z lednice vytáhl starý obložený toust. Hodil ho na zamaštěný talíř od minulé a snad i předcházející snídaně a nachystal si otlučený hrnek, do kterého preventivně nalil decku pálenky.

Rachocení v kuchyni Castiela probralo. S útrpně pokřivenou tváří se pokusil alespoň posadit, rána na hrudi však kontrovala palčivou bolestí, hekl a zlitý čerstvým potem se zase bezmocně opřel zpátky o opěradlo pohovky. Pléd se svezl až kamsi na zem, kam Castiel neviděl. Snažil se dýchat a nehýbat. Ze všech těch pocitů beznaděje, strachu a zatracení teď vítězila bolest, ke které si razila cestu zimnice.

TBC