Zdravím vás, toto je česká verze mého anglického příběhu Written in the Stars z prostředí světa Pirátů z Karibiku. :) Začala jsem ji psát během léta 2017 po tom, co jsem viděla poslední díl s názvem Salazarova pomsta, tedy Dead Men Tell No Tales, a nyní, zatímco stále ještě dopisuji další kapitoly, překládám svou povídku pro české čtenáře. :)
Napsáno ve hvězdách
Kapitola 1.
Ten den bylo v Karibiku překrásné, slunečné ráno, tiché ráno, které sotva přerušil ba i jen křik osamělého racka letícího po obloze. Moře pod pomalu stoupajícím sluncem bylo klidné, a jen jemné vlnky na vodě naznačovaly, že to nebylo vlastně jen obrovské zrcadlo táhnoucí se až daleko za obzor. Bez jakékoli viditelné pevniny se zdálo nekonečné, obrovská masa temné modrošedé vody, která ve hlubinách skrývala své záhady a tajemství.
Náhle se však, jakoby odnikud, v dálce cosi objevilo. Byla to silueta lodě. V tu chvíli byste to bez dalekohledu asi ještě nepoznali, avšak jak loď připlouvala blíž, nebylo o její identitě už žádných pochyb. Kdysi zřejmě byla krásná, a pro někoho, možná, stále ještě byla, avšak vidět ji takhle plout na moři, napůl prohnilou a pokrytou mořskými řasami byl skutečně znepokojující pohled. Bludný Holanďan. Ta loď, která jakoby vystoupila z nočních můr, a která plnila děsem sny tisíců námořníků, stejně jako její strašlivý kapitán, který, když u o něm mluvíme, stál právě na palubě.
Kapitán byl, ve všech směrech, stejný jako jeho loď, děsivý, avšak ve svém vzezření byl také zvláštním způsobem majestátní. Velký klobouk, který vyjadřoval, že skutečně byl kapitánem, by mohl dlouze vyprávět o člověku, kterým kdysi musel být, a jeho jasné, modré oči, které nikdy zcela neztrácely smutek, jež se v nich skrýval, dokonce ani když se zlobil, odrážely nekonečné hlubiny jeho tragického života. Tohle byl Davy Jones, takový, jaký bude vždycky. Jeho chapadla, která mu padala kolem hlavy v podivné karikatuře plnovousu, sebou jemně škubala, jak se jejich majitel netrpělivě rozhlížel po tichých vodách.
Posledních pár dní se mu příliš nedařilo, a stejně jako jeho posádka začínal být poněkud neklidný. Skoro to vypadalo, jakoby se samo moře pro jednou rozhodlo být milosrdné, nebo spíše, že se mu rozhodlo vysmívat tím, že mu odmítalo poslat do cesty jedinou nešťastnou loď, nebo alespoň nějaké neštěstí, kterého by mohl využit. Samozřejmě je vždycky dokázal vycítit, bolest a smrtelné výkřiky námořníků, jejichž lodě a životy byly zničeny osudem, jež je potkal na těchto zrádných mořích. Ty pocity značně zeslábly během let, co jim odmítal naslouchat, nikdy jim však nedovolil zcela zmizet, neboť během následujících desetiletí mu vždycky pomohly jasně určit kde přesně hledat jejich další kořist. Poslední týden však bylo moře tiché.
Beze slova pokynul posádce, aby pokračovali dál současným směrem, a otočil se, aby se vrátil do své kajuty, když náhle něco upoutalo jeho pozornost. Nedaleko od nich loď právě míjela malý, písčitý ostrov, na jehož břehu leželo cosi bílého jako sníh. Ke svému velkému překvapení při bližším pohledu zjistil, že to byl bílý kůň. Bylo to skutečně překrásné stvoření, s dlouhou, stříbřitou hřívou splývající mu volně podél boků, avšak bylo zřejmé, že je s ním něco velice v nepořádku. Zvíře tam leželo v bezvědomí, a jeho tělo se třáslo zřejmě jakousi horečkou.
Několik okamžiků nehnutě stál a díval se, a pak zavelel svým mužům, aby vyšli na břeh. Žraločí muž jménem Maccus dorazil ke koni jako první, přiklekl k němu a hrubě ho otočil na druhý bok. V tu chvíli se před nimi odhalila hluboká, zející rána, která podezřele připomínala ránu po kulce, a nevypadala vůbec dobře, podle jejích zarudlých okrajů byla zřejmě infikovaná.
Jeho prvním instinktem bylo koně prostě zastřelit a odejít, avšak jak se díval na to umírající, nebohé stvoření, zmocnil se ho jakýsi zvláštní pocit, kterého se nedokázal zbavit. Bylo to jakoby s ním tohle zvíře bylo nějakým způsobem… spřízněné, a nedokázal se přimět k tomu, aby ho zabil. Místo toho, potřásaje zmateně hlavou, řekl posádce aby ji, neboť to skutečně byla klisna, zvedli a odnesli ji zpátky na loď. Posádka byla jeho rozhodnutím přinejmenším překvapeně, avšak stejně jako vždy poslechli jeho rozkazy. Položili klisnu pod jeden ze stěžňů, a udělali jí aspoň trochu pohodlí na hromadě starých hadrů, které našli kdesi v podpalubí.
Nakonec to byl kapitán sám, kdo se později o zraněné zvíře postaral. Stále ještě nevěděl, co přesně ho přimělo k tomu, aby to udělal, ale z nějakého důvodu si přál udržet tohle stvoření naživu. Ještě ze svého starého života si pamatoval, jak smíchat nejrůznější druhy mořských rostlin, které naštěstí rostly volně všude na jeho lodi, a vytvořit z nich silné léky. Tyhle znalosti mnohokrát zachránily životy jeho posádky, tenkrát když byl ještě pouhým kapitánem obchodní lodi. Teď měly zachránit život tomuto koni.
Před pár minutami se mu podařilo vyndat kulku, která stále ještě vězela v rameni zvířete, a byl rád, že bolest během celého procesu udržela klisnu v bezvědomí. Kouskem látky teď jedním ze svých nejdelších chapadel jemně aplikoval na ránu hojivou mast. Nemohl si toho samozřejmě všimnout, avšak jak se tak díval na to stvoření, zamračený výraz na jeho tváři poněkud změkl, jak se v jeho mysli vynořily nové, byť staré vzpomínky, vzpomínky na jeho dětství dlouho předtím, než se rozhodl stát se námořníkem, a na farmu, kde strávil tolik času péčí o otcova zvířata. Nevěděl, jak si něco takového mohl ještě po tak dlouhé době pamatovat, avšak teď, sám se svými myšlenkami, si je připomínal s láskou. Nějakou dobu tak zůstal, ztracen ve vzpomínkách, pak však zavrtěl hlavou a postavil se, opět jako kapitán Bludného Holanďana. Jeho těžké kroky zazněly na odchodu tichou lodí, avšak to, co jeho očím zůstalo neviditelné, byl pár temných, hnědých očí, které teď sledovaly každý jeho krok.