Londýn, starobylé město nad Temží, které bylo svědkem už mnoha tragédií i komedií, příběhů vážných, směšných i romantických. Každý z obyvatel města má svůj příběh a mezi nimi vystupují sváry dvou nesmiřitelných rodů.

Spory mezi příslušníky rodu Watsonů a rodu Holmesů jsou tak staré, že si snad nikdo nepamatuje, kdy vlastně začaly, ale nenávist živená roky naschválů, podvodů a ústrků trvá i do dnešních dnů. Moderní Londýn a jeho obyvatelé jsou více či méně rozděleni na zastánce jednoho nebo druhého rodu, a tak nenávist dvou rodin rozsévá zlo po celém městě.

Ředitel policie Gregory Lestrade se snaží udržet v ulicích pořádek, ale s takovou spoustou horkých hlav po celém Londýně je to složité.

- - o - -

Mycroft Holmes, vůdce mocného rodu Holmesů, má v těchto dnech jen dvě starosti – čím dál drzejší výpady rodu Watsonů, vedené hlavně synovcem pana Watsona, Harrym Watsonem a svého mladšího bratra Sherlocka.

Jindy živý mladík je poslední dny jako tělo bez duše a nic ho nedokáže dostat ze zasněné nálady. Ani jeho bratranec Jim Moriarty ani jejich přítel Sebastian Moran s mladíkem nehnou. Sherlock tráví poslední dny toulkami po Londýně a nic ho nezajímá krom jedné ženy, kterou potkal.

- - o - -

„Sherlocku, není moudré, aby se syn rodu Holmesů sám a s hlavou v oblacích toulal po Londýně." prohodí Jim pobaveně a chytne bratrance kolem ramen. „Takový pohledný mladíček jako ty by snadno mohl dojít úhony, když si nedá pozor. Watsonovi a jejich přisluhovači jsou všude."

„Nemluv mi o Watsonech, nezajímají mě vaše malicherné spory." mávne Sherlock rukou a dál prochází ulicí.

„Vaše malicherné spory?" zopakuje Jim nevěřícně. „Bratránku, je to problém tvé rodiny. Copak se ti stalo, že jsi zapomněl na odvěké nepřátele?" vyzvídá Jim zvědavě.

„Nemůžu myslet na Watsonovi, mám v hlavě někoho mnohem krásnějšího, než jsou všichni Watsonové dohromady." řekne Sherlock s povzdechem.

„Sherlocku, snad ještě nemyslíš na tu ženskou?" protočí Jim oči otráveně a strčí si ruce do kapes.

„Není to jen nějaká ženská, Jime." zamračí se Sherlock. „Musí být čarodějkou, nemohu Irene dostat ze své mysli od prvního setkání. Jako by někdo vzal mou hlavu a všechny myšlenky a nápady v ní změnil na její tvář."

„Sherlock Holmes je stále nešťastně zamilován do Irene Adlerové." protáhne Jim. „Nebo snad už tvé nadbíhání a zamilované pohledy prolomily ledy kolem jejího srdce?"

„Ne. Jako bych pro ni neexistoval." povzdechne si Sherlock zklamaně. „Nebaví mě tohle město plné rvaček a nudných lidí, když nemohu být s ní."

„Na to je snadný lék, drahý Sherlocku." pousměje se Jim. „Pokud nechce být zlatá rybka chycena, nahoď udičku jinde. Londýn je plný žen a každý den sem přijíždějí nové. A ty jako Holmes si mezi nimi můžeš vybírat."

Sherlock si pohrdavě odfrkne.

„To jsou rady člověka, který nemiluje." řekne hořce.

„A ty miluješ?" zeptá se Jim zvědavě. „Jsi mladý a poblázněný. První ženská v negližé by si tě omotala kolem prstu a náhodou to byla Irene. Měl bys užívat života víc, než jen čekat na její pohlazení jako hodný psík."

„Mám si užívat života jako ty?" zeptá se Sherlock skoro pohrdavě. „Dokonce i já si ve zprávách všiml, že jsi se opět rval. Ta bitka s Harrym Watsonem musela být opravdu vážná, když se jí věnují i média."

„Moc vážná nebyla." mávne Jim s nezájmem rukou. „Pár odřenin a podlitin a jedna rozbitá výloha. Čumilové okolo si to bohužel vyložili jako povel k rabování. Obyčejní lidé jsou tak primitivní."

Zastaví se uprostřed ulice a rozhlédnou se kolem sebe. Po cestě jezdí auta, po chodníku spěchají lidé, nikdo si jich nevšímá.

„Je docela příjemné zmizet v davu, kde nikdo neví, jakého jsi rodu. Bez modré barvy Holmesů či rudé barvy Watsonů, kdo pozná, na čí straně stojíš?" povídá Jim tiše. „Bez rodové barvy by ani Watsonové nepoznali, komu fandíš."

„To by ovšem nesměli znát naše tváře." zarazí Sherlock jeho básnění a pomalu se vydá dál. „My dva nepotřebujeme modrou barvu, aby věděli, že nás mají nenávidět. Měli jsme s nimi až příliš mnoho sporů."

„Tak svou tvář skryjeme. A třeba hned dnes večer." rozzáří se Jim a jednou paží svého bratrance obejme kolem ramen.

„Co tím myslíš?" nechápe Sherlock a podezíravě se zamračí.

„Slavní Watsonové pořádají maškarní bál pro spousty hostů. Co kdybychom zaskočili na návštěvu?" navrhne Jim s úsměvem.

„Lákáš mě do jámy lvové?" pozvedne Sherlock obočí. „Watsonové nás poznají a uškrtí na místě. O takovou zábavu nestojím."

„Ani se nás nedotknou." usmívá se Jim potěšeně. „Masky skryjí naši tvář na plese plném hostů, na kterém si nikdo nepřeje vyvolat skandál. Jediná bitka a média by to rozmázla do všech směrů."

„A pokud by nás při tom nerozmázli Watsonové, udělá to Mycroft, až na to příjde." odfrkne si Sherlock a setřese z ramen Jimovu ruku. „Nestojím o plesy ani o tvé vtípky, Jime. Chci být sám a nebo s ní, ale to je nemožné, a proto volím samotu."

„A co kdybych ti pověděl, že tvá zbožňovaná Irene Adlerová je k Watsonům také pozvaná?" řekne Jim jako by mimochodem. „A vím určitě, že pozvání přijala."

„To myslíš vážně, nebo si ze mě jen utahuješ?" zamračí se Sherlock a prudce se na bratrance otočí.

„To bych si nedovolil, drahý Sherlocku." ušklíbne se Jim pobaveně a zvedne ruce, jako by se vzdával. „Ovšem jestli chceš jít na ples, potřebuješ masku."